Článek
České vztahy k umělé inteligenci se dají shrnout jednoduše: chceme výkonného digitálního otroka, který všechno zvládne, všechno pochopí, všechno podepíše a v případě průšvihu se nechá bez řečí odinstalovat. Podle čerstvého průzkumu Everbotu očekávají uživatelé, že AI bude nejen rychlá, ale i kreativní a hlavně samostatná – ideálně tak, aby s námi měla co nejmenší osobní kontakt a maximálně se omezila na tiché „rozumím, už to dělám“.
Když českému respondentovi nabídnete volbu „AI, která jen shrnuje texty“ versus „AI, která za vás de facto žije pracovní život“, obvykle nezaváhá. Shrnování textů je totiž málo ambiciózní – shrnout se dá i náš dosavadní profesní vývoj a to bychom raději neviděli černé na bílém.
Mnohem atraktivnější je představa, že inteligentní algoritmus vymyslí projekt, připraví prezentaci, obhájí ji před vedením a potom dostane v anonymním hodnocení zaměstnanců trojku, protože „není dost proaktivní“.
Národ, který si AI vyzkouší, ale radši jí nic nesvěří
Výzkum STEM ukazuje, že práci s nástroji typu ChatGPT nebo Copilot si už vyzkoušelo zhruba 38 % Čechů a Češek. Výrazně častěji mladší ročníky, starší generace zatím preferuje tradiční metody, například křik na monitor a pasivní rezignaci. Je to krásný obrázek digitálního národa: skoro čtyři z deseti lidí si s AI hrají, ale jakmile přijde na skutečné rozhodování, radši to nechají na osvědčeném systému „rozhodne to někdo nahoře, koho jsme v životě neviděli“.
Podle průzkumu Ipsosu pro AI Monitor, která zveřejnil web MediaGuru.cz zároveň platí, že Češi se k AI staví mírně skepticky – zájem roste, ale obavy zůstávají. Ideální kombinace: chceme, aby technologie dělala za nás špinavou práci, ale zároveň si chceme ponechat právo prohlásit „já jsem tomu nikdy nevěřil“, jakmile se něco pokazí.
To je evoluční upgrade tradiční věty „já jsem byl proti tomu už od začátku“, jen s moderní přílohou v podobě screenshotu nepochopeného promptu.
Vysněný digitální nevolník: bez dovolené, bez názorů, bez odborů
Everbotův průzkum zveřejněn na serveru FeedIT.cz popisuje očekávání uživatelů AI: šetřit čas, zvládat komplexní a kreativní úkoly a fungovat samostatně. Jinými slovy – chceme hyperkompetentního manažera, který se ale chová jako stážista první den v práci a nikdy se neptá „proč“. Tahle kombinace v přírodě neexistuje, takže jsme ji delegovali do cloudu.
V českém prostředí má AI jasné zadání: nechceme, aby přemýšlela, jestli úkol dává smysl. Má ho prostě splnit. Má se probudit do open space, zjistit, že zadání přišlo v 23:58 v pátek, a bez keců vyrenderovat tři varianty strategie, pět slidů a jeden krizový mediální plán. A když se výsledek nelíbí, může se na poradě slavnostně prohlásit, že „to je zatím jen návrh od AI, my to pak uděláme pořádně“. Tím „my“ se myslí někdo jiný, koho to chytne na konci kvartálu.
Když AI nechápe zadání, má se naučit česky, ne my psát srozumitelně
V průzkumech na které odkazuje web MediaGuru.cz se opakuje motiv: uživatelé chtějí, aby AI „lépe rozuměla jejich potřebám“.
Přeloženo do reality – když napíšeme prompt ve stylu „udělej mi něco jednoduchého, ale zároveň komplexního, aby to pochopil i náš šéf“, algoritmus by to měl zvládnout. Pokud ne, má smůlu. Koncept „špatně zadaný úkol“ u nás neexistuje, zato pojem „blbá AI“ už stihl zdomácnět.
Je fascinující, jak rychle se z AI stala nová univerzální výmluva. Dřív za všechno mohli ajťáci, potom GDPR, teď je na řadě nešťastný algoritmus. Dokument je špatně? „To vygenerovala AI.“ Strategie nedává smysl? „To byla jen zkušební verze od AI.“ Stát něco nezvládl? Tam jsme zatím ve fázi „může za to minulá vláda“, ale je jen otázka času, kdy se objeví tisková zpráva s větou „na základě doporučení umělé inteligence došlo k drobné chybě ve výpočtu“.
Láska bez závazků: AI jako terapeut, kouč i osobní alibi
Průzkumy shodně ukazují, že lidé používají AI nejen v práci, ale i ve volném čase – na zábavu, učení, plánování, kreativitu. Jinými slovy: vyžadujeme, aby nám algoritmus pomáhal s tím, co jsme si do té doby zvládli komplikovat sami. Chaty s AI tak fungují jako laciná psychoterapie: vybrečíme se do promptu, vypadne uklidňující text, my ho ignorujeme a pokračujeme v tom, co jsme dělali předtím.
Touha po „AI, která mě zná“ je v české verzi obzvlášť zábavná. Představa, že nám stroj porozumí lépe než partner, kolega nebo finanční poradce, je vlastně logická – stroj alespoň neodchází z místnosti, když podruhé vysvětlujeme stejný problém s hypotékou. Otázka, jestli se někdy naučí říct „tohle nedělej, je to blbost“, zatím zůstává otevřená. Zatím umí maximálně „zvažte možná rizika“, což je algoritmická verze věty „ale pak si nestěžuj“.
Shrň mi život do tří bodů a napiš k tomu omluvenku
Z obecně dostupných výzkumů vychází obraz národa, který se chce k AI chovat jako k excelové tabulce s empatií: má počítat, psát, navrhovat, radit, ale zároveň neotravovat s morálními otázkami.
Nástroje AI mají šetřit čas, přinášet výsledky a zodpovědnost nechat přesně tam, kde je – někde mezi „všichni“ a „nikdo konkrétně“.
Ve finále chceme od AI něco, co nám žádný průzkum nemůže oficiálně slíbit: aby nám shrnula život do tří bodů, přidala k tomu doporučené kroky a rovnou napsala omluvenku „systému“, že to zatím podle plánu úplně nevyšlo. Jestli se někdy dočkáme tlačítka „Zpětně optimalizuj posledních pět let, ať to vypadá, že jsem to měl celý čas pod kontrolou“, bude mít AI v Česku vyhráno.
Do té doby nám nezbývá než žít ve zvláštním mezidobí: stěžujeme si, že umělá inteligence není dost chytrá, ale zároveň doufáme, že nikdy nebude natolik inteligentní, aby nám tenhle rozpor omlátila o hlavu. Protože kdyby existoval algoritmus, který dokáže objektivně vyhodnotit, jak zacházíme s vlastní zodpovědností, asi by první krok v jeho doporučeních zněl: „Začněte u sebe.“ A to by bylo na český národní audit přece jen trochu moc reality najednou.
______________
Použité zdroje: mediaguru.cz, feedit.cz, stem.cz, ipsos.com
