Jiří Markovič: muž, který mluvil s vrahy a změnil českou kriminalistiku

Dokumentární video, které zveřejnil populární kanál Huňáč na platformě YouTube, se podrobně věnuje profesní dráze kriminalisty, jehož jméno se stalo pojmem. Život a práce Jiří Markovič jsou v českém kontextu výjimečné nejen rozsahem vyšetřovaných případů, ale především metodou, kterou uplatňoval v kontaktu s pachateli těch nejtěžších násilných trestných činů.

Video jej představuje jako člověka, který chápal vyšetřování nejen jako sběr důkazů, ale i jako hlubokou práci s lidskou psychikou. Právě tento přístup ho odlišil od většiny jeho současníků. Dokument zdůrazňuje, že Markovičova práce nebyla postavena na nátlaku, ale na porozumění.

Jiří Markovič začínal jako řadový kriminalista v době, kdy československá policie fungovala v podmínkách výrazně odlišných od dnešních. Technické možnosti byly omezené a forenzní metody se teprve rozvíjely. O to větší význam měla schopnost analytického myšlení a práce s výpověďmi. Dokument ukazuje, že právě v těchto podmínkách se Markovič naučil spoléhat na detail, logiku a psychologii. Postupně se dostával k závažnějším případům, které vyžadovaly mimořádnou míru trpělivosti. Už v této fázi se formoval jeho specifický styl.

Jeho kariéra se zlomila v okamžiku, kdy byl přizván k vyšetřování mimořádně brutálních zločinů, především sériových vražd. Tyto případy patřily k nejcitlivějším a nejvíce sledovaným. Dokument vysvětluje, že Markovič nebyl typickým „tvrdým policistou“, ale spíše tichým pozorovatelem. Naslouchal, kladl promyšlené otázky a nechával pachatele mluvit. Tento přístup se ukázal jako klíčový při získávání přiznání i detailních informací o motivech.

Takzvaná Markovičova metoda vznikla postupně, nikoli jako formálně sepsaný postup.

Spočívala v kombinaci důsledné znalosti spisu, empatie a schopnosti vytvořit s pachatelem vztah založený na důvěře. +

Dokument zdůrazňuje, že Markovič nikdy nezlehčoval zločiny, ale dokázal oddělit čin od člověka. Pachatele nevnímal jen jako „monstra“, ale jako jedince s konkrétními životními příběhy. To mu umožňovalo pochopit jejich myšlení. Právě tím se lišil od běžné praxe své doby.

Významným rysem jeho práce byla schopnost dlouhodobého rozhovoru. Některá setkání s pachateli trvala hodiny, jindy se opakovala po týdnech či měsících. Dokument popisuje, že Markovič považoval čas za klíčový nástroj. Netlačil na okamžité přiznání, ale nechával prostor pro postupné otevírání témat. Tím získával nejen fakta, ale i hlubší vhled do psychiky vyšetřovaných osob. Tento přístup byl v tehdejším prostředí neobvyklý.

Markovič se podílel na objasnění případů, které dlouhodobě děsily veřejnost. Šlo o zločiny s vysokým počtem obětí a extrémní brutalitou. Dokument připomíná, že právě díky jeho práci bylo možné rekonstruovat průběh činů a pochopit jejich pozadí. To mělo význam nejen pro soudní řízení, ale i pro prevenci dalších zločinů. Jeho poznatky byly využívány i v rámci odborných diskusí. Tím přesahoval běžnou roli kriminalisty.

Jedním z nejsilnějších momentů dokumentu je popis Markovičových rozhovorů se sériovými vrahy. Tyto rozhovory nebyly vedeny s cílem senzace, ale porozumění. Markovič se ptal na dětství, vztahy i pocity pachatelů. Dokument zdůrazňuje, že právě tyto informace pomáhaly vysvětlit, jak se z běžného člověka může stát násilník. Nešlo o omluvu činů, ale o analýzu. Tento rozdíl je v dokumentu opakovaně akcentován. Jeho přístup byl někdy kritizován jako příliš měkký. Někteří kolegové i část veřejnosti nechápali, proč s pachateli hovoří klidně a bez viditelného odsudku. Dokument však uvádí, že výsledky jeho práce hovořily samy za sebe. Přiznání získaná touto cestou byla často detailní a konzistentní. To mělo zásadní význam pro soudní procesy. Kritika postupně ustupovala respektu.

Markovičova metoda se postupně stala inspirací pro další vyšetřovatele. I když nebyla oficiálně kodifikována, její principy se začaly objevovat v policejní praxi.

Dokument připomíná, že Markovič své zkušenosti sdílel s kolegy a podílel se na vzdělávání mladších kriminalistů. Tím ovlivnil celou generaci vyšetřovatelů. Jeho vliv tak přesáhl konkrétní případy.

Video se věnuje i osobní stránce Jiřího Markoviče. Ukazuje ho jako člověka, který si plně uvědomoval psychickou náročnost své práce. Dlouhodobý kontakt s extrémním násilím měl dopad i na jeho soukromý život.

Dokument zmiňuje, že Markovič hledal způsoby, jak se s touto zátěží vyrovnat. Právě schopnost sebereflexe byla jedním z jeho silných rysů. Bez ní by takovou práci nebylo možné dlouhodobě vykonávat.

Jeho práce měla i širší společenský dopad. Přispěla k otevření diskuse o psychologii zločinu a o tom, jak s pachateli pracovat. Dokument ukazuje, že Markovič chápal kriminalistiku jako službu společnosti. Nešlo mu pouze o uzavření spisu, ale o pochopení mechanismů, které ke zločinu vedou. Tento pohled je dnes považován za moderní, tehdy však byl spíše výjimečný. I to zvyšuje jeho význam.

Jiří Markovič zůstává jednou z nejvýraznějších osobností české kriminalistiky druhé poloviny 20. století. Dokument zdůrazňuje, že jeho odkaz není jen v konkrétních vyřešených případech, ale v přístupu k vyšetřování jako takovému. Empatie, důslednost a respekt k faktům tvořily základ jeho práce.

Tyto principy jsou aktuální i dnes. Právě proto se k jeho příběhu veřejnost opakovaně vrací.

Dokument kanálu Huňáč ukazuje, že Markovič nebyl legendou vytvořenou médií, ale profesionálem, jehož výsledky obstály ve zkoušce času. Jeho metoda nebyla o sympatiích k pachatelům, ale o efektivním získávání pravdy. To je zásadní rozdíl, který video opakovaně vysvětluje. Díky tomu je příběh Jiřího Markoviče důležitý i pro současnou debatu o podobě trestního vyšetřování. Jde o příklad, že lidský přístup a tvrdá fakta se nemusí vylučovat.

První rovina, která ve video dokumentu ani v předchozím autorském textu nezazněla naplno, se týká institucionálních limitů doby, v níž Jiří Markovič pracoval. Kriminalistika v Československu druhé poloviny 20. století byla svázána hierarchií, politickým dohledem a přísnou utajovaností spisů. Vyšetřovatelé měli omezený přístup k zahraničním poznatkům z forenzní psychologie, které se na Západě rozvíjely rychleji. To znamenalo, že mnoho Markovičových postupů vznikalo intuitivně, nikoli systémově. Z archivních svědectví vyplývá, že metodické materiály se aktualizovaly pomalu a často bez vazby na praxi. Některé závěry z vyšetřování se tak nikdy nepropsaly do oficiálních směrnic. Tento rozpor mezi praxí a „papírem“ zůstal veřejnosti skryt.

Druhá opomíjená oblast souvisí s utajováním detailů vyšetřování z důvodu ochrany reputace institucí i konkrétních osob. Řada spisů k nejzávažnějším násilným trestným činům byla po desetiletí nepřístupná nejen veřejnosti, ale i odborníkům mimo policii. Důvodem nebyla jen ochrana obětí, ale také obava z odhalení systémových chyb. Z některých později zpřístupněných materiálů vyplývá, že vyšetřování se ne vždy ubíralo přímočarou cestou. Existovaly slepé uličky, mylné hypotézy a zdržení, která se do mediálního obrazu nikdy nedostala. Tyto skutečnosti byly často „odfiltrovány“, aby byl zachován obraz bezchybné práce orgánů. Právě v tomto prostoru se ukazuje, že úspěchy jednotlivců někdy vyvažovaly slabiny systému.

Třetím bodem jsou psychické dopady dlouhodobé práce se sériovými pachateli, které se veřejně téměř neřešily.

V době Markovičovy kariéry neexistovala systematická psychologická podpora pro kriminalisty pracující s extrémním násilím. Zátěž se považovala za součást profese a osobní problém jednotlivce. Archivní svědectví kolegů naznačují, že vyhoření a sekundární trauma nebyly výjimkou, pouze se o nich nemluvilo.

Tento faktor mohl nepřímo ovlivňovat rozhodování i komunikaci s pachateli. Přesto zůstal mimo oficiální vyprávění, protože by narušil obraz profesionální neotřesitelnosti. Jde o téma, které bylo dlouho tabu a do veřejné debaty se dostává až s odstupem.

Čtvrtá rovina se týká mediální selekce informací. Veřejnost se dozvídala jen ty části případů, které byly považovány za „bezpečné“ a srozumitelné. Složitější psychologické interpretace nebo pochybnosti o motivech pachatelů zůstávaly stranou. Média často zjednodušovala, aby příběh zapadl do černobílého schématu dobra a zla. To vedlo k tomu, že nuance Markovičova přístupu nebyly plně pochopeny. Některé jeho závěry o sociálním a rodinném zázemí pachatelů nebyly publikovány vůbec. Nešlo o cenzuru v pravém slova smyslu, ale o autocenzuru vyplývající z dobových zvyklostí.

Pátý opomíjený aspekt představuje napětí mezi kriminalistikou a soudní praxí. Ne všechny poznatky získané během výslechů bylo možné uplatnit u soudu. Část informací měla analytickou hodnotu, ale nebyla procesně použitelná. To vedlo k tomu, že některé klíčové vhledy zůstaly pouze v interních materiálech. Veřejnost tak získala zjednodušený obraz, v němž se vyšetřování rovná soudnímu rozsudku. Ve skutečnosti existovala mezera mezi tím, co bylo známo vyšetřovatelům, a tím, co zaznělo v soudní síni.

Tento rozdíl je důležitý pro pochopení skutečného rozsahu práce.

Šestá, a možná nejméně viditelná rovina, souvisí s dlouhodobým dopadem Markovičovy práce na interní kulturu policie, který nebyl veřejně reflektován. Změny v přístupu k výslechům a psychologii pachatelů probíhaly spíše neformálně než oficiální cestou. Mladší vyšetřovatelé přebírali postupy „od kolegů“, nikoli z učebnic.

Tento tichý přenos zkušeností je obtížně dokumentovatelný a médiím uniká. Přesto má zásadní význam pro pochopení, proč některé postupy přežily změny režimů i personální obměny.

Právě zde leží část odkazu, který se do dokumentů nevejde, ale přesto formoval realitu vyšetřování.

Celý příběh Jiří Markovič ukazuje, že realita kriminalistické práce je podstatně složitější než obraz, který se dlouhá léta dostával na veřejnost. Za vyřešenými případy nestály jen technické důkazy a přiznání, ale i systém plný omezení, utajovaných rozhodnutí a neviditelné psychické zátěže vyšetřovatelů. Markovičův přístup nebyl výsledkem pohodlného prostředí, nýbrž reakce na jeho nedostatky. Právě proto měl jeho způsob práce takový dopad a vyvolával rozpaky i respekt zároveň. Ukazuje se, že legenda nevznikla z mediální zkratky, ale z dlouhodobé praxe v nepřehledných podmínkách.

Investigativní pohled zároveň odhaluje, že mnohé klíčové souvislosti zůstávaly mimo veřejnou debatu. Utajované spisy, mediální zjednodušování i procesní limity soudů vytvořily obraz, který byl srozumitelný, ale ne úplný. To neznamená selhání jednotlivců, spíše důkaz toho, jak složitý je vztah mezi pravdou, institucemi a veřejným zájmem.

Markovičova práce v tomto kontextu slouží jako případová studie, na níž je vidět rozdíl mezi tím, co se skutečně odehrávalo v zákulisí, a tím, co bylo možné říci nahlas. Právě tento rozdíl je klíčem k pochopení celé éry.

Závěrem se ukazuje, že odkaz Jiřího Markoviče nespočívá jen v konkrétních uzavřených případech, ale v posunu myšlení o kriminalistice jako takové. Jeho důraz na psychologii, čas a porozumění pachatelům nebyl projevem shovívavosti, ale pragmatickým nástrojem k dosažení pravdy. Dnes, s odstupem let a otevřenějšími archivy, je zřejmé, že právě tento přístup pomohl překlenout mezery systému. A právě proto má jeho příběh stále co říct i současné debatě o tom, jak vyšetřovat ty nejtemnější zločiny bez ztráty lidskosti i faktické přesnosti.

60. léta – začátky u kriminální služby
Jiří Markovič nastupuje ke kriminální policii v době, kdy československá kriminalistika stojí především na výsleších, svědeckých výpovědích a terénní práci. Už v této fázi se profiluje jako vyšetřovatel orientovaný na detail a logiku případu. Podílí se na objasňování násilné trestné činnosti, která není mediálně známá, ale tvoří základ jeho pozdější odbornosti.

Právě zde se formuje jeho zájem o psychologii pachatele. Tato etapa zůstává veřejnosti téměř neznámá.

Přelom 60. a 70. let – sexuálně motivované vraždy a útoky
Markovič je postupně zapojován do vyšetřování brutálních trestných činů se sexuálním motivem. Jde o případy, které tehdejší režim prezentuje minimálně, aby nevyvolával paniku.

Vyšetřování často probíhají pod politickým dohledem a s tlakem na rychlé uzavření. Právě zde se začíná projevovat Markovičova schopnost dlouhých výslechů bez nátlaku. Tyto kauzy se stávají základem jeho pozdější reputace.

70. léta – případ Ladislava Hojera
Jedna z nejznámějších kapitol Markovičovy kariéry. Podílí se na vyšetřování sériových vražd žen, které Ladislav Hojer páchal v Praze a okolí.

Markovič sehrává klíčovou roli při výsleších, kde dochází k postupnému doznání pachatele. Tento případ je dodnes považován za ukázku efektivní práce s psychologií sériového vraha. Zde se naplno formuje to, čemu se později začne říkat „Markovičova metoda“.

Konec 70. let – případ Jiřího Straky (spartakiádní vrah)
Vyšetřování vražd mladých dívek probíhá v mimořádně citlivém období před spartakiádou. Markovič se podílí na analytické části případu a výsleších. Tlak veřejnosti i politického vedení je extrémní. Případ ukazuje limity systému i význam precizní kriminalistické práce. Patří k nejtemnějším kauzám své doby.

80. léta – další sériové a opakované násilné činy
Markovič a jeho tým pracují na případech, které nejsou veřejně prezentovány jako „sériové“, přestože mají společné znaky. Jde o vraždy a útoky na ženy, kde se propojují jednotlivé skutky na základě modus operandi. Markovič se zaměřuje na porozumění motivům a vnitřní logice pachatelů. Tyto poznatky zůstávají převážně v interních materiálech. Veřejnost se o nich prakticky nedozvídá.

Pozdní 80. léta – konzultační role u mimořádných kauz
V závěru kariéry je Markovič často přizýván jako specialista na výslechy a psychologii pachatele. Nevede vždy vyšetřování formálně, ale jeho vliv je zásadní. Pomáhá kolegům z krajů u případů, které se nedaří posunout.

Tyto zásahy nejsou mediálně viditelné, přesto mají významný dopad na objasnění zločinů. Tato fáze je jednou z nejméně zdokumentovaných.

Po roce 1989 – reflexe a odborný odkaz
Až s časovým odstupem se začíná mluvit o Markovičově metodě otevřeněji. Jeho práce se stává předmětem knih, dokumentů a odborných debat. Ukazuje se, že jeho přístup předběhl dobu. Chronologicky uzavřené případy získávají nový kontext. Markovičův odkaz tak pokračuje i po skončení aktivní služby.

_________________________

Použité zdroje: YouTube.com/Huňáč

Poznámka autora: Mimo uvedený audiovizuální zdroj byly v textu využity veřejně dostupné informace k tématu, ověřitelná fakta a rovněž poznatky čerpané z knižních zdrojů: