Demokracie podle návodu? Když se politici rozhodnou, že rozhodčí už nejsou potřeba

Server Forum24 upozornil na ostrou politickou přestřelku kolem rozhodnutí Ústavního soudu, výroků představitelů Motoristů a následné kritiky, kterou vůči vládě Andreje Babiše zveřejnila na Instagramu Evropská demokratická strana (EDP). Když se ale začnou hádat politici, soudci i zahraniční partneři zároveň, je jasné, že z obyčejné politické přestřelky se stává disciplína pro opravdu silné nervy.

V každé hře existuje někdo, kdo píská fauly. Ve fotbale rozhodčí, v hokeji sudí a v demokratickém státě soudy. Jenže někteří politici začínají působit dojmem, že rozhodčí je skvělý člověk jen do chvíle, než zapíská proti nim.

Výroky o „ústavním puči“ nebo úvahy, že by Ústavní soud vůbec neměl existovat, znějí efektně na sociálních sítích. Ve skutečnosti ale připomínají fotbalistu, který po odpískané penaltě navrhne zrušit celé pravidlo o faulech. Prohra se tím sice nevysvětlí, ale zato vznikne pořádný rozruch.

Evropská demokratická strana přenesla hlavní odpovědnost na premiéra Andreje Babiše.

Tvrdí, že skutečný problém nespočívá jen ve výrocích koaličních partnerů, ale v tom, že jim poskytuje prostor ve vládě. Politika je zvláštní řemeslo. Za úspěchy si zásluhy bere každý, za výroky partnerů většinou nikdo.

Každá koalice dříve nebo později připomíná rodinnou oslavu. Jeden příbuzný pronese něco, po čem ostatní předstírají, že právě odešli pro chlebíček. Jenže vláda není obývací pokoj a výroky ministrů nezmizí se sklizeným stolem.

Celé situaci dodává další rozměr skutečnost, že kritika přichází od evropské strany, jejíž frakce dříve sdílela politický prostor i s hnutím ANO. V politice se totiž spojenci mění rychleji než profilové fotografie na sociálních sítích. Včerejší partner dnes rozdává lekce a zítřejší kritik může sedět u stejného stolu.

Do celé debaty vstupuje i širší otázka, jakou roli má Ústavní soud v demokratickém systému.

Jeho rozhodnutí mohou být nepopulární, mohou rozčilovat politiky i veřejnost, ale právě proto existuje. Kdyby soud rozhodoval jen tehdy, když s ním všichni souhlasí, stačila by místo něj anketa na internetu. Politické spory jsou přirozenou součástí demokracie. Méně přirozené už je, když se z institucí stávají terče jen proto, že jejich verdikt někomu nevyhovuje. Dnes se nelíbí jeden rozsudek, zítra může vadit celé hřiště.

Voliči nakonec rozhodnou, komu uvěří víc – kritikům vlády, jejím obhájcům nebo samotným výsledkům jejich práce. To je v demokracii normální. Méně normální by bylo začít měnit pravidla pokaždé, když se někomu nelíbí skóre.

Demokracie není pohodlná právě proto, že nikdo nedostává všechno, co chce. A možná je to dobře. Jakmile si politici začnou vybírat, které rozhodčí uznávají, přestává se hrát podle pravidel.

Demokracie nestojí na tom, že spolu všichni souhlasí. Stojí na tom, že i poražený nakonec přijme výsledek, i když mu není po chuti. Ve chvíli, kdy se z každého nepříjemného rozhodnutí stává údajný útok na stát, přestává politika řešit budoucnost a začíná obchodovat se strachem. To je nebezpečný obchod, protože strach se prodává snadno, ale důvěra se vrací velmi těžko. Největší škodu totiž nezpůsobí jeden ostrý výrok, ale okamžik, kdy si lidé zvyknou, že respekt k pravidlům je jen otázkou momentální politické výhodnosti.

Ironií celé situace je, že ti, kteří nejhlasitěji mluví o obraně demokracie, občas jako první začnou zpochybňovat její pojistky, když jim přestanou vyhovovat.

Demokracie není automobil, u kterého lze odmontovat brzdy jen proto, že zdržují cestu. Bez nich se sice chvíli jede rychleji, ale konec bývá pokaždé stejný. Politické body se dají získat během jednoho odpoledne, důvěra občanů se buduje celé roky. A když se jednou rozpadne, žádná tisková konference ji už neslepí. Demokracie totiž neumírá ve chvíli, kdy někdo zakřičí nejhlasitěji. Umírá ve chvíli, kdy tomu lidé přestanou věnovat pozornost.

___________________

Použité zdroje: Forum24.cz