Článek
Josef František patří k těm mužům, jejichž skutečný život zní tak nepravděpodobně, že mu pozdější vypravěči ještě přimontovali přídavný motor. Historik Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu však pro Českou televizi odmítl legendy o jeho údajném vítězství nad Prahou v roce 1938, třech sestřelech v Polsku a jedenácti ve Francii. Skutečnost žádnou takovou výpomoc nepotřebuje. Sedmnáct potvrzených vítězství v bitvě o Británii je samo o sobě bilance, vedle níž působí nacistická propaganda jako reklamní oddělení po mimořádně špatné uzávěrce.
Sgt. Josef František, podzim 1940. Zdroj: Wikipedia commons / autor neznámý – CC0 (volné dílo)
Narodil se 7. října 1914 v Otaslavicích u Prostějova do rodiny truhláře, vyučil se zámečníkem a roku 1934 nastoupil do vojenského leteckého učiliště v Prostějově. Po výcviku létal u 2. leteckého pluku v Olomouci na průzkumných dvouplošnících Aero A-11 a Letov Š-328, jak dokládá podrobný životopis na oficiálním webu obce Otaslavice. Řemeslo ho naučilo pracovat s kovem; armáda brzy zjistila, že s ním samotným se pracuje podstatně hůř.
Propustky protahoval, kázeň považoval za volitelnou výbavu a kvůli opakovaným prohřeškům mu hrozilo vyřazení z létajícího personálu.
Vojenský aparát tak řešil klasickou tragédii každé kanceláře: nejlepší výkon podával člověk, kterého nebylo možné úhledně založit do šanonu. Místo propuštění proto dostal stíhací výcvik. Nebyla to laskavost, spíše kapitulace formuláře před talentem.
Armáda ho chtěla srovnat. On mířil výš
V roce 1938 se František dostal ke 40. stíhací letce v Praze-Kbelích a létal na Aviích B-534. Při ostrých střelbách prokazoval mimořádnou přesnost, zatímco Evropa právě předváděla, že nepřesnost morálního kompasu může mít rozměry celého kontinentu. Mnichovská dohoda otevřela Hitlerovi dveře a okupace v březnu 1939 už byla nacistickým poděkováním za cizí zdvořilost.
František po zániku československého letectva uprchl do Polska. Tam nelovil vzdušné rekordy, jak později tvrdila legenda, nýbrž létal nebezpečné průzkumné a spojovací mise na slabě vybavených strojích. Když jej 20. září 1939 u Zločova srazila palba ze země, dva polští letci přistáli poblíž pod nepřátelskou palbou a zachránili jeho i pozorovatele. Válka tehdy ještě dokázala nabídnout jednoduchý rozdíl: nacisté postupovali v kolonách, kamarádi přistávali pro kamaráda.
Přes Rumunsko se dostal do Francie a po jejím pádu odplul do Británie, kde mohl zamířit k československé jednotce, ale zůstal s Poláky, s nimiž prošel ústupem i porážkou. U 303. polské stíhací perutě v Northoltu usedl do Hawkeru Hurricane. Britové zprvu váhali, zda polské exulanty vůbec pustit do operačního nasazení; vadila jazyková bariéra a pochybovali o jejich morálce. Pak přišla drobná oprava úsudku: podle Royal Air Force Museum se „třistatrojka“ stala nejúspěšnější jednotkou Fighter Command v bitvě o Británii se 126 zničenými německými stroji za 42 dnů. Národnostní kolonky utrpěly administrativní otřes a předsudek byl sestřelen bez nároku na potvrzené vítězství.
Františkova metoda: formace stranou, Luftwaffe před hlavněmi
Ve formaci byl František rizikem, protože se od ní odtrhával a vedl boj podle vlastního instinktu. Velení nakonec našlo pozoruhodně praktické řešení: udělalo z něj hosta perutě a umožnilo mu létat volněji. Předpis se neurazil, válka pokračovala a všichni na chvíli připustili, že stejný nástroj nepasuje na každý šroub.
Jeho taktika nebyla rytířským soubojem pro filmový plakát. Číhal nad jižní Anglií na německé stroje vracející se z náletů, jejichž piloti měli méně paliva, munice i sil, a útočil ve chvíli, kdy byla jejich nevýhoda největší. Luftwaffe přijela bombardovat cizí města, takže stížnost na nedostatek sportovní etikety by zněla poněkud jako reklamace lupiče, že ho majitel domu vyrušil mimo úřední hodiny.
František byl mimořádný pilot, ještě důležitější však byla jeho muška. Dokázal střílet s předstihem do prostoru, kam protivník teprve vletí; nacistický stroj se tedy potkával s dávkou přesně tam, kde mu propaganda slibovala volnou oblohu. Nešlo o zběsilé mačkání spouště, nýbrž o chladný odhad rychlosti, směru a okamžiku.
Od 2. do 30. září 1940 dosáhl sedmnácti potvrzených sestřelů a jednoho pravděpodobného. Vojenský historický ústav Praha uvádí, že tuto bilanci vytvořil během 33 operačních letů v průběhu pěti týdnů; patřil tak k absolutní špičce bitvy o Británii a stal se jejím nejúspěšnějším nebritským stíhačem. Hitler vybudoval Luftwaffe, aby lámala státy. Moravský zámečník jí zatím během necelého měsíce vystavil sedmnáct potvrzení, že nebe není soukromý majetek Třetí říše. Za své výkony obdržel britskou Distinguished Flying Medal a byla mu přiznána také spona znamenající její druhé udělení; tu už získal posmrtně. Nositeli medailí se obvykle pronášejí slavnostní projevy o kázni a příkladnosti. U Františka muselo britské impérium ocenit přesně toho muže, kterého by klidné časy nejspíš předvolávaly kvůli nevhodně vyplněné kolonce.
Den po narozeninách nebe náhle ztichlo
Úspěch měl svou cenu, kterou žádná tabulka sestřelů neumí zachytit. František byl vyčerpaný, jeho velitelé uvažovali o dovolené a tempo bojových letů se měnilo v dluh, který si tělo dříve či později vybere. Hrdinství totiž není očkování proti únavě, přestože válečné plakáty tuto technickou závadu člověka tradičně zamlčují.
Dne 8. října 1940 se vracel z běžné hlídky, při níž se s nepřítelem nesetkal. Jeho Hurricane se zřítil u Ewellu v hrabství Surrey a příčina havárie nebyla spolehlivě objasněna; dohady o vyčerpání či chybě zůstávají jen teoriemi. Záznam Commonwealth War Graves Commission potvrzuje datum smrti, věk 26 let i příslušnost k 303. peruti. Zemřel jediný den po narozeninách, bez německého letounu před sebou a bez odpovědi, kterou by bylo možné zapsat do hlášení.
Pohřben byl na hřbitově Northwood po boku polských letců. Muž, který utekl z okupované vlasti, prošel poraženým Polskem a Francií a nakonec bránil Británii, tak zůstal i po smrti mezi lidmi, které si sám zvolil za své. Nacisté kreslili hranice násilím; František je překračoval věrností.
Je snadné udělat z něj neposlušného kovboje oblohy, přidat mu několik vymyšlených vítězství a prodat legendu naleštěnou lépe než skutečnost. Jenže tím bychom ho zmenšili. Jeho odvaha nepotřebuje filmovou mlhu ani historické účetnictví vedené podle přání publika. Byl obtížný, prudký a nebezpečně svůj. Současně uměl v rozhodující chvíli proměnit talent v obranu země, která nebyla jeho, protože jeho vlastní už nacisté obsadili. Ve šestadvaceti letech měl před sebou celý život a za sebou výkon, na který jiní neměli ani čas, ani nervy. Zůstala po něm medaile, hrob a číslo sedmnáct, ale jeho význam neleží jen v součtu trosek. Připomíná, že svobodu někdy neudrží dokonale poslušní lidé, nýbrž ti, kteří přesně poznají, kdy už poslušnost slouží jen pohodlí a kdy je třeba vzlétnout. Josef František žil krátce, létal naplno a nacistickému nebi odmítl odevzdat jediný centimetr bez boje.
