Článek
Odborná studie Petry Trypesové o chalupářské subkultuře v letech 1950–1989 upozorňuje, že jednoduchá rovnice „normalizace rovná se útěk na chalupu“ neobstojí. Fenomén je starší a politická situace představovala pouze jeden z faktorů jeho rozmachu. Zároveň ale výzkum potvrzuje, že právě za normalizace získal ústup do soukromí nový význam: rekreační obydlí nabízelo prostor pro vlastní rozhodování a seberealizaci. Studie publikovaná ve Sborníku Archivu bezpečnostních složek tak poskytuje pro pojem „vnitřní emigrace“ důležitou pojistku. Je to výstižná zkratka pro část tehdejší zkušenosti, nikoli diagnóza každého člověka s klíčem od chaty v kapse.
Dějiny víkendového útěku jsou ostatně mnohem starší než normalizační slovník. Bohatší měšťané využívali letní byty už v 19. století, později přišel tramping a ve 20. století postupně rostl význam individuální rekreace. Český rozhlas ve svém materiálu o rekreaci za socialismu připomíná také poválečné proměny pohraničí, kde po odsunu německého obyvatelstva zůstalo množství nevyužívaných domů; některé z nich později posloužily chalupářům. Normalizace tedy nevynalezla chalupu, pouze převzala už rozjetý společenský fenomén a obdařila jej významem, který by žádný katalog rekreace nevymyslel.
Právě soukromí bylo tou vzácnou komoditou, kterou nelze spočítat na metry čtvereční. Ve městě člověk vykonával svou profesní a společenskou roli, zatímco za vlastními vrátky si mohl určit, co opraví, vysadí nebo natře.
Nebyla to politická svoboda v pravém smyslu a plot rozhodně neměl pravomoc zrušit komunistický režim. Přesto existovalo cosi osvobozujícího na skutečnosti, že nejvážnějším problémem sobotního rána mohla být střecha, která zatékala, nikoli veřejná loajalita.
Po roce 1968 dostal víkend úplně jinou příchuť
Zlom po okupaci Československa v srpnu 1968 tomuto způsobu života přidal další vrstvu. Historici a sociologové v pořadu Historie.cs České televize výslovně upozorňují, že normalizace chataření ani chalupaření nezrodila, ale vtiskla mu specifické zabarvení. Po zhroucení reformních nadějí se část společnosti stáhla z veřejné angažovanosti k rodině, přátelům a soukromým aktivitám. Politika dostala všední dny; víkend si mnozí pokoušeli zařídit podle svého.
Rozsah této vášně už nebyl folklórní drobností. Jednorázové statistické šetření evidovalo k 31. říjnu 1971 na území tehdejší České socialistické republiky 156 402 užívaných objektů individuální rekreace, z toho 24 659 chalup, jak uvádí zmíněná odborná studie Archivu bezpečnostních složek. Z individuálního koníčku se stávala zvláštní víkendová geografie. Města v pátek ztrácela část obyvatel a venkov dostával pravidelnou směnu lidí, kteří přijeli odpočívat pilou, štětkou a krumpáčem.
Volná sobota nastartovala stěhování za druhým životem
K masovému rozvoji přispěla změna, která s politikou úniku souvisela jen nepřímo: lidé konečně získali souvislý víkend. Podle historického přehledu Českého rozhlasu měli zaměstnanci od roku 1964 jednu volnou sobotu měsíčně, od roku 1966 dvě a od 29. září 1968 byly volné všechny soboty, byť později stát některé z nich příležitostně vyhlašoval jako pracovní. Dva volné dny najednou zásadně změnily možnosti trávení volna. Československo tak dostalo infrastrukturu víkendu právě ve chvíli, kdy velká část společnosti potřebovala zjistit, co s ní. Pomohla také rostoucí motorizace. Výroba Škody 1000 MB od roku 1964 a postupné rozšiřování osobních automobilů podstatně usnadnily dopravu do míst, kam bylo dříve složitější pravidelně dojíždět; význam samozřejmě neztratily ani vlaky a další veřejná doprava. Do kufru se navíc vešlo nářadí, jídlo i část stavebního materiálu. Víkendový přesun tím získal technické zázemí a páteční odjezd se mohl proměnit v pravidelný rodinný rituál.
Za hranice razítko, za město stačil klíč
Další část skládačky ležela za státní hranicí. Po roce 1968 se možnosti cestování na Západ výrazně zhoršily a zahraniční cesta mohla vyžadovat devizový příslib a výjezdní doložku; režim přitom přístup k jednotlivým zemím v průběhu desetiletí měnil. Český rozhlas podrobně popisuje, jak se relativně uvolněnější poměry druhé poloviny šedesátých let s nastupující normalizací zase sevřely. Chata za okresním městem proti tomu vykazovala téměř provokativní administrativní jednoduchost. Neměla moře ani palmy, zato cesta k ní nepotřebovala devizový příslib. V politickém systému posedlém kontrolou hranic se tak několik desítek kilometrů od bydliště mohlo subjektivně zdát překvapivě daleko.
Ani domácí rekreační ráj ovšem nebyl prost úřední tvořivosti. Historie.cs připomíná, že právní systém dlouho neměl jasně zakotvenou kategorii rekreační chalupy a problém narážel i na pravidla týkající se dvojího bydlení; pojem rekreační chalupa byl právně vyjasněn až v roce 1976. Samostatně byla regulována také nová chatová výstavba a ochrana půdy. I soukromý únik tedy musel mít správnou administrativní kolonku – socialismus byl v tomto směru důsledný až poeticky.
Seberealizace dostala podobu štaflí, malty a zahrady
Na druhém bydlení bylo podstatné ještě něco: výsledek práce byl vidět. Socioložka Jana Dufková v debatě České televize popisovala chatu a chalupu jako prostor, v němž mohl člověk investovat peníze i vlastní práci a rozhodovat podle sebe. To bylo zvlášť přitažlivé pro lidi, jejichž možnosti profesního nebo veřejného uplatnění byly omezené. Natřená okenice sice kariéru nenahradila, ale na rozdíl od mnoha pracovních výsledků se druhý den skutečně nacházela tam, kde ji člověk večer nechal.
Svéráznou přidanou hodnotou bylo kutilství. Akademie věd ČR ve svém materiálu o výzkumu českého chalupaření připomíná vysoký podíl svépomoci, vynalézavost při nedostatku materiálu i obtížné shánění řemeslnické pomoci. Někteří chalupáři zároveň zachránili starší venkovská stavení před zánikem, byť ne všechny rekonstrukce byly citlivé.
Plánované hospodářství tak dokázalo vyrobit neplánovanou specializaci: z člověka, který potřeboval opravit střechu, se postupně mohl stát nákupčí, dopravce, natěrač i zedník.
Právě tady je nutné satirickou brzdu sešlápnout. Terénní výzkum publikovaný Archivem bezpečnostních složek výslovně odmítá vysvětlovat masové chalupaření pouze politickou rezignací nebo nemožností cestovat. Hrála roli touha po přírodě, změně prostředí, vlastním prostoru, rodinné rekreaci i radost z manuální práce.
Ne každý rýč byl tedy nástrojem odporu a každá pergola nebyla ilegální pobočkou občanské společnosti. Kdo by z každého chataře vyrobil tajného emigranta bez pasu, jen by nahradil jeden dobový mýtus jiným.
Chata nebyla chalupa a venkov nebyl kulisa
Dokonce ani házet chaty a chalupy do jednoho pytle není historicky přesné. Studie z Albrechtic ukazuje rozdíly v umístění objektů, motivaci jejich majitelů i vztazích s okolím: chaty častěji vznikaly mimo vesnickou zástavbu, zatímco chalupy byly součástí obcí a jejich uživatelé přirozeně častěji přicházeli do styku s místními. Autorka zároveň varuje před zobecněním na všechny rekreanty. Český víkendový svět měl zkrátka své vlastní sociální vrstvy – ani za plotem nevznikla beztřídní společnost podle příručky.
Fenomén byl natolik mohutný, že dostal vlastní kulturní infrastrukturu. Specializovaný časopis Chatař začal vycházet v roce 1969, televizní Chalupáři měli premiéru v roce 1975 a v roce 1987 přišel Receptář nejen na neděli, což připomínají Český rozhlas i Akademie věd. Veřejný prostor tak bez potíží propagoval činnost, která mnoha lidem pomáhala budovat prostor soukromý. Ideologicky to nebylo nijak dramatické: opravený okap režim neohrožoval.
Bylo by však stejně chybné tvrdit, že stát chalupaření jednoduše naplánoval jako ventil nespokojenosti. Historik Miroslav Vaněk na webu Historii.cs zdůrazňuje, že vztah režimu k podobným aktivitám nelze vidět černobíle; jednoznačná státní podpora se tvrdit nedá, tolerance však systému vyhovovala. Soukromá aktivita byla z pohledu moci podstatně méně problematická než aktivita veřejná. Plot proto nebyl hranicí svobodného území, spíše praktickou čárou mezi dvěma různými způsoby prožívání téhož státu.
Za plotem neležela svoboda. Přesto tam bylo něco jejího
Z dnešního odstupu se z tehdejší chalupy snadno vyrábí romantická pohlednice s praskajícím ohněm a vůní posečené trávy. Skutečnost bývala podstatně prozaičtější: opravy, shánění materiálu, zahrada, cesta tam a zase zpátky.
Mnozí se po fyzicky náročném víkendu vraceli do zaměstnání unavení, což dokládá i terénní výzkum chalupářů. Paradox celé věci spočívá v tom, že namáhavá práce mohla současně znamenat duševní odpočinek.
Právě proto by bylo nespravedlivé udělat z majitelů rekreačních objektů buď hrdiny odporu, nebo pohodlné občany, kteří se před veřejným životem schovali.
Lidé si uvnitř nesvobodných poměrů hledali prostor, který dokázali ovlivnit vlastníma rukama. Někomu stačila zahrada, jinému opravený dům, dalšímu rodina a několik přátel mimo každodenní prostředí. Velké dějiny se přitom nenápadně odehrávaly i v rozhodnutí, čemu člověk věnuje dva dny, které konečně patří jemu.
A na tom je české chataření normalizačních let nakonec nejsilnější.
Neříká pouze něco o způsobu rekreace, ale také o schopnosti společnosti přesměrovat energii z prostoru, kde měla málo skutečného vlivu, tam, kde po ní zůstal hmatatelný výsledek. Za plotem se režim nezastavil a Československo se na víkend svobodnou zemí nestávalo. Jenže právě skutečnost, že obyčejný kus soukromého prostoru mohl mít pro člověka takovou cenu, vypovídá o tehdejší nesvobodě možná působivěji než všechny naleštěné obrazy života, které o sobě systém vyráběl.
