Olympijskou myšlenku zneužíval ke své propagandě i Adolf Hitler

Olympijské hry mají od svého novodobého vzniku symbolizovat mír, férovost, respekt a setkávání národů bez ohledu na politiku. Historie však ukazuje, že ani olympijská myšlenka nebyla vždy uchráněna před zneužitím. Jedním z nejvýraznějších a nejtemnějších příkladů je využití olympijských her k politické propagandě nacistického režimu v čele s Adolfem Hitlerem.

Letní Olympijské hry 1936 v Berlíně se staly pečlivě připravenou propagandistickou show Třetí říše. Nacistický režim využil her k tomu, aby světu představil Německo jako moderní, silný a kultivovaný stát. Antisemitské nápisy dočasně zmizely z ulic, represivní praktiky byly na čas utlumeny a zahraniční návštěvníci měli získat dojem, že zprávy o brutalitě režimu jsou přehnané.

Olympiáda se tak nestala jen sportovní událostí, ale promyšleným politickým divadlem, jehož cílem bylo legitimizovat nacistickou ideologii a posílit mezinárodní postavení Německa.

Hitler a nacistická propaganda považovali olympiádu za ideální platformu k šíření myšlenky rasové nadřazenosti. Sportovci byli prezentováni jako ztělesnění „árijského ideálu“ – silní, disciplinovaní, oddaní režimu. Tento obraz měl potvrdit nacistické teorie o nadřazenosti jedné rasy nad ostatními.

Ironií dějin se však staly triumfy afroamerického atleta Jesse Owense, který svými vítězstvími tyto rasistické konstrukce veřejně rozmetal. Přesto to nic nezměnilo na skutečnosti, že režim olympiádu masivně využil ke své vnitřní i zahraniční propagandě.

Nacisté investovali obrovské prostředky do mediální prezentace her. Olympijské symboly, ceremoniály a monumentální architektura byly propojeny s nacistickou estetikou. Filmová režisérka Leni Riefenstahl natočila snímek Olympia, který dodnes patří k technicky přelomovým sportovním filmům – zároveň je však učebnicovým příkladem propagandy sloužící totalitní moci.

Sport byl záměrně zbaven své neutrality a přetvořen v nástroj ideologie.

Přes varování části politiků, sportovců a novinářů se mezinárodní olympijské instituce rozhodly hry v Berlíně neodebrat. Mezinárodní olympijský výbor tehdy upřednostnil kontinuitu her před jasným morálním postojem. Tento krok je dodnes považován za jedno z největších etických selhání v historii olympijského hnutí.

Případ olympiády v Berlíně 1936 je jasným důkazem, že sport není automaticky apolitický. Pokud chybí odvaha postavit se autoritářským režimům, může se i myšlenka míru a fair play stát nástrojem manipulace a propagandy.

Historie zneužití olympijské myšlenky Adolfem Hitlerem je varováním, že ochrana sportu před politickou instrumentalizací není samozřejmostí, ale trvalým úkolem. Olympijské ideály mají smysl pouze tehdy, jsou-li bráněny nejen slovy, ale i činy.