Článek
Toto je autorský komentář, který se vrací do devadesátek privatizace, jak ji popisují i historické materiály České televize – ČT24, a zároveň k rolím, které v ní sehrál Václav Klaus.
Ten se stal duchovním otcem ekonomické transformace, zakladatelem dnes už spíše „unavené“ ODS a hlavním architektem rychlého převodu státního majetku do nových rukou. A protože jde o politického praotce strany, která místo růstu připomíná spíše pomalou cestu směrem k politickému hřbitovu, není lepšího materiálu pro satiru než právě tento historický maraton ekonomických nápadů.
Rychlý start do kapitalismu bez airbagů
Devadesátá léta začala absolutní vírou, že trh vyřeší vše – a nejlépe okamžitě.
Klausův tým nasadil tempo, které by v dnešní době muselo být označeno za zdravotně škodlivé. Ceny se uvolňovaly, kurzovní lístky létaly, a občané poprvé v životě drželi v ruce kupónovou knížku, aniž by tušili, že nejde o slevu do obchodního domu, ale o vstupenku do privatizačního kasina.
Kupónová privatizace měla vytvořit z národa akcionáře, jenže většina lidí rychle zjistila, že vlastní jen symbolické procento z podniku, který už stejně ovládá někdo jiný. Ti, kteří měli rychlé informace a ještě rychlejší peru, začali skupovat podíly dřív, než se většina občanů stihla zorientovat. A stát mezitím jen sledoval, jak mizí do soukromých rukou podniky, které ještě včera samy definovaly význam slova „strategické“.
Instituce nestačily tempo ani teoreticky. Zákony se psaly současně s jejich novelizacemi, úředníci nestíhali, kontrolní mechanismy běžely na poloviční výkon a jediný sektor bez problémů fungoval – ten, který věděl, jak rychlost využít.
Privatizace se tak stala spíše sprintem k rozdávání majetku než promyšlenou reformou.
Když stát prodává vše, co drží, a ODS zhasíná
Privatizace zasáhla i podniky, které bývaly páteří státu – vodárny, energetiku, infrastrukturu.
Když přešly do rukou nových vlastníků, stát ztratil nejen majetek, ale i kontrolu nad tím, jaké účty občané jednou zaplatí. Ztráta strategických podniků se neprojevila hned – ekonomická realita však postupně ukázala, že některé domy prostě není moudré prodávat, ani když vám někdo slibuje, že se o ně „skvěle postará“.
A pak tu byla ODS – strana, která zažila slávu a sílu, dnes ale připomíná spíše vitrínu, v níž zůstaly jen staré plakáty.
Její zakladatel se proměnil v politického glosátora, někdejší sebevědomé modré zdi se proměnily v holé stěny a strana dojíždí spíš setrvačností než vizí. Výmluvné je i to, že největší diskuse o devadesátkách dnes probíhají mimo ni.
Ekonomická bilance vypadá podobně: stát prodal základy, na kterých stál, a když dnes řeší nedostatek prostředků na sociální systém, důchody či veřejné služby, není třeba hledat záhadu.
Je to logická daň za tehdejší rychlost, s níž se veřejné vlastnictví měnilo v privátní.
A když se dnes ptáme, kdo jednou převezme zemi, která nenajde peníze na dávky, ale zato má bohatou historii privatizačních experimentů, odpověď bývá často stejná: někdo, kdo zaplatí málo, ale získá hodně.
V Česku je střet zájmů spíše tradicí než varováním.
A kdo si jednou přijde pro zdevastovanou republiku? Satira má jasno
A díky tomu, že tento hodný pán, kterého občané svého času dokonce povýšili až do křesla prezidenta republiky, byl tak neobyčejně šikovný, že pod jeho vedením zmizely ze státního vlastnictví i strategické subjekty typu elektráren, vodáren a dalších pilířů energetiky či infrastruktury, rodí se dodnes řada otázek, kam se část veřejných hodnot vlastně poděla.
Satira k tomu jen dodává, že když stát dlouhodobě zápasí s napjatými veřejnými rozpočty, nedostatkem v sociálních systémech a chronickým podfinancováním, není divu, že se v hospodách i na sociálních sítích objevuje černý humor o „trvalém bankrotu republiky“.
A do této lidové černohumorné kresby samozřejmě patří i oblíbená hospodská legenda o tom, že jednou prý přijde „velký šéf“ Andrej Babiš, aby si tu pomyslně zdevastovanou republiku převzal či odkoupil — jako když podnikatel na burze sbírá poslední akcii, co zůstala na stole. Lidová satira k tomu pravidelně přidává i špičaté rčení, že československý podnikatel, politik a byznysmen „Babišek“, jak se mu v tom samém folklóru přezdívá, má zvláštní dar: dokáže se stát jediným vlastníkem čehokoliv, aniž by to musel skutečně zaplatit, protože vždycky nějak ví, kde zrovna fouká výhodný vítr, podpora, či dotace. Je to samozřejmě jen nadsázka, ironický bonmot a přihlouplý vtípek tradovaný už celé dekády — ale patří k české politické krajině stejně pevně, jako příběhy o tom, „jak Andrej k milionům přišel“.
A tak se tuzemská satira spokojeně usmívá dopředu, protože v české politice je střet zájmů jediný fenomén, který nikdy nezmizel z nabídky — a podle všeho ani nezmizí.
A stejně tak lidová satira dodává, že mluvit dnes o tom, zda je Andrej Babiš „aktuálně“ ve střetu zájmů, působí zcela komicky — jako kdyby se řešilo, zda voda teče z kopce.
V hospodách se traduje, že jeho údajný střet zájmů nezačal včera ani předevčírem, ale vznikl už ve chvíli, kdy vkročil do vrcholné politiky, protože podle lidového výkladu šel do ní přesně kvůli tomu, co znal nejlépe: byznys, peníze, dotace — a zase jen peníze a byznys.
A proto se i dnešní kauzy tvářící se jako „čerstvý problém“ působivě míjejí pointu — satira jen připomíná, že tuto debatu musí řešit dokonce i prezident Petr Pavel, ačkoli podle lidového vyprávění byl Babiš ve střetu zájmů už od chvíle, kdy si založil politický projekt, kterému se mezi lidem posměšně říká „ANO holding“.
______________________
