Článek
Téma bezohledného obohacování v řadách Třetí říše není v českém digitálním prostoru úplnou novinkou; detailně a s důrazem na historické souvislosti se mu již dříve věnoval populární kanál Fakta Pana Chobotňáka na platformě YouTube.com.
Je však fascinující (a zároveň děsivé) se k těmto jménům vracet a sledovat, jak se ideologický fanatismus dokázal v mžiku proměnit v čistý, pragmatický byznys, kde jedinou měnou byla krev a nucená práce.
Árijský sen o kapitalismu postavený na kostech
Nacismus se sice navenek tvářil jako hnutí pro „obyčejného německého dělníka“, ale v zákulisí šlo o největší loupež v dějinách lidstva. Pokud jste byli dostatečně vysoko v hierarchii nebo jste vlastnili tu správnou továrnu, válka pro vás nebyla katastrofou, ale životní investicí. Takový Hermann Göring nebyl jen říšským maršálem, ale především nenasytným sběratelem umění, jehož „akviziční politika“ spočívala v prostém kradení děl z celé okupované Evropy. Jeho rezidence Carinhall byla v podstatě největším soukromým muzeem kradené krásy na světě.
Pak tu máme průmyslníky typu Alfrieda Kruppa. Ten dovedl cynismus k dokonalosti – proč platit zaměstnancům, když vám SS dodá desetitisíce vězňů z koncentračních táborů zdarma? Kruppovy závody byly v podstatě otrokářské kolonie v moderním hávu. Ironií osudu je, že i když byl po válce odsouzen, netrvalo dlouho a byl na svobodě, přičemž jeho rodinné impérium vzkvétalo vesele dál, jako by se v Osvětimi nechumelilo.
Když morálka ustupuje dividendám a „čisté“ krvi
Nesmíme zapomenout ani na finanční mágy, jako byl Hjalmar Schacht. Ten dokázal ekonomicky připravit Německo na válku tak efektivně, že by mu i dnešní investiční bankéři mohli závidět jeho chladnokrevnost. Sice se později s Hitlerem nepohodl, ale to nic nemění na faktu, že základy nacistického bohatství pomáhal betonovat právě on. A co takový Joachim von Ribbentrop? Než se stal ministrem zahraničí, prodával šampaňské. Své obchodní instinkty pak skvěle využil k tomu, aby si „vyjednal“ luxusní život na úkor celých národů.
Satirický úšklebek historie se objevuje i u jmen jako Ferdinand Porsche. Ano, ten otec „lidového vozu“. Jeho genialita byla nepopiratelná, stejně jako jeho schopnost využívat vězně k výrobě vojenské techniky.
Zatímco německé rodiny šetřily na vysněného Brouka, Porsche a další technokrati režimu si plnili kapsy díky státním zakázkám na tanky, které pak drtily evropský asfalt i kosti.
Odškodnění? Raději novou vilu a klidný důchod
Vrcholem ironie zůstává fakt, jak tito lidé dopadli. Zatímco miliony lidí přišly o všechno, mnozí z „Dvacítky vyvolených“ si své jmění – nebo alespoň jeho podstatnou část – dokázali ulít bokem. Švýcarská konta, skrytá umělecká díla nebo prostá transformace z nacistického magnáta na poválečného demokratického průmyslníka proběhla u mnohých až podezřele hladce.
Příběhy těchto mužů jsou důkazem, že válka je sice pro řadového vojáka peklem, ale pro špičky režimu a přidružené podnikatele vždy byla a bude především příležitostí k expanzi.
Člověk se musí až ptát, zda ta „hnědá“ barva uniforem nebyla jen kamufláží pro barvu zlata, které se za těmi všemi hesly o čisté rase nenápadně hromadilo v sejfech.
O čem se léta jen šeptalo: Temné dědictví v dnešních garážích
Tento hon za mamonem však nekončil pouze u soukromých sbírek obrazů či zlatých prutů v bunkrech. Skutečným, a dodnes hmatatelným vítězstvím nacistických „podnikatelů“ byla blesková transformace jejich impérií po roce 1945. Historicky doložitelným faktem zůstává, že rodiny jako Quandtovi (vlastníci BMW) nebo Flickovi dokázaly své miliardové majetky, vybudované na otrocké práci vězňů v koncentračních táborech, v poválečném Německu nejen udržet, ale i znásobit. Satira osudu spočívá v tom, že zatímco se svět v rámci denacifikace soustředil na hrdlořezy v uniformách, muži v drahých oblecích, kteří celý ten válečný stroj financovali a profitovali z něj, často jen přesedlali z Mercedesů Třetí říše do nových modelů hospodářského zázraku.
Další kapitolou, o které se v učebnicích dějepisu dlouho mluvilo jen velmi opatrně, je systematické využívání švýcarského bankovního systému k praní tzv. „židovského zlata“.
„Nešlo jen o pověstné zlaté zuby, ale o celoživotní úspory milionů lidí, které nacistické špičky legálně ulévaly přes neutrální území. Tyto prostředky pak po válce sloužily k financování útěkových cest do Jižní Ameriky, známých jako „krysí stezky“, nebo k zajištění bezstarostného stáří pro ty, kteří měli na rukou krev, ale v kapsách ty správné směnky. Ironií zůstává, že mnohé z těchto bankovních domů čelily reálným žalobám a povinnosti vyplatit odškodné až po více než padesáti letech mlčení,“ uvádí v autorském přepisu k tématu web lovecpokladu.cz.
„Mrazivým faktem rovněž zůstává role IG Farben, gigantického chemického konglomerátu, který byl de facto státem ve státě. Tento kolos nejenže profitoval z výroby plynu Cyklon B, ale jeho akcionáři a vedení se po válce rozptýlili do nástupnických firem, které dodnes dominují světovému farmaceutickému a chemickému trhu,“ dodává magazín lovecpokladu.cz.
Je to krutá připomínka toho, že morální bankrot režimu nebyl pro byznys překážkou, ale palivem.
Peníze, které měly být podle všech pravidel spravedlnosti konfiskovány k nápravě škod, se staly základním kamenem moderní evropské ekonomiky, což dává pojmu „čisté peníze“ v kontextu historie velmi hořkou příchuť.
Švýcarský sejf: Kde končí morálka a začíná bankovní tajemství
Tato hořká příchuť se mění v pachuť naprostého cynismu ve chvíli, kdy pohlédneme za hranice Říše do neutrálního Švýcarska. Po desetiletí se o roli tamních bank mluvilo jen v náznacích, ale odtajněné dokumenty a vyšetřování vedené Paulem Volckerem na konci minulého století potvrdily mrazivou realitu: Švýcarsko sloužilo jako hlavní pračka pro nacistické zlato a uloupený majetek. Pod rouškou pověstného bankovního tajemství zde zmizely miliardy v dnešních cenách – od zlatých prutů přetavených z obětí holocaustu až po vklady na „spících účtech“, ke kterým se jejich původní majitelé, zavraždění v táborech smrti, už nikdy nemohli přihlásit. Zatímco se svět snažil o poválečnou obnovu, v bezpečí horských trezorů tiše odpočívalo bohatství, které švýcarské finanční domy odmítaly vydat dědicům obětí s absurdním požadavkem na předložení úmrtních listů z plynových komor.
Ironie dosahuje vrcholu v okamžiku, kdy si uvědomíme, že značná část těchto prostředků zůstala v oběhu švýcarské ekonomiky po celá desetiletí. Teprve pod drtivým mezinárodním tlakem v roce 1998 byly tamní banky donuceny vyplatit odškodné ve výši 1,25 miliardy dolarů, což byla ovšem jen zlomek hodnoty, kterou nacistické drancování do země původně přineslo.
Dodnes se odhaduje, že stovky, ne-li tisíce uměleckých děl a artefaktů nesmírné hodnoty, které byly nakoupeny za krvavé peníze, zdobí soukromé sbírky, jejichž původ je kryt neproniknutelnou zdí právních kliček. Tato tichá kontinuita majetku tak dokazuje, že zlato nemá paměť a bankovní systémy nemají svědomí – pro ně byla válka pouze obdobím vysoké likvidity, jejíž plody se v tichosti konzumují i v jednadvacátém století.
______________________
Použité zdroje: YouTube.com / Fakta Pana Chobotňáka, lovecpokladu.cz.
