Článek
Už Miroslav Horníček ve svých nesmrtelných Dobře utajených houslích vystihl tento časoprostorový fenomén s geniální lehkostí. Uběhla desetiletí, ale my, muži, dál stojíme přede dveřmi, v ruce klíče od auta, kabát zapnutý až ke krku a v očích tichý odevzdaný výraz.
Jak je možné, že taková činnost jako pouhé „hození řasenky“ trvá déle než stavba D1? A co vlastně žena dělá v tom tajemném časovém úseku mezi slovy „už jsem hotová“ a reálným překročením prahu od bytu?
Zde jsou tři klasické příklady z praxe:
1. Operace „Bunda a kabelka“
Sedíte v autě, motor běží. Žena se objeví ve dveřích domu. Má na sobě kabát, na nohou kozačky, v ruce kabelku. Vy si v duchu gratulujete, že dnes to klaplo, a tak zařazujete jedničku. Jenže přesně v ten moment se žena zastaví, podívá se na kabelku a s hrůzou zjistí, že si omylem vzala tu černou, která se jí ale vůbec nehodí k tmavě modrému odstínu jejích bot.
Vrací se do domu a vy vypínáte motor. Během následujících patnácti minut dochází k řetězové reakci: změna kabelky si vyžádá přeložení peněženky, klíčů, balzámu na rty a třiceti pěti účtenek. Při přelévání obsahu se však zjistí, že nová kabelka nějak neladí s bundou, takže se mění i bunda. Nová bunda ale vyžaduje jiné boty… Znáte píseň Michala Tučného „Vědro má ve dně díru, milá Lízo“, že?
2. Operace „Náhlá inspekce domácnosti“
Ta probíhá následovně: Jste připraveni, tašky v kufru, žena má v ruce klíče od vchodových dveří. V tom se jí v oku blikne jiskra, přesněji - „inspekční“ jiskra.
„Počkej, zalila jsem kytky?“
„Vypnul jsi žehličku?“ (Žehličku, na které se týden nežehlilo.)
„Ten koš nemůžeme nechat plný, za tři dny by to tu smrdělo.“
Než stihnete cokoli namítnout, žena mizí v útrobách bytu. Během pěti minut, kdy jste měli být na dálnici, stihne vynést odpadky, utřít prach na televizním stolku, zapnout myčku, přesadit orchidej a reorganizovat špajz. Když se konečně vrátí, tváří se vyčítavě, proč na ni tak tlačíte, když ona jen „zabezpečuje domov před katastrofou“.
3. Operace „Zázrak u zrcadla“
Tento scénář je nejzáludnější, protože začíná větou: „Já už jsem úplně hotová, jen si rychle přejedu vlasy kartáčem.“
Muž, nepoučitelný optimistický tvor, si obuje boty a stoupne si do předsíně. Minuta první: slyšíte šustění kartáče. Minuta třetí: slyšíte fén. Minuta pátá: slyšíte žehličku na vlasy. Minuta desátá: ticho.
Ticho je nebezpečné. Nahlédnete do koupelny a vidíte, že vlasy jsou sice hotové, ale nová vizáž odhalila, že by to chtělo trochu jinou tvářenku. A když už se předělává tvářenka, musíme znovu předělat rtěnku. Když se po dvaceti minutách zeptáte, jak to vypadá, dostane se vám rozhořčené odpovědi: „Vždyť vidíš, že se snažím, dělám to přece pro tebe, abys měl hezkou ženu!“ Že si ale půl hodiny dopisuje s kámoškou přes Messenger, to už neřekne.
Miroslav Horníček měl pravdu - mužské čekání na ženu není ztracený čas, pokud k němu přistoupíte filosoficky. Je to vzácná chvíle klidu. Čas na meditaci, na promyšlení smyslu života, na přečtení tří kapitol v knize nebo na vyřešení nějaké světové krize.
Chlapi, až tedy příště budeme dvě hodiny stát v předsíni v zimní bundě, potit se a sledovat ručičku hodinek, chce to klid. Uvědomte si, že jde o tradiční ženský rituál, který drží lidstvo pohromadě.
Protože jakmile žena konečně sejde po schodech, usměje se na nás a zeptá se: „Tak co, miláčku, sluší mi to?“, stejně zapomeneme na všechno to nekonečné čekání a řekneme: „Moc. A teď už můžeme vyrazit?“
Anketa
Přečtěte si ještě:
