Článek
Komentář Jana Vávry zveřejněný 26. července 2026 na FORUM 24 klade otázku, zda bychom se neměli obávat o duševní zdraví Andreje Babiše, a hovoří dokonce o údajném úbytku jeho kognitivních funkcí. Jako doklady uvádí premiérova zmatená vystoupení, uhýbání před otázkami, měnění stanovisek a některá videa na sociálních sítích. To všechno může být výbušným materiálem pro politickou kritiku, satiru i voličské hodnocení. Není to však lékařská zpráva, neuropsychologický test ani výsledek psychiatrického vyšetření. Komentář může přesně popsat chaos na pódiu, ale bílý plášť mu tím automaticky nenaroste.
Premiér není soukromník schovaný za záclonou, nýbrž člověk řídící vládu, a veřejnost má plné právo posuzovat, zda rozumí otázce, drží stanovisko a dokáže srozumitelně vysvětlit vlastní rozhodnutí. Když odpoví na jinou otázku, zamotá témata nebo během několika dnů změní politickou pozici, nejde o nedotknutelné soukromí. Jde o výkon funkce placené občany. Jenže mezi větou „premiér komunikuje chaoticky“ a tvrzením „premiérovi ubývají kognitivní funkce“ leží celé zdravotnictví, několik odborností a jedna drobnost jménem vyšetření. Přeskočit tuto vzdálenost jedním titulkem je sice rychlé, ale také by se tímto způsobem dal z každé tiskové konference zřídit urgentní příjem.
Česká politika ostatně provozuje dálkovou diagnostiku s mimořádným nadšením. Stačí televizní záběr, zvýšený hlas nebo tři odpovědi bez slovesa a internetová ambulance ihned otevírá kartotéku. Jeden divák stanoví poruchu osobnosti, druhý demenci, třetí syndrom, jehož název právě objevil ve vyhledávači.
Politikovi už chybí jen kartička pojišťovny a pořadové číslo. Skutečná otázka přitom není, zda se Babiš vejde do diagnózy vyrobené mezi reklamou a výsledky fotbalu, ale zda se jeho doložitelný způsob rozhodování a komunikace vejde do nároků na předsedu vlády.
Diagnóza z tiskové konference má nulovou čekací dobu
Americká psychiatrická asociace od roku 1973 uplatňuje zásadu známou jako Goldwaterovo pravidlo. Podle jejího oficiálního vysvětlení nemají psychiatři poskytovat odborný názor na duševní stav člověka, kterého osobně nevyšetřili. Pravidlo přímo nezavazuje české novináře, satiriky ani hospodské konzilium u třetího piva. Připomíná však nepříjemnou skutečnost: psychiatrická diagnóza nevzniká pozorováním sestřihu přeřeknutí. Kdyby vznikala, ordinace by nepotřebovaly pacienty, dokumentaci ani rozhovor; stačilo by předplatné politického kanálu a schopnost významně se zamračit.
Etické stanovisko APA dále upozorňuje, že osobní vyšetření zahrnuje také vyloučení tělesných příčin nebo jiných vysvětlení pozorovaného chování. Nesoustředěná odpověď může mít mnoho důvodů: únavu, stres, neznalost tématu, záměrné uhýbání, špatnou přípravu, komunikační návyk nebo prostou politickou taktiku. Bez vyšetření nelze poctivě určit, zda jde o zdravotní problém, a už vůbec ne jaký. U Andreje Babiše navíc existuje dlouhodobě známý styl veřejného projevu plný odboček, sebechvály, střídání témat a útoků na protivníky. Pro satirika je to švédský stůl, pro psychiatra stále jen televizní přenos. Ani věk sám o sobě není diagnóza a nebylo by profesionální z narozeninového dortu vyrábět magnetickou rezonanci. Veřejnost může požadovat, aby předseda vlády podával konzistentní výkon bez ohledu na datum narození. Jestliže politik selhává, má být kritizován za konkrétní rozhodnutí, odpovědi a následky, nikoli automaticky za počet let. Opačný přístup by byl velmi pohodlný: vláda by místo programu předkládala laboratorní výsledky a každý nesmysl by se omluvil biologií. Politická odpovědnost by se rozplynula rychleji než předvolební slib po sečtení hlasů.
Když premiér odpoví kalendářem místo vlastního názoru
Konkrétní materiál ke kritice přitom existuje a nepotřebuje lékařský slovník. Na tiskové konferenci vlády 8. června 2026 dostal Babiš přímou otázku, zda by měl prezident Petr Pavel zastupovat Česko na summitu NATO v Ankaře. Odpověděl, že 22. června rozhodne vláda ve sboru. Když se novinář zeptal na jeho osobní názor, premiér zopakoval datum a kolektivní rozhodnutí, při dalším dotazu odmítl věc komentovat. To není důkaz poruchy paměti. Je to dokonale zachovaný politický reflex, při němž otázka na názor narazí do kalendáře a z místa nehody je odvezena bez odpovědi.
Vláda následně rozhodla o složení delegace bez prezidenta, což Petr Pavel 23. června označil za bezprecedentní a mimořádně nešťastný krok. V oficiálním vyjádření Hradu připomněl svou ústavní roli při zastupování státu navenek a zdůraznil, že vztah prezidenta a premiéra není vztahem nadřízeného a podřízeného. Spor byl tedy politický, ústavní a diplomatický zároveň; není třeba přidávat neurologii, aby působil vážně. Kabinet sám vyrobil dostatek materiálu. Přivážet k němu ještě diagnózu by bylo jako zdobit dopravní nehodu ohňostrojem, protože samotná kolize údajně nemá dostatečné CTR.
Premiér nakonec na summit odjel a vládní zpráva z 8. července zaznamenala jeho slib navýšit v následujícím roce obranný rozpočet o 36 miliard korun a dosáhnout dvou procent HDP. Z tohoto záznamu lze kontrolovat obsah závazku, jeho pozdější splnění i soulad s předchozími výroky. Nelze z něj změřit kognitivní výkon. Politická komunikace je už tak disciplína, v níž stejný člověk dokáže dopoledne něco odmítnout, odpoledne to navrhnout a večer vysvětlit, že to prosazoval vždy. Takový obrat může být účelový, chaotický nebo špatně připravený; zdravotní diagnózu z něj nevydoluje ani titulek s lékařskou brašnou.
Politický obrat není příznak, ale účet pro voliče
O pět dnů později Babiš na pařížském jednání koalice ochotných navrhl společný evropský projekt protivzdušné obrany. Úřad vlády jeho vystoupení popsal 13. července a uvedl také jednání o možném zapojení Česka do koalice evropské obrany proti balistickým střelám. Zda tím premiér napravil předchozí postoj, provedl obrat nebo pouze přebalil starou pozici do nového názvu, je legitimní předmět politické analýzy. Volič smí sledovat časovou osu a ptát se, proč se stanovisko změnilo. Nemusí kvůli tomu studovat diagnostický manuál; stačí mu kalendář, archiv výroků a odolnost vůči tiskovým konferencím.
Nejtvrdší kritika proto nemusí znít, že Andrej Babiš není duševně zdráv. Může znít, že jeho odpovědi jsou vyhýbavé, jeho politika nekonzistentní, spor s prezidentem zbytečný a vysvětlování změn nedůvěryhodné — pokud to konkrétní záznamy skutečně dokládají. Taková kritika je přesnější a pro politika také nepříjemnější, protože ji nelze odmítnout jako urážku nemocného člověka. Musí se odpovídat na data, rozhodnutí a citace. Psychiatrická nálepka naopak nabízí pohodlný únik: místo debaty o výkonu funkce vznikne hádka, kdo koho smí označit za blázna, a politika si mezitím tiše odejde bočním vchodem.
Země nepotřebuje diagnózu premiéra, ale srozumitelnou odpověď
O duševním zdraví Andreje Babiše nemáme veřejně doložené klinické informace, z nichž by bylo možné vyvozovat diagnózu nebo úbytek kognitivních schopností.
Máme však jeho veřejná vystoupení, vládní rozhodnutí a dohledatelné změny stanovisek, které lze hodnotit bez stetoskopu zavěšeného na redakční židli.
Premiér může být kritizován tvrdě, jízlivě a každý den, pokud kritika stojí na tom, co skutečně řekl a udělal. Veřejná funkce neposkytuje imunitu před výsměchem, ale ani neproměňuje publikum v lékařské konzilium.
Problémem není pouze nespravedlnost vůči jednomu politikovi. Když se psychiatrické pojmy používají jako honosnější náhrada slov neschopný, zmatený nebo nedůvěryhodný, skutečné duševní poruchy se mění v politickou nadávku. Pacienti se tím stávají nechtěnou kulisou stranického zápasu, přestože s Babišovou tiskovou konferencí nemají nic společného. A premiér paradoxně získává obranný štít, protože věcnou kritiku jeho výkonu překryje spor o nepodloženou diagnózu.
Obávat bychom se tedy měli především politiky, která neumí odpovědět, vysvětlit obrat a nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí. Zdravotní soud nechme odborníkům, kteří mají pacienta, vyšetření a jeho souhlas. Jestli Andrej Babiš místo jasné odpovědi znovu nabídne datum příští schůze, nebude to diagnóza — bude to další přesně zdokumentovaný důvod ptát se ještě hlasitěji.
