Článek
V polovině 19. století byl Londýn největším městem světa a zároveň místem, které přestávalo zvládat vlastní růst.
Počet obyvatel prudce stoupal, domácnosti produkovaly stále více odpadu a starý systém žump, otevřených stok a lokálních kanalizačních přípojek už na takovou zátěž nestačil. Do Temže se dostával lidský odpad, zbytky z jatek, průmyslové nečistoty i obsah menších vodních toků, které se postupně měnily v otevřené stoky. London Museum připomíná, že kolem poloviny století už v Londýně žilo přes 2,5 milionu lidí a město jednoduše vyrostlo rychleji než jeho sanitární infrastruktura.
V létě 1858 přišlo dlouhé období horka a nízkého stavu vody. Řeka se zpomalila, na březích zůstávaly vrstvy splašků a vysoké teploty jejich rozklad ještě urychlily. To, co Londýňané do té doby považovali za nepříjemnou součást života ve velkoměstě, se změnilo v nesnesitelnou krizi. Zápach pronikal ulicemi, domy i kancelářemi a nejhůře postihl oblasti přímo kolem řeky.
Problém už nešlo ignorovat ve chvíli, kdy dorazil k samotnému centru britské moci. Budova parlamentu stála přímo na břehu Temže a poslanci byli nuceni jednat v prostředí, které podle dobových zpráv prakticky znemožňovalo běžnou práci. Závěsy se namáčely do chlorového roztoku a otevřeně se zvažovalo, zda některé parlamentní činnosti nepřesunout jinam. Záznamy britského parlamentu dokládají, že zápach zasáhl parlamentní provoz natolik, že se problém konečně stal politicky neodkladným.
Město věřilo špatné teorii, ale přesto našlo správné řešení
Londýňané tehdy ještě přesně nechápali, jak se šíří choroby jako cholera. Převládala takzvaná miasmatická teorie, podle níž nemoci způsoboval zkažený a zapáchající vzduch. To bylo nesprávné vysvětlení, ale paradoxně pomohlo vytvořit tlak na odstranění zdroje zápachu.
Ve skutečnosti představovala hlavní zdravotní hrozbu kontaminovaná voda, kterou obyvatelé stále používali k pití i mytí.
Krize zároveň přišla jen několik let poté, co lékař John Snow během epidemie cholery v Soho ukázal na souvislost mezi nemocí a vodou z kontaminované pumpy. Jeho závěry se však prosazovaly pomalu. Pro většinu politiků a veřejnosti byl mnohem přesvědčivější zápach, který nebylo možné přehlédnout, než tehdy stále kontroverzní argument o bakteriálně znečištěné vodě.
Právě léto 1858 vytvořilo tlak, který předchozí roky debat nedokázaly vyvolat.
Parlament schválil financování rozsáhlého kanalizačního projektu mimořádně rychle a vedením technické části byl pověřen hlavní inženýr Metropolitan Board of Works Joseph Bazalgette. Smyslem nebylo jen zakrýt stoky pod zem, ale vytvořit systém, který odvede odpad z centra města daleko po proudu.
Bazalgette navrhl systém, který Londýn používá dodnes
Bazalgette vytvořil síť hlavních sběrných stok, do nichž byly napojeny menší kanalizační větve z jednotlivých čtvrtí. Odpadní voda pak mířila východním směrem k čerpacím stanicím a dále mimo hustě osídlené centrum. Science Museum uvádí, že právě rozsah a kapacita celého projektu byly na svou dobu mimořádné a že značná část viktoriánské infrastruktury zůstává součástí londýnského kanalizačního systému dodnes.
Projekt změnil nejen podzemí, ale i samotnou tvář města.
Podél Temže vznikly nové nábřežní stavby, pod nimiž byly vedeny hlavní stoky, a některé původní řeky či kanály byly svedeny pod zem. Londýn tak během několika let získal infrastrukturu, která už nebyla jen improvizovanou reakcí na rostoucí populaci, ale plánovaným systémem odpovídajícím modernímu velkoměstu.
Zápach zmizel, ale skutečný význam byl mnohem větší
Nová kanalizace zásadně omezila množství splašků, které končily přímo v centru Temže, a město postupně přestalo být závislé na vodě z řeky zatížené vlastním odpadem. Poslední velká londýnská epidemie cholery přišla v roce 1866 a výrazně zasáhla právě část východního Londýna, která ještě nebyla plně připojena k novému systému. To poskytlo další silný důkaz, že problém nespočíval ve špatném vzduchu, ale v kontaminované vodě.
Velký smrad roku 1858 je dnes často připomínán téměř jako bizarní historická kuriozita, ve skutečnosti však šlo o jeden z okamžiků, kdy katastrofální podmínky donutily obrovské město zásadně změnit způsob fungování. Londýn nezačal budovat moderní kanalizaci proto, že by všichni konečně pochopili mikrobiologii nebo veřejné zdraví. Udělal to proto, že zápach už nebylo možné snést ani za zdmi parlamentu. Právě tento nepříjemný detail nakonec urychlil projekt, který zachránil nespočet životů a změnil standard městské hygieny na další generace. Někdy totiž dějiny neposune vpřed velká myšlenka, ale chvíle, kdy už společnost jednoduše nedokáže dál žít ve vlastním nepořádku.
