Článek
Letní podvečer se tiše snášel nad starou čtvrtí. Slunce házelo své poslední paprsky přes oprýskané střechy, zatímco v jednom domě na okraji města se dva kamarádi právě potýkali na půdě s nánosem prachu, pavučin a minulosti.
„Tohle je blázinec,“ zabručel Mirek a opřel se o trám. Jeho pihovatý obličej byl zrudlý horkem a očima přejížděl po přeplněné půdě. Krabice, staré kufry, knihy, rozbité lampy, a někde mezi tím zapomenutý kousek historie.
„Děda říkal, že tu bývala truhla, která patřila jeho pradědovi. A ten… prý měl něco společného s Francií. Možná dokonce s templáři,“ řekl Jirka potichu, jako by vyslovoval něco, co by mohlo probudit duchy.
„Templáři? To jako ti rytíři z křížových výprav?“ Mirek zvedl obočí. „Neříkej, že tomu věříš.“
„Něco na tom být musí,“ bránil se Jirka. „Pamatuješ, jak děda mluvil o staré knize? Psali ji prý tajným písmem. A prý ji nikdy nikdo nerozluštil…“
Pátrání pokračovalo. V rohu půdy, pod starým kobercem, se objevila těžká truhla z tmavého dřeva. Petlice na truhle byla rezavá, ale povolila.
„Tak do toho,“ špitl Mirek.
Jirka otevřel víko – a oba ztichli. Uvnitř ležela stará, kožená kniha se železnou přezkou, z níž trčel klíček. Písmo na obalu bylo vyšisované, ale stále čitelné:
„Jacques de Molay – Poslední vůle a svědectví.“
Mirek se opatrně dotkl vazby. „To je… originál?“
„Nebo podvrh,“ řekl Jirka, ale i on v očích měl jiskru vzrušení.
Otevřeli první stránku. Písmo bylo starobylé, psané perem a částečně latinsky. Místy doplněno francouzskými poznámkami na okraji, jakési náčrtky, znaky připomínající templářský kříž. Vložka mezi stránkami skrývala zažloutlou mapu – a u ní cosi, co vypadalo jako básnička nebo šifra.
Mirek přečetl nahlas první verš:
„Kdo z bratří padl, ten mlčí dál,
leč stříbrný klíč zná jeho žal.
Pod zříceninou jeho hlas
provází odvážné z nás.“
Chlapci se na sebe podívali. Najednou byl celý svět jiný.
„Tohle… tohle není jen stará kniha,“ zašeptal Jirka.
Mirek se usmál: „Tohle je začátek dobrodružství.“
A v tu chvíli ani jeden z nich netušil, kam až je templářské stíny zavedou…
Záchrana Petra a Pavla před rváči
Následující den byl dusný. Ulice města jako by dýchaly horkem, a lidé se drželi ve stínu, kde se dalo. Jirka s Mirkem měli hlavy plné toho, co objevili na půdě – stará kniha, templářský rukopis, mapka a tajemná šifra. Ale nikomu o tom zatím neřekli. Ještě ne. Chtěli si být jistí, že to opravdu za něco stojí.
Po obědě se vydali do městského parku, aby se trochu zchladili u fontány. Cestou přes malé náměstí zaslechli křik.
„Nech toho! Dej mu pokoj!“ ozýval se klučičí hlas někde mezi garážemi.
Jirka se zastavil. „To znělo vážně.“
„Z té boční uličky,“ ukázal Mirek a oba vyrazili.
Za rohem se jim naskytl pohled, který je rozčílil: dva menší kluci, zhruba v jejich věku, byli natlačeni na zeď, zatímco proti nim stáli tři výrostci o hlavu větší. Jeden z nich – ramenatý chlapec se šátkem kolem krku – držel jednoho z těch menších za límec. Druhý už měl rozbitý ret.
„Co se tady děje?!“ zakřičel Jirka bez rozmýšlení.
Starší kluci se otočili. Vůdce partičky se ušklíbl. „To tě nemusí zajímat. Zmizte, nebo dostanete taky.“
Ale Jirka s Mirkem se nezastavili. Přiběhli k nim, a Mirek rovnou odstrčil jednoho z útočníků stranou. Došlo ke krátké potyčce – Jirka uhýbal ranám, Mirek jednoho chytil pod krkem. Nešlo o žádnou velkou bitvu, spíš o hřmotný zmatek, který ale přerušil pískot píšťalky.
Z nedalekého parku přiběhl strážník. Výrostci se v panice rozutekli.
„Co se tu děje?“ zamračil se.
„Oni je chtěli zmlátit,“ řekl Jirka a ukázal na dva kluky, kteří ještě lapali po dechu.
„Jste v pořádku?“ zeptal se strážník.
Ti jen přikývli. Strážník si opsal popis výtržníků a odešel. Až když zašel za roh, oddechli si všichni.
„Díky,“ řekl ten kluk s rozbitým rtem. „Já jsem Petr. A tohle je můj brácha Pavel.“
„Jirka,“ podal mu ruku.
„Mirek,“ přidal se druhý.
„Byli jsme na cestě domů z knihovny a oni nás prostě začali otravovat,“ vysvětlil Pavel. „Vypadli jsme jim podezřelí, protože jsme si četli…“
Mirek se usmál. „Tak to jsme na tom stejně. My taky radši knihy než fotbal.“
„Nechcete si s námi sednout? Můžeme si popovídat u fontány,“ navrhl Jirka.
Za chvíli už seděli všichni čtyři na lavičce u fontány. A mezi řečí se ukázalo, že Petr a Pavel jsou také dobrodružné povahy, znají staré legendy o templářích a dokonce jeden čas sbírali rytířské figurky. Když Jirka a Mirek zmínili, že objevili něco hodně starého a tajemného, oči bratrů se rozzářily.
„Máme doma starý dalekohled a kompas po pradědovi. Byl legionářem,“ řekl hrdě Petr.
„A taky starou mapu kraje z roku 1895,“ přidal se Pavel.
Jirka se na Mirka podíval. Vyměnili si tichý pohled – bylo rozhodnuto. Tihle dva kluci k nim patří.
„Hele, kluci… co byste řekli tomu, kdybychom založili vlastní partu? Nebo… rovnou skautskou družinu?“
Pavel se zasmál. „To myslíte vážně?“
Mirek přikývl. „Vážně. A začneme hned. Máme plán, knihu, mapu – a teď i vás.“
A tak, v horkém červencovém odpoledni, na obyčejné lavičce mezi stromy, se zrodilo něco, co mělo změnit život nejen jim čtyřem – ale možná i celému kraji…
