Článek
Ministr kultury Oto Klempíř odmítl finanční podporu oslav 17. listopadu, které pořádá spolek Díky, že můžem z.s. Organizátoři proto spustili veřejnou sbírku na platformě Darujme.cz. V zemi, jejíž moderní dějiny jsou neodmyslitelně spojeny s bojem proti totalitě, jde o rozhodnutí, které vyvolává zásadní otázky o vztahu státu k demokratickým hodnotám, občanské společnosti a odkazu sametové revoluce.
Svoboda, kterou si občané musí zaplatit sami
Napsal: Bečvář Jiří-ml.
Sedmnáctý listopad není obyčejné datum v kalendáři. Je to den, který připomíná odvahu studentů, odpor proti totalitní moci a okamžik, kdy se československá společnost rozhodla, že už nechce žít pod nadvládou režimu, který omezoval svobodu slova, kontroloval kulturu a trestal lidi za jejich názory.
Je to den, kdy si připomínáme, že demokracie není samozřejmost. Že svoboda nevznikla rozhodnutím žádného ministra ani politické strany, ale díky lidem, kteří se nebáli postavit moci, přestože riskovali vlastní budoucnost.
Právě proto je rozhodnutí ministra kultury Oty Klempíře neposkytnout dotaci na letošní oslavy 17. listopadu tak citlivé. Organizátoři akcí spojených s připomínkou sametové revoluce musí hledat peníze jinde. Spolek Díky, že můžem, z.s., se proto obrátil na veřejnost a spustil sbírku na platformě Darujme.cz.
Podle zprávy iDNES.cz z 21. října 2026 ministr potvrdil, že organizátoři letošních vzpomínkových akcí státní dotaci nedostanou, přestože sám hodlá 17. listopadu přijít na Národní třídu.
A tady začíná otázka, kterou by si měla položit celá společnost: Jakou váhu má pro stát připomínání svobody, jestliže jeho vlastní ministerstvo odmítne finančně podpořit jednu z nejvýznamnějších veřejných akcí věnovaných jejímu návratu?
Veřejná sbírka místo podpory od státu
Spolek Díky, že můžem z.s., se dlouhodobě věnuje připomínání událostí 17. listopadu a pořádá veřejné akce, jejichž cílem je přiblížit odkaz sametové revoluce i mladší generaci.
Jeho práce není důležitá pouze pro pamětníky roku 1989. Je důležitá také pro lidi, kteří se narodili až po pádu komunistického režimu a kteří neměli možnost poznat život v zemi bez svobodných voleb, svobodných médií a politické plurality.
Připomínat takovou minulost znamená vysvětlovat, proč na těchto hodnotách záleží. Proč není možné považovat demokracii za něco, co jednou získáme a už o to nikdy nepřijdeme.
Nyní se však organizátoři musí obracet na jednotlivé občany a žádat je o finanční pomoc. Veřejná sbírka může být projevem solidarity a občanské angažovanosti. Zároveň ale ukazuje, že organizátoři musejí hledat náhradní zdroje financování poté, co ministerstvo podporu odmítlo.
Samotné zamítnutí dotace ještě automaticky nedokazuje politickou odvetu ani úmyslné poškození konkrétní akce. Veřejnost má ale právo vědět, podle jakých pravidel se rozhodovalo, jaké důvody ministerstvo uvedlo a zda byla stejná měřítka uplatněna také na jiné kulturní a společenské projekty.
Pokud má vláda skutečně zájem o transparentní hospodaření, měla by podobné otázky zodpovídat otevřeně a konkrétně.
Oto Klempíř a minulost, která nezmizela
Jméno ministra kultury Oty Klempíře vyvolává kontroverze také kvůli jeho někdejší spolupráci s komunistickou Státní bezpečností.
Nejde přitom pouze o neurčitou politickou nálepku. V listopadu 2019 Klempíř v rozhovoru pro časopis Reflex svou spolupráci s StB sám veřejně přiznal. Vysvětloval ji tehdejším nátlakem a strachem o sebe i svou rodinu.
V lednu 2026 pak Reportéři ČT ve spolupráci s Pamětí národa zveřejnili další poznatky z archivních materiálů. Podle těchto zjištění Klempíř pod krycím jménem Olda předával Státní bezpečnosti informace o lidech z prostředí neoficiální mládeže a hudební scény. Archivní dokumenty podle zveřejněné reportáže zachycují také informace, které měly konkrétní dopady na životy některých lidí.
Tato minulost je závažná. Současně je nutné připustit, že Klempíř uváděl, že ke spolupráci přistoupil pod nátlakem. Při hodnocení jeho odpovědnosti je proto třeba brát v úvahu jak doložené archivní skutečnosti, tak jeho vlastní vysvětlení.
Minulost sama o sobě nemusí člověka navždy diskvalifikovat z veřejného života. Veřejná funkce ale přináší odpovědnost, která vyžaduje otevřenost, důvěryhodnost a schopnost vysvětlovat vlastní rozhodnutí.
A právě proto je otázka jeho přístupu k připomínání 17. listopadu tak citlivá.
Člověk, jehož vlastní životopis je spojen se spoluprací s represivním aparátem komunistického režimu, dnes zastává funkci ministra kultury v demokratickém státě. To není samo o sobě důkazem, že jeho současná rozhodnutí vycházejí z jeho minulosti. Je to však legitimní důvod požadovat mimořádnou míru transparentnosti, zejména když jde o financování akcí připomínajících boj proti totalitě.
Co vlastně znamená odmítnout podporu 17. listopadu?
Oslavy sametové revoluce nejsou pouhým kulturním programem. Nejde jen o koncerty, projevy, stánky nebo setkání na Národní třídě.
Jejich smyslem je udržovat živou historickou paměť. Připomínat, že státní moc nemá být neomezená, že občané mají právo nesouhlasit a že politická reprezentace má sloužit veřejnosti, nikoliv si veřejnost přizpůsobovat podle vlastních představ.
Ministr může argumentovat rozpočtovými prioritami, pravidly dotačního řízení nebo nesouhlasem s financováním některých akcí z veřejných prostředků. Každý takový argument je možné věcně posoudit.
Jenže u tak zásadního výročí nestačí pouze oznámit, že peníze nebudou. Je namístě vysvětlit, zda šlo o rozhodnutí založené na předem stanovených pravidlech, zda byly posouzeny všechny relevantní okolnosti a jak ministerstvo hodlá podporovat připomínání demokratických dějin do budoucna.
Právě transparentnost odděluje legitimní rozhodnutí o veřejných penězích od rozhodnutí, která mohou oprávněně vzbuzovat podezření z politického účelového jednání.
Pokud ministerstvo odmítá financovat konkrétní akci, mělo by veřejnosti předložit jasné důvody. Pokud se mění dotační politika, měla by být pravidla předvídatelná a uplatňovaná stejně na všechny.
A pokud stát nedokáže vysvětlit, proč nepodpoří připomínku jedné z nejdůležitějších událostí svých moderních dějin, nemůže se divit, že jeho rozhodnutí vyvolává kritiku.
Demokracie není jen položka v rozpočtu
Je pochopitelné, že stát nemůže financovat každou akci, každý spolek a každý projekt. Veřejné prostředky jsou omezené a jejich rozdělování musí mít jasná pravidla.
Stejně tak ale platí, že demokracie se neudržuje sama od sebe. Potřebuje vzdělávání, kulturu, nezávislá média, aktivní občany a prostor pro svobodnou veřejnou debatu.
Připomínání 17. listopadu má v tomto ohledu mimořádné postavení. Nejde o oslavu jedné politické strany ani o soukromou propagaci konkrétního politika. Jde o připomenutí okamžiku, kdy se společnost postavila režimu, který občanům upíral základní práva.
Proto by financování takových akcí mělo být posuzováno s vědomím jejich veřejného významu, nikoliv jen jako další administrativní položka.
Stát nemusí automaticky vyhovět každé žádosti. Musí však být schopen přesvědčivě doložit, že o veřejných penězích rozhoduje spravedlivě, předvídatelně a bez politické diskriminace.
A to je přesně to, co by měla veřejnost od ministerstva kultury požadovat.
Když se občané rozhodnou nenechat svobodu bez připomínky
Veřejná sbírka na platformě Darujme.cz může mít ještě jeden význam. Ukazuje, že připomínání historických událostí nemusí být závislé pouze na rozhodnutí vlády.
Lidé mohou přispět dobrovolně, podpořit organizátory a dát najevo, že jim osud oslav 17. listopadu není lhostejný. Taková občanská iniciativa je sama o sobě projevem svobody a odpovědnosti.
Zároveň by však bylo chybou považovat ochotu veřejnosti přispět za důvod, proč by se stát měl své odpovědnosti zbavovat. Občanská solidarita má veřejný život obohacovat, nikoliv automaticky nahrazovat odpovědnost veřejných institucí.
Zásadní otázkou proto není, zda Češi dokážou vybrat peníze na připomínku sametové revoluce. Zásadní je, proč se v této situaci musejí obracet na veřejnost a jaké principy stály za rozhodnutím ministerstva.
Odpovědi by neměly zůstat jen u politických prohlášení. Měly by být doložitelné a veřejně kontrolovatelné.
17. listopad patří občanům, ne politikům
Sametová revoluce nebyla majetkem žádné vlády. Nepatří ministrům, stranám ani momentální politické většině. Je součástí společné historie společnosti, která se rozhodla odmítnout autoritářskou moc.
Právě proto musí mít připomínání tohoto dne prostor i tehdy, když se jeho poselství nehodí do politických představ těch, kteří jsou právě u moci.
Rozhodnutí Oty Klempíře neposkytnout dotaci organizátorům letošních oslav je legitimním předmětem veřejné kritiky. Je na ministerstvu, aby vysvětlilo jeho důvody a doložilo, že postupovalo podle spravedlivých pravidel.
Je na občanech, aby se ptali. A je na novinářích, aby odpovědi ověřovali.
Jedno je jisté: význam 17. listopadu se nedá určit výší dotace ani rozhodnutím jednoho ministra.
Svoboda není státní grant. Demokracie není dar od vlády. A připomínání pádu totality nesmí záviset na tom, zda se zrovna hodí politickému vedení ministerstva.
Jestliže se lidé rozhodnou přispět na oslavy sami, může to být silný projev občanské solidarity. Současně by však mělo zaznít, že odpovědnost státu za transparentní správu veřejných prostředků a respekt k demokratickým hodnotám tím nekončí.
Sedmnáctý listopad totiž připomíná především jednu zásadní věc: stát má být službou občanům, nikoliv jejich pánem.
A na tuto zásadu by neměl zapomínat žádný ministr kultury.
