Článek
Debata o veřejnoprávních médiích se v České republice pravidelně vrací – obvykle ve chvíli, kdy se řeší jejich rozpočet nebo politická kontroverze. Často se přitom mluví o obsahu, ideologii či personálním obsazení. Mnohem méně pozornosti se však věnuje tomu, co je ve skutečnosti klíčové: způsobu financování.
Zkušenosti z Evropské unie ukazují poměrně jasný vzorec. Nezávislost a stabilita veřejnoprávních médií nejsou primárně dány deklaracemi v zákonech, ale tím, zda jsou jejich finance odděleny od každoroční politické soutěže. Evropská vysílací unie (EBU) dlouhodobě upozorňuje, že veřejnoprávní média potřebují financování, které je „adekvátní, stabilní a předvídatelné“. Tam, kde tato podmínka splněna není, roste politický tlak i sklon ke komercionalizaci.
V Evropské unii dnes existují tři základní modely. Prvním je poplatek za domácnost nebo jeho daňová varianta, často s automatickou valorizací. Tento model využívá například Německo nebo severské státy. Druhým je smíšené financování, kombinující poplatky, státní příspěvky a komerční příjmy. Třetím je přímé financování ze státního rozpočtu, které je administrativně jednoduché, ale institucionálně nejrizikovější.
Právě rozdíly mezi těmito modely jsou v praxi zásadní. Země s automatizovaným, od politiky odděleným financováním vykazují vyšší důvěru veřejnosti, stabilní regionální struktury a silnou kulturní a vzdělávací roli veřejnoprávních médií. Naproti tomu státy, kde rozpočet veřejnoprávních médií závisí na každoročním rozhodnutí vlády nebo parlamentní většiny, čelí opakovaným konfliktům, personálním zásahům a ztrátě redakční autonomie. Příklady Polska a Maďarska ukazují, kam až takový vývoj může vést.
Česká republika se dnes nachází někde mezi. Česká televize a Český rozhlas jsou financovány koncesionářskými poplatky, které však nemají automatickou valorizaci. Reálná hodnota jejich rozpočtu tak dlouhodobě klesá a každá debata o navýšení se stává politickým bojem. Tento stav vytváří trvalý tlak na vedení médií, zvyšuje důraz na sledovanost a oslabuje oblasti, které jsou z hlediska veřejné služby klíčové, ale komerčně málo atraktivní – regionální zpravodajství, kultura, vzdělávání.
Z evropského srovnání plyne důležité poučení: financování ze státního rozpočtu problém neřeší, pouze ho přesouvá. Krátkodobě může působit jako uklidnění situace, dlouhodobě však zvyšuje politickou zranitelnost médií a vede k autocenzuře. Naopak model poplatku za domácnost nebo jasně oddělené veřejné daně, doplněný automatickou valorizací a nezávislou rozpočtovou komisí, snižuje konflikty a umožňuje médiím soustředit se na jejich skutečný úkol.
Veřejnoprávní média nejsou luxusem ani reliktem minulosti. Jsou infrastrukturou demokratické společnosti, podobně jako soudy nebo vzdělávací systém. Pokud mají tuto roli plnit, musí mít zajištěny podmínky, které je ochrání před krátkodobými politickými tlaky. Debata o jejich financování by proto neměla být vedena ideologicky, ale institucionálně: jak nastavit systém tak, aby fungoval stabilně bez ohledu na to, kdo je právě u moci.
Evropská zkušenost je v tomto ohledu poměrně jednoznačná. Otázkou není, zda si veřejnoprávní média můžeme dovolit. Otázkou je, zda si můžeme dovolit systém, který je dlouhodobě oslabuje.
