Článek
Tehdejší školy připomínaly spíš vojenský tábor než místo vzdělávání. Třicet dětí namačkaných v lavicích, hluk jak na pouti a u katedry generálka se zbraní hromadného ničení – metrovým dřevěným ukazovátkem, které dopadalo na stůl s takovou silou, že ztichla i moucha na okně.
Na ADHD zapomeňte!
Hyperaktivní žáci? Tehdy to byli „rošťáci“, které bylo třeba zkrotit, ne léčit. Kdo nevydržel hodinu sedět, poznal výchovnou metodu, která nepotřebovala ani baterky, ani schválení ministerstva zdravotnictví.
Léky socialistické éry
Dnes psycholog doporučí terapii, tehdy učitelka doporučila přísný pohled, poznámku a někdy i nechtěnou seanci s rákoskou v podobě dřevěného ukazovátka. Tvrdilo se, že disciplína formuje charakter. A děti si rychle pamatovaly, že přílišná energie vede jen k dalšímu „léčebnému“ zásahu.
Rodiče v roli soudců
Na rodičovských schůzkách se nikdy neřešilo, jestli to nebylo moc přísné. Když učitelka oznámila, že Pepík rušil výuku, rodiče přikyvovali a doma přidali ještě domácí trest.
Z dnešního pohledu působí tehdejší spolupráce školy a rodiny skoro jako vojenská aliance – učitelka velela, rodiče přikyvovali, a dítě bylo frontový voják bez výcviku. Všichni hráli podle stejného scénáře: kázeň, respekt, žádné výjimky. Dnes by taková souhra působila jako fikce – jako scénář z dystopického filmu, kde se autorita nevyjednává, ale rozdává. Tehdy to však byla norma. A kdo ji porušil, poznal sílu domácího i školního velení.
Učitelky s diplomem z kázně
Učitelé té doby by dnes byli hvězdami reality show. Dokázali zvládnout třídu jedním pohledem, jedním ťuknutím ukazovátka o stůl. Nebyl čas na debaty o individuálních potřebách – byl čas na pořádek, protože plán pětiletek nepočítal s výjimkami.
Reflexy z rákosky: sedíme rovně i bez dozoru
Smějeme se, ale trochu nervózně. Generace dětí z osmdesátek totiž dodnes slyší v uších to autoritativní „Ticho!“, které mělo sílu vypnout i televizi Tesla. Stačilo jedno dřevěné ukazovátko, a z neposedných andílků byli během sekundy poslušní budoucí daňoví poplatníci. Třída ztichla, tabule se leskla, a kdo se pohnul, ten se učil i bez učebnice – metodou přímého kontaktu s nástrojem kázně.
Možná právě proto dnes sedí u počítačů rovně, i když jim to nikdo neřekl. Nejde o ergonomii – jde o reflex.
Čeština, matematika, fyzika… to nebyly předměty, to byly bojové disciplíny. A železná opona? Ta sice padla, ale rákoskové trauma přežilo. Vnitřní učitelka v hlavě stále bdí – a když někdo šustne, ozve se: „Zase rušíš výuku, Pepíku!“
Dnešní školství? To je jiná liga. Učitel už není generál, ale spíš moderátor s diplomem z mediace. Místo ukazovátka má interaktivní tabuli, místo poznámky posílá emoji. Když žák ruší výuku, řeší se to v kruhu bezpečí, s terapeutem, rodičem, školním psychologem a třídním maskotem. A zatímco se hledá „vhodná forma komunikace“, Pepík stihne natočit tři TikToky a rozebrat učitelovu autoritu v komentářích.
A tak se smějeme – ale trochu nervózně. Ne proto, že bychom chtěli zpět rákosku. Ale protože víme, že někde hluboko v nás sedí ten osmák z roku 1987, který ví, že respekt se nekliká. Ten se buď vyvolá pohledem… nebo vyťuká ukazovátkem o lavici.
_________________
Jedná se o autorský satirický komentář. Informace v textu vycházejí z veřejných zdrojů a osobního pohledu autora. Obsah může zahrnovat nadsázku, ironii a subjektivní interpretaci.*
