Článek
Příběh vojenské přítomnosti, která začala invazí a skončila až po pádu komunistického režimu, podrobně mapuje zpravodajský portál ČT24. Sovětská armáda během třiadvaceti let vytvořila v Československu uzavřenou síť posádek, skladů, letišť a výcvikových prostorů. Za jejich ploty platily jiné rozkazy, jiná pravidla a často také jiná představa o tom, komu země skutečně patří.
Československo přitom bylo po skončení druhé světové války jedinou zemí sovětského bloku, v níž nezůstala trvale rozmístěná sovětská armáda. Rudá armáda odešla v roce 1945. O třiadvacet let později se vrátila nikoli jako osvoboditel, ale jako síla, která měla zastavit politické reformy Pražského jara.
V noci z 20. na 21. srpna 1968 překročila československé hranice vojska pěti států Varšavské smlouvy. V prvním sledu přijelo přibližně sto tisíc vojáků s tisíci tanků, obrněných vozidel a stovkami letadel. Celkový počet nasazených příslušníků okupačních armád následně dosáhl až přibližně 750 tisíc. Československá vláda je nepozvala a obyvatelstvo jejich přítomnost odmítalo.
Smlouva, ve které chyběl den odchodu
Po prvních týdnech invaze se většina polských, maďarských a bulharských jednotek stáhla. Sovětský svaz však počítal s tím, že jeho armáda v Československu zůstane. Vojenská skutečnost vytvořená násilím proto měla dostat dodatečnou právní podobu.
Dne 16. října 1968 podepsali předseda československé vlády Oldřich Černík a předseda sovětské rady ministrů Alexej Kosygin smlouvu o podmínkách „dočasného pobytu“ sovětských vojsk. Dokument tvrdil, že jejich přítomnost nenaruší československou suverenitu a že se sovětské jednotky nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí země. Celé znění je dostupné v digitálním archivu Poslanecké sněmovny.
Podstatné však bylo to, co ve smlouvě chybělo. Nebyl v ní uveden termín odchodu ani závazný mechanismus, který by umožňoval pobyt jednostranně ukončit. Slovo „dočasný“ tak nemělo kalendářní význam. Vyjadřovalo politickou fikci, jejíž trvání záviselo především na rozhodnutí Moskvy.
Veřejnost navíc neznala celý obsah dohody. Smlouvu doplňoval tajný protokol, podle něhož mělo na československém území zůstat přibližně 75 tisíc sovětských vojáků. Určoval také hlavní výcvikové prostory včetně Mimoně, Mladé, Libavé, Leště a Malacek. Právě tato utajená příloha ukazovala, že Moskva nepočítala s několika symbolickými jednotkami, ale s plnohodnotným vojenským uskupením.
Národní shromáždění smlouvu schválilo 18. října 1968 v atmosféře politického nátlaku. Pro hlasovalo 228 poslanců, deset se zdrželo a pouze čtyři se postavili proti: Gertruda Sekaninová-Čakrtová, František Kriegel, Božena Fuková a František Vodsloň. Prezident Ludvík Svoboda dokument podepsal téhož dne.
Sovětská armáda tím získala právní zástěnu, nikoli skutečnou legitimitu. Smlouvu uzavírala země, jejíž vedení bylo několik týdnů předtím odvlečeno do Moskvy a donuceno přijmout podmínky diktované okupační mocností. Formálně šlo o mezivládní dohodu. Politicky představovala potvrzení výsledku vojenského zásahu.
Za plotem vznikl stát uvnitř státu
Pro velení sovětských jednotek byla vytvořena Střední skupina vojsk se sídlem v Milovicích.
Koncem osmdesátých let měla armáda 67 posádek v českých zemích a dalších 16 na Slovensku. K nim se přidávaly odloučené sklady, radiové stanice, cvičiště, letiště, opravárenské provozy a další objekty, které na běžných mapách často nebyly označeny.
Sovětské posádky postupně přestaly připomínat provizorní tábory. Vyrostly v nich bytové domy, školy, obchody, kulturní zařízení, nemocnice a zázemí pro rodiny důstojníků. Na Libavé vznikla samostatná obytná část přezdívaná Malá Moskva. Podle reportáže ČT24 tam žilo přibližně tři tisíce sovětských občanů, zatímco počet místních obyvatel před invazí nepřesahoval osm set.
Život v okolí posádek nebyl černobílý. Sovětští vojáci nebyli bezejmennou masou se stejným charakterem a osobní odpovědností. Mezi důstojníky, řadovými vojáky, jejich manželkami a dětmi byli lidé slušní, hrubí, vystrašení i přesvědčení, že v Československu plní čestnou spojeneckou povinnost. Někteří zde navazovali přátelství, obchodovali s místními nebo hledali únik z uzavřeného vojenského prostředí.
Právě tato lidská rovina však nemění podstatu jejich přítomnosti. Jednotlivý odvedenec mohl být sám obětí sovětského systému, ale armáda jako instituce zůstávala nástrojem okupace. Přátelský rozhovor přes plot nemohl odstranit skutečnost, že na druhé straně stály tanky cizí mocnosti. Okolí posádek poznalo také neformální obchod. Směňoval se benzin, alkohol, potraviny, elektronika, náhradní díly i vojenský materiál. Sovětské obchody přitom někdy nabízely zboží, k němuž se běžný československý občan obtížně dostával. Vedle oficiálně hlásaného bratrství tak vznikal paralelní svět výhod, nedostatku, drobných obchodů a vzájemné závislosti.
Méně se mluvilo o strategickém významu sovětských jednotek. Československo leželo v předním prostoru případného konfliktu mezi Varšavskou smlouvou a NATO. Nacházely se zde raketové útvary, rozsáhlé muniční sklady a utajené objekty Javor určené pro sovětskou speciální munici. V osmdesátých letech Sověti rozmístili také operačně-taktické rakety OTR-22 Temp-S, schopné nést jaderné hlavice. O plném rozsahu tohoto rozmístění většina obyvatel ani značná část státních představitelů nevěděla. Oficiálním důvodem pobytu měla být ochrana socialistického společenství před západním útokem. Ve skutečnosti sovětská posádka zároveň zajišťovala, že se Československo znovu nevydá vlastní politickou cestou. Armáda nemusela každý den vyjíždět do ulic. K udržení mocenského pořádku stačilo vědomí, že je stále přítomná a připravená zasáhnout.
Smrt nepřicházela jen v srpnu 1968
Nejviditelnějšími oběťmi okupace zůstávají lidé zastřelení nebo rozdrcení vojenskou technikou během prvních dnů invaze. Smrtící následky sovětské přítomnosti však srpnem 1968 neskončily. Pokračovaly na silnicích, v okolí posádek i při incidentech, o nichž režim informoval jen omezeně.
Výzkum historiků Prokopa Tomka a Iva Pejčocha eviduje mezi 21. srpnem 1968 a koncem pobytu vojsk celkem 402 mrtvých československých civilistů. Do konce roku 1968 zahynulo 135 lidí, v následujícím období dalších 267. Z těchto pozdějších obětí zemřelo 248 při dopravních nehodách, čtyři lidé byli zabiti a dvanáct zavražděno. Údaje zveřejnil Vojenský historický ústav Praha.
Čísla odhalují stránku okupace, kterou dobový obraz „spřátelených armád“ zakrýval. Sovětská vojenská vozidla se pohybovala po veřejných komunikacích, jejich řidiči někdy neznali místní prostředí, nedodržovali předpisy nebo nezvládali těžkou techniku. Mezi oběťmi bylo mnoho dětí a mladých lidí. Pro jejich rodiny nebyl pobyt sovětské armády geopolitickou otázkou, ale prázdným místem u stolu.
Trestné činy, útěky ozbrojených vojáků, krádeže, znásilnění a násilné incidenty představovaly pro úřady politicky citlivé téma. Vyšetřování komplikovalo rozdělení pravomocí mezi československé a sovětské orgány. Stát, který veřejně popisoval sovětské vojáky jako přátele a spojence, neměl zájem podrobně ukazovat případy, kdy jejich přítomnost končila smrtí československého občana.
Další účet zůstal ukrytý pod zemí. Sovětská armáda používala na území dnešní České republiky 73 rozsáhlejších lokalit a přibližně na šedesáti z nich byly později zjištěny významné ekologické škody. Podzemní vodu a půdu zatížily ropné a chlorované uhlovodíky, polychlorované bifenyly, těžké kovy a další toxické látky. Podle aktuálních údajů Ministerstva životního prostředí většina nezbytných sanací již proběhla, některé lokality však vyžadovaly nápravná opatření ještě desetiletí po odjezdu vojáků.
Československé pohledávky spojené se vstupem, pobytem a odchodem sovětských vojsk byly na počátku devadesátých let vyčísleny přibližně na 14,8 miliardy tehdejších korun. Nešlo jen o poškozené budovy a silnice. V účtu se skrývaly kontaminované vody, opuštěná kasárna, nevybuchlá munice, skládky, zničené lesy a území, která se musela po desetiletích vojenského využívání znovu otevřít civilnímu životu.
Moskva nechtěla ztratit základnu ani výhodný život
Po listopadu 1989 se požadavek na okamžitý odchod sovětských vojsk stal jedním ze symbolů obnovené státní svobody. Československá strana odmítla sovětskou představu, že se stažení bude řešit až v širším celoevropském procesu odzbrojování.
Takový postup by umožňoval odchod odkládat a spojovat jej s vyjednáváním o jiných armádách a základnách.
První oficiální kolo rozhovorů v lednu 1990 dohodu nepřineslo. Sovětská delegace nebyla připravena přijmout rychlý a bezpodmínečný termín. Moskva ztrácela strategickou pozici ve středu Evropy, musela přesunout obrovské množství techniky a současně řešila, kam umístí desetitisíce vojáků a jejich rodiny.
Neochota odejít měla také méně vznešený důvod. Československo patřilo z pohledu sovětských důstojníků k nejpříjemnějším zahraničním působištím. Posádky měly lepší zásobování než mnohá místa v Sovětském svazu a rodiny zde žily v relativivně klidném a materiálně zajištěném prostředí. Poslední velitel Střední skupiny vojsk Eduard Vorobjov později připomněl, že přibližně 46 procent důstojníků nemělo ve vlasti vlastní bydlení. Odjezd pro ně neznamenal pouze splnění politické dohody, ale také návrat do nejistoty.
Tato okolnost pomáhá pochopit odpor některých vojáků, nemůže však změnit právo Československa požadovat jejich odchod. Pro sovětského důstojníka mohl být byt v Milovicích domovem. Pro československého občana zůstával součástí základny armády, která přišla bez pozvání.
Rozhodující dohoda byla podepsána v Moskvě 26. února 1990 ministry zahraničí Jiřím Dienstbierem a Eduardem Ševardnadzem. Stanovila odchod ve třech etapách s konečným termínem 30. června 1991. Československo se tak po Maďarsku stalo druhou zemí sovětského bloku, z níž se sovětské jednotky skutečně začaly stahovat.
Když se za posledním vlakem zavřela hranice
Rozměr celé operace ukazují čísla, která byla před listopadem 1989 mimo veřejnou debatu. Československo opustilo 73 500 vojáků a přibližně 39 tisíc rodinných příslušníků. Odvezeno bylo 1 220 tanků, kolem 2 500 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 105 letadel, 175 vrtulníků a přibližně 95 tisíc tun munice. Podle souhrnu Vojenského historického ústavu bylo vypraveno 925 transportů.
První posádky se začaly vyprazdňovat bezprostředně po podpisu dohody. Obyvatelé přicházeli k nádražím, sledovali naložené tanky a loučili se s armádou, kterou nikdy nepřivítali. Vedle úlevy se objevovala zvědavost, hněv i soucit s rodinami, jejichž děti nerozhodovaly o tom, proč se v Československu narodily a kam nyní odjíždějí.
Poslední železniční transport překročil hranici 21. června 1991. O šest dnů později odletěl z Prahy do Kyjeva také generál Eduard Vorobjov. Dne 27. června skončila fyzická přítomnost sovětské okupační armády na československém území.
Odjezd posledního vojáka však neznamenal, že okupace zmizela spolu s jeho letadlem. Zůstaly hroby lidí, kteří se nevrátili domů. Zůstaly rodiny, jimž nikdo nedokázal vrátit dítě zabité pod koly vojenského vozidla. Zůstala otrávená voda, prázdná kasárna a betonové stavby pohlcované lesem. Zůstala také vzpomínka na stát, který vlastní bezmoc nazýval přátelstvím.
Odsun nebyl technickou výměnou posádek ani laskavostí sovětského vedení. Byl obnovou práva země rozhodovat, která armáda smí stát na jejím území. Teprve s odjezdem posledního transportu přestalo slovo „dočasně“ sloužit jako výsměch času. Československo čekalo na tuto chvíli téměř třiadvacet let. Pro mnoho lidí v Milovicích, Ralsku, na Libavé nebo v dalších posádkových městech nepřišla svoboda pouze pádem vlády a otevřením hranic. Přišla až tehdy, když v noci přestaly dunět pásy tanků. Přišla, když se otevřely cesty, před nimiž po celá léta stála závora a ozbrojená stráž. Přišla, když se z cizí základny znovu stalo československé území.
Poslední sovětský voják odletěl bez výstřelu. Právě v tom spočívala síla tehdejšího vítězství. Země, kterou armáda obsadila během jediné noci, ji dokázala po dlouhých třiadvaceti letech vyprovodit vyjednáváním. Za letadlem generála Vorobjova nezůstala poražená země. Zůstala země, která si konečně směla zamknout vlastní dveře.
______________________
Použité zdroje: ct24.ceskatelevize.cz, psp.cz (PDF), VHU.cz, Mzp.gov.cz,
