Nový kamarádi

Některé dny mají zvláštní schopnost v sobě nést víc než obyčejný čas. Jako by si samy řekly: Dnes se stane něco důležitého. A právě jeden takový den nastal o tři dny později, kdy se Jirka, Mirek, Petr a Pavel vydali na menší výpravu do staré cihelny za městem.

Místo dávno zarostlé křovinami a vysokou travou, s rozbořeným komínem a polorozpadlými zdmi, bylo ideálním místem pro kluky, kteří snili o rytířích, pokladech a tajemstvích. Cílem jejich výpravy nebylo jen dobrodružství – chtěli si nacvičit tajné znamení ruky podle jedné šifry z templářské knihy, a také si vyzkoušet, zda podle mapky dokáží určit světové strany bez kompasu.

„Podle mě to šlo víc na severovýchod,“ odhadoval Mirek a porovnával slunce s ručičkami hodinek.

„Nebo jsme šli úplně špatně,“ namítl Petr, který měl slabost pro mapy, ale často zaměňoval strany světa.

„Už mlčte, támhle někdo je!“ zasyčel náhle Pavel a sklonil se za rozpadlou zídku.

Všichni čtyři okamžitě ztichli a přikrčili se. Na cestě se objevili dva kluci, kteří se zjevně znali, smáli se a házeli si mezi sebou míček. Byli trochu starší, ale zdaleka nevypadali jako ti rváči z minula.

„To je Honza a Radek,“ pošeptal Petr. „Znám je ze školy. Jsou fajn. Radek je borec – zná všechny příběhy o zednářích, a Honza kreslí komiksy. Vždycky sedí spolu v knihovně.“

Mirek se narovnal. „Tak je pozvi.“

„Teď hned?“

„Kdy jindy?“ usmál se Jirka.

Petr tedy vyskočil ze skrýše a zavolal na oba nově příchozí: „Hej, Honzo! Radku! Počkejte!“

Oba se otočili a trochu zaraženě pozorovali čtyři kluky, kteří se pomalu vynořovali zpoza zídek.

„Co tu děláte?“ zeptal se Radek, ale přívětivě.

„Výpravu. Tajnou,“ odpověděl Petr s významným pohledem.

„Výpravu za čím?“ zvedl obočí Honza.

Jirka pokročil vpřed. „Za templáři. A za pokladem. Ale hlavně za něčím, co má cenu větší než zlato.“

Radek a Honza se na sebe podívali. „To zní… dost šíleně,“ řekl Radek, „ale i zajímavě.“

„Máme důkaz,“ přidal se Mirek. „Objevili jsme starou knihu. Opravdovou. Psali ji templáři. Je tam šifra, mapa, a možná i cesta k pokladu. Nebo k tajemství.“

„Aha… a co od nás chcete?“ zeptal se Honza vážně.

Jirka se podíval na ostatní. Pak řekl: „Přidat se. Zakládáme skautskou družinu.  Jsme čtyři. Ale šest je víc. A lepší.“

Bylo ticho.

A pak se Honza usmál: „Když to znamená, že místo čumění doma do knížek budeme hledat skutečný templářský poklad, tak jsem pro.“

Radek přikývl. „Já taky. Ale… chceme důkazy. A pravidla.“

„Důkazy máme. A pravidla taky vymyslíme. Přesně jako skauti,“ řekl Mirek.

„A co naše přezdívky?“ zeptal se Petr. „Skauti přece mají přezdívky!“

„Zítra,“ rozhodl Jirka. „Dnes už končíme. Zítra začíná něco velkého.“

A tak byla skautská družina konečně kompletní.

Šestice chlapců – Jirka, Mirek, Petr, Pavel, Honza a Radek – si v ten večer podali ruce v kruhu mezi rozpadlými cihlami a zbořenou zdí. Slunce zapadalo a večerní větřík rozehrál trávu, jako by jim šeptal, že cesta, na kterou se vydali, bude plná dobrodružství, přátelství a nebezpečí.

A že jim bude navždy patřit léto, kdy se zrodilo něco, co přetrvá i ve stínu templářů…

Za pár dní už všechno vypadalo jinak.

Chlapci se scházeli pravidelně – v parku, na opuštěném hřišti za školou na zahradě, na němž byl školní altán, ale i  u Jirky doma, který se stal jejich provizorní klubovnou. Na starém stole ležela kniha templářského mistra Jacquese de Molaye, vedle ní mapa, klíček a notýsek se zápisy, který si založili jako tajný deník výpravy.

„Měli bychom to vzít vážně,“ řekl jednoho večera Mirek. „Skauti měli družiny, měli pravidla, službu, zákony, slib, znak a přezdívky. Chceme být jen parta obyčejných kluků, co si jen hraje, nebo skutečná skautská družina?“

„Skutečná,“ odpověděl Jirka okamžitě.

První výprava a vznik bobrů

Chlapci se brzo ráno, kdy ještě lidé spí ve svých domovech sešli u školy, kam chodil Jirka, počkal na své kamarády a společně celá skautská družina, šestice kamarádů—Jirka, Mirek, Honza, Radek, Pavel a Petr—vyrazila na první opravdovou vícedenní výpravu. Slunce pomalu klesalo k obzoru, když dorazili k malému lesnímu jezírku. Jirka říkal, že je tam „něco zvláštního“. Nikdo ale pořádně nevěděl co.

Tábořiště si postavili na malém palouku hned vedle potoka, který se vléval do jezírka. Všude kolem voněl les, zpívali ptáci a z dálky se ozývalo tlumené klepání datla. Večer rozdělali oheň, uvařili si čaj z malinových listů a začali plánovat, jak zítra prozkoumají okolí.

Ráno je probudil podivný zvuk—jakési hlasité mlaskání a šplouchání vody. Chlapci vylezli ze stanů a potichu se plížili k jezírku. A tehdy je uviděli.

Přímo uprostřed vody stála důmyslná hráz z větví, kamenů a bahna. A kolem ní se hemžili dva bobři! V tichosti klouzali vodou, plácali ocásky a navzájem si pomáhali stavět něco, co vypadalo jako jejich hrad. Chlapci leželi ve vysoké trávě a fascinovaně pozorovali jejich práci. Byli naprosto sehraní, tiší, ale rozhodní. Každý z nich věděl, co má dělat. A co víc—pracovali bez jediného slova, jen pomocí pohybů a pohledů.

„Hele,“ zašeptal Mirek, „oni jsou jako my, když stavíme přístřešek nebo přenášíme klády. Taky každý ví, co má dělat.“

„A podívej, jak jsou odolní,“ přidal se Honza. „Pracujou ve vodě, v bahně, ale nic je nezastaví.“

„A jsou chytří,“ dodal Jirka. „Takhle promyšlenou hráz nepostaví jen tak někdo.“

Ten den už nikdo z chlapců neřekl slovo o tom, co viděli. V tichosti sbalili věci a vydali se zpátky k táboru, ale v hlavách jim zůstalo něco, co změnilo jejich pohled na skauting.

Večer u ohně se Mirek podíval na ostatní a řekl: „Měli bychom si dát jméno. Něco, co vystihuje to, jací chceme být jako skautská družina.“

„Bobři,“ odpověděl Jirka bez váhání.

Chvilku bylo ticho. A pak se všichni usmáli a kývli.

Od té doby se družině nikdo neřekl jinak než skautská družina Bobři. Ne proto, že by to znělo dobře, ale protože bobři byli přesně takoví, jací chtěli být—houževnatí, spolehliví, chytří a sehraní. A dodnes, když někdo u táboráku začne vyprávět o tom prvním setkání s bobry, kluci ztiší hlas, jako by to bylo něco posvátného.

Protože to nebyla jen obyčejná výprava. Bylo to zrození Bobrů.

Společně na druhé výpravě

Bylo to jedno z těch jarních odpolední, kdy slunce začíná ztrácet ostych, vítr si hvízdá mezi stromy a všechno voní po mechu, jehličí a dobrodružství. Skautská družina Bobrů se vydala na svou první jarní výpravu do hlubin lesů za kopcem. Honzův strýc Bojda, kterého Jirka pozval na výpravu, jim slíbil, že když během výpravy obstojí v malé zkoušce, každý z nich si zaslouží svou vlastní přezdívku – ne jen tak ledajakou, ale pravou skautskou, která něco vypoví o jeho povaze nebo činech.

Chlapci netušili, co je čeká, ale byli odhodlaní. Když došli na mýtinu u staré borovice, Bojda jim ukázal na starý pařez.

„Tady začíná vaše cesta za přezdívkou. Půjdeme každý sám, tiše, lesem podle mapy, co dostanete. Po cestě vás čeká několik úkolů. Až dojdete k potoku, uvidíte, co dál. Nejde o rychlost, ale o to, jací budete. Les vás prověří.“

Jirka šel jako první. Když kráčel lesem, všiml si po levici vyplašeného malého ptáčka, který nemohl vzlétnout. Zastavil se, opatrně ho vzal a po chvíli hledání objevil rozbitý ptačí hnízdo pod smrkem. Bez váhání ho začal z větviček znovu stavět a ptáčka opatrně uložil dovnitř. Když dorazil k potoku, čekal ho tam Honzův strýc Bojda.

„Jirko,“ usmál se na něj. „Les o tobě řekl, že jsi klidný, trpělivý, máš dobré oči a vnímáš, co ostatní přehlédnou. Odteď jsi Sova.“

Mirek byl rychlý a odhodlaný. Během cesty narazil na místo, kde vítr povalil strom přes stezku. Neotáčel se, nečekal – popadl klacek a vyřezal do kmene značku, aby dal ostatním vědět, kudy obejít. Když uslyšel volání Radka, který zapadl do mělké rokle, neváhal a vrátil se mu pomoct.

Honzův strýc Bojda pokýval hlavou. „Držíš se smečky a nikdy ji neopustíš. Jsi silný, věrný a odvážný. Odteď jsi Vlk.“

Petr šel potichu jako stín. Zastavoval se u každé stopy, kterou zahlédl – ptačí pařáty, otisky srnky, hrabání divočáka. Když našel u stezky čerstvé bobky, dokázal podle nich určit, že tudy prošli divočáci v noci. Na potoku byl první, ale nikoho nepředběhl – jen využil tichosti a znalostí.

„Vidíš, co jiní přehlédnou. Tvoje oči jsou bystré, a když mlčíš, mluví les sám. Odteď jsi Rys,“ řekl Honzův strýc Bojda.

Pavel se zastavil u malého potoka, kde voda podebrala břeh a hrozilo, že stezka se propadne. Začal tam stavět jednoduchý most z klád a kamenů, i když to znamenalo, že se pořádně umazal a přišel poslední.

„Silný, rozvážný, umíš se postarat o ostatní i na svůj úkor. Tvůj duch je klidný, ale když je třeba, umíš být nezastavitelný. Odteď jsi Medvěd.“

Honza byl zvědavý a vynalézavý. Místo cesty lesem si všiml opuštěné skalky a začal šplhat po jejím svahu, aby získal výhled. Když se rozhlédl shora, spatřil kouř z ohniště Bojdy – a tím zkrátil cestu všem ostatním. Dole pak poradil Petrovi, jak obejít rozbahněné místo.

„Umíš najít cestu tam, kde ji nikdo nevidí. Jsi obratný a nečekaný. Odteď jsi Ještěr.“

Radek během cesty našel kus dutého dřeva a začal do něj bubnovat klacíkem, aby oznámil ostatním, kde je. Když ztratil mapu, nevzdal to – orientoval se podle mechu na stromech a nakonec došel k cíli díky vlastnímu důvtipu.

„Tvůj hlas je slyšet, když je třeba, a nevzdáváš se. Umíš se ozvat a vyťukat si cestu sám. Odteď jsi Datel.“

Když se všichni sešli u potoka a Honzův strýc Bojda jim přezdívky oznámil, nikdo se nehádal ani nezáviděl. Každý cítil, že ta jeho přezdívka k němu prostě patří. A od toho dne už ve skautské družině Bobrů neříkali Jirka, Mirek nebo Pavel. Říkali Sova, Vlk, Rys, Medvěd, Ještěr a Datel.

A když spolu všichni seděli u ohně, Jirka se zeptal Bojdy jestli i on má svojí vlastní skautskou přezdívku. Bojda se pousmál a řekl: „Ano mám.“ Moje skautská přezdívka je také zvířecí. Mám přezdívku „JEZEVEC.“ „A jak tvá přezdívka vznikla ?“ Zeptal se bojdy Radek. A Bojda začal s vyprávěním o své skautské přezdívce.

Bylo to tenkrát, když  jsem ještě jako mladý hoch – jezdil se svou  skautskou družinou do hlubokého lesa, kde býval starý opuštěný srub. Jednou v noci jsem se ztratil při noční hře. Místo abych se vrátil k táboru, šel dál a hlouběji do lesa. Nebe potemnělo, vítr zahučel mezi větvemi a začal liják.

„Zabloudil jsem,“ pokračoval Bojda. „A když jsem se konečně ukryl pod skálou, zjistil jsem, že už je dávno po půlnoci. A tehdy jsem si všiml, že se ke mně připlížilo nějaké zvíře.“

Kluci se přikrčili blíž k ohni. Mirek spolkll drobek perníku.

„Byl to jezevec,“ řekl Bojda tiše. „Koukal na mě ze stínu, jako bych mu vlezl na jeho území. Ale místo aby se lekl a utekl, sedl si vedle mě. A v tom lijáku jsme tam spolu seděli – dva ztracení tvorové, každý ve svém tichu. Ráno jsem ho viděl, jak odchází, pomalu a klidně. A já se v tu chvíli rozhodl, že už nebudu ten neklidný, ukvapený kluk, co běhá bez směru. Být jako jezevec – tichý, vytrvalý, klidný, ale připravený bránit své.“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Oheň zapraskal a kus březové kůry shořel v oranžovém plameni.

„A od té doby ti říkají Jezevec?“ zeptal se potichu Petr.

„Přesně tak,“ přikývl Bojda. „A víte co? Od té doby mě nikdo v lese nepřekvapil. Vím, kdy je čas vyrazit, kdy zůstat. A hlavně – vždycky najdu cestu zpátky.“

Oheň dohoříval, vítr šuměl mezi stromy a hvězdy nad hlavami svítily jasně. A Bobři věděli, že tenhle večer si zapamatují navždy.

A v lesích, když se kolem plížil večer a plameny ohně tančily na tvářích chlapců, šeptal vítr mezi větvemi jejich nová jména. Jako by je les přijal mezi své.