Článek
Žena drží ve své náruči zhruba dvouměsíčního spícího chlapečka. Muž, oblečený do lacinějšího obleku, pokládá na zem oba kufry, aby z kapsy vytáhl klíče. Vzápětí jimi otevírá dveře a pohledem vybízí ženu, aby vešla dovnitř. Žena udělá půlkrok, a zastavuje se ve dveřích. V očích se jí zračí údiv nad vybavením pokoje. Podobnou krásu vidí ve svém životě poprvé.
Pravou rukou sahám do náprsní kapsičky, abych z ní vyndal tabatěrku. Je z alpaky, vyleštěné tak, že byste si ji lehce spletli se stříbrem. Ale prosím vás, kdepak bych zrovna já vzal na stříbrnou ? A taky - kdyby nebyla z alpaky, dávno by už skončila v nějaké z brněnských židovských zastaváren.
Doba není lehká, a pokud nemáte práci, po nějakém čase hlad spolehlivě vybílí všechno, co jste kdy doma stačili po léta nashromáždit.
„Počkej tady, skočím si ještě dolů do recepce, došly mi cigára“, otáčím se k Irmě a pak už spíš jen tak pro sebe dodávám: „zatím se tady aspoň rozhlídneš, uložíš malýho Zdeněčka do postele, a za chvíli jsem zpátky“.
Nemluvím ale pravdu: cigarety mám, respektive ty dvě, co jsem ještě našel, by mi na večer stačily, vlastně stačila by mi jedna, ale jak jsem byl od rána nervózní a hodně kouřil, vyškrtal jsem všechny sirky.
Scházím dolů po schodech a vybavuji si nejdůležitější události roku.
Vím, že to, co chci udělat, nesnese s nimi žádné srovnání, že takových případů se odehrávají dnes a denně desítky, ale stejně to bude jednou s nimi spojeno, jako drobný, lehce přehlédnutelný kamínek jedné velké dobové mozaiky.
Hned v prvním týdnu roku zahynulo v dole Nelson u Duchcova na 144 horníků. Koncem ledna prezident Hindenburg jmenoval Hitlera kancléřem.
Hitlera jsou stále plné noviny, stejně jako článků o celosvětové hospodářské krizi. Spousta lidí je bez práce, a jedině Hitler ví, jak ji všem zajistit. Alespoň to tak noviny píšou. Tři dny před jeho zvolením kancléřem se tady v Brně pokusilo několik desítek domácích fašistů o fašistický puč v Židenických kasárnách; údajně tam byli i nějací mrtví…
Pohroužen do myšlenek jsem došel k recepci.
„Přejete si, pane?“
„Jedny Lípy, prosím. A sirky.“
Platím poslední desetikorunou; víc peněz u sebe nemám.
V únoru došlo k požáru Říšského sněmu, budovu Reichstagu měla podpálit nějaká poloozbrojená skupina. Chlapi se pak na stavbě dohadovali o tom, že to ten Dimitrov, na kterýho Němci založení požáru svalili, udělat nemohl, a že šlo o špatně sehraný německý divadlo, které ale posloužilo svému účelu: od té doby probíhala hromadná zatýkání politických odpůrců národních socialistů, tj. všech komunistických a některých sociálnědemokratických poslanců a funkcionářů.
Bůh suď, nikdo nic pořádně neví, a kdo ví, raději nemluví. Mezi českými lidmi v pohraničí se usídlil strach. Nedivím se jim, kdo z nich si začátkem února pustil rozhlas, musel slyšet Hitlerovy sliby Němcům o dobytí „životního prostoru“ na východě a o jeho nekompromisní germanizaci.
V Německu jdou Němci proti Němcům: nedávno se ve většině univerzitních měst veřejně pálily knihy od Brechta, Freuda, Einsteina a mnoha dalších, protože se v nich prý dopouštěli šíření „protiněmeckých nálad“. Mám pocit, že opět žijeme v době inkvizice a občas z toho mám deprese.
Ještě před rokem jsme touhle dobou byli s Irmou, mou přítelkyní, vůbec poprvé v Praze - jeli jsme se podívat na nově otevřenou zoologickou zahradu. Večer jsme se procházeli po zbrusu novém libeňském mostě, který jsem jako správný stavař musel prostě vidět. To byly ještě dobré časy…
Mohl jsem tušit, že za čtyři měsíce naše firma zkrachuje a že přijdu o práci?
Od té doby lítám po úřadech a sháním práci. Říkám to špatně; sháním jakoukoliv práci. Marně.
Opravdu nevidím způsob, jak naši zoufalou situaci změnit. Navíc mám pocit, že všichni kolem mne jsou 1000× chytřejší a schopnější než já - a neseženou ji také. Jakou pak mám já proti nim šanci?
Co je však nejhorší, že jsem si úplně přestal věřit. Opravdu nechápu, jak jsem mohl být někdy někde zaměstnaný, že se vůbec našel někdo, kdo mne potřeboval ?
„Tak, už jsem zpátky u tebe“, halekám do pokoje.
Vidím svou krásnou milenku sedět před velkým oválným zrcadlem. Pomalými dlouhými pohyby si pročesává své dlouhé vlasy. Chce být hezká. Nemusí být, ona je. Ale k čemu jí to brzy bude?
Nějak se už nepodivuji nad tou směsí cynismu a otrlosti, která ve mně je. Nebaví mne žít takhle!
„Malý spí?“
„Zdeňku, malého jsem už uložila do postele, vůbec si nevšiml, že je jinde“
„Irmo, miluji tě, víš to?“
„Já tebe taky miluji, Zdeňku, ale.. Už to takhle dál nejde… V kolik že máš zítra tu pracovní schůzku?“ upřela na mne oči barvy lesního medu.
Ty její oči.. není teď ta pravá chvíle se jim ještě přiznat, že jedinou schůzkou, kterou na zítra plánuji, bude naše společná schůzka se smrtí?
Slib, který jsem dal Irmě, že si nejpozději do poloviny roku seženu práci, nade mnou visel jako Damoklův meč. Stejně jako její - už zdaleka ne tak jemné - slovní narážky, že by se jinak musela poohlédnout po někom, kdo by byl schopen ji lépe zajistit. Je krásná, jistě by sama dlouho nezůstala..
Koutkem oka se dívám po zavazadle. Zůstalo stát zavřené hned za dveřmi, tak jak jsem ho za ně postavil.
„Mám hlad, ráno jsem nesnídal, dáš si něco k jídlu?“, skláním se nad kufrem a povoluji masivní spony.
Jak vidím, ta věc je od včerejška stále na svém místě - celistvý svazek několika trubiček dynamitu, který se mi podařilo vzít na poslední stavbě. Původně jsem je chtěl rozprodat, abych si přilepšil, ale pak se mi jejich prodej zdál přeci jen příliš nebezpečný.
Nenápadně se otáčím za sebe - koutkem oka registruji, že Irma právě otevírá jedno z oken směřujících do ulice.
„Ne, ne, díky, nechci. A všiml sis na té rohové budově naproti toho velkého červeného raka?“
Hořící sirkou si připaluji cigaretu. Neodpovídám.
Je jedenáct večer. Možná by bylo dobré si dát ještě víno. Poslední v tomto životě. Za chvíli ho máme na pokoji. Pijeme a vykládáme si o životě. O naší společné budoucnosti. Mám co dělat, aby na mně nebylo vidět, jak mne tohle téma ničí.
S půlnocí pomalu usínáme.
Je pondělní ráno, pár minut před osmou. Je mi strašně zle. Na vině je i ta včerejší láhev vína a zlikvidovaná krabička cigaret. A hlad, který svírá můj žaludek.
Přesto si ještě zapaluji poslední cigáro, které zůstalo v krabičce, a jdu ke kufru. Beru z něj opatrně tu věc a pak s ní jdu opatrně k Irmě, aby ji ani na okamžik nezahlédla. Mám ji dobře schovanou za zády, podobně jako květiny, které jsem jí dříve nosil.
Ještě jednou popotáhnu do sebe obláček modravého dýmu a pokládám cigaretu do popelníku na stole. Moje nejkrásnější Irma je stále otočená tváří do ulice. Měl bych se jí omluvit za to, že jsem jí zpackal život. Snad mi to tam nahoře dodatečně promine.
Dojdu k ní, obejmu ji zezadu jednou rukou pod jejími prsy, a přitisknu si ji pevně k sobě. Vím teď naprosto jistě, že můj malý chlapeček nebude nikdy někoho cizího nazývat „tátou“.
Doslov:
Důsledky výbuchu byly děsivé: krom zmařených tří životů přímo na hotelovém pokoji, zemřelo několik dalších osob na ulici. Devět lidí bylo těžce zraněno. Počet mrtvých dostoupal k číslu 7. „Štěstím v neštěstí“ bylo, že výbuch nastal brzy ráno, jinak by byl počet obětí mnohem vyšší. Průčelí hotelu orientované do Jánské bylo strženo odshora až dolů, a množství sutě ucpalo ulici až k protější lékárně U červeného raka.
Smyslem demonstrativní smrti v jednom z nejlepších a nejluxusnějších hotelů v Brně, hojně navštěvovaném cizinci, mělo být upozornit bohatší vrstvy veřejnosti na zoufalství lidí dlouhodobě živořících na okraji společnosti.
