Článek
Odbornou analýzou kazuistiky zraněných členů náboženské společnosti Svědkové Jehovovi se v nedávné době věnoval zdravotnický magazín ZdraviZivot.cz, přičemž čerpal z validovaných medicínských algoritmů portálu Akutne.cz a dalších interních zdrojů.
„Pacient má právo dle platné legislativy na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni a to vždy se svým svobodným a informovaným souhlasem mimo výjimky, které stanoví zákon1. V klinické praxi se setkáváme se situacemi, kdy je lékařem navrhovaný postup léčby pacientem odmítán form2ou negativního reverzu či dříve vysloveného přání. Základní znalosti v problematice medicínského práva jsou dnes nedí3lnou součástí medicíny. Z toho důvodu je vytvoření situačního scénáře se zaměřením na odmítání život zachraňující léčby, u typické skupiny pacientů jako jsou Svědci Jehovovi, více než přínosné. Algoritmus na příkladu kasuistiky ukazuje rizika, možnosti a zdůvodnění jednotlivých postupů,“ uvádí na webu Akutne.cz MUDr. Renata Černá Pařízková, Ph.D., LL.M., lékařka z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Fakultní nemocnice Hradec Králové a Lékařské fakulty UK v Hradci Králové.
Právní kolize a etický paradox v přímém přenosu
V urgentní medicíně představuje identifikace pacienta jako svědka Jehovova okamžitý přechod do režimu krizového managementu.
Základním pilířem péče o dospělého, plně kompetentního pacienta je v českém právním řádu (Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách) striktní respektování jeho autonomní vůle. Pokud pacient disponuje dokumentem „Dříve vyslovené přání“, který je úředně ověřen, jsou lékaři povinni jej respektovat i za cenu smrti pacienta. Situace se však zásadně liší u nezletilých. Judikatura v ČR dlouhodobě preferuje právo dítěte na život nad náboženským přesvědčením zákonných zástupců.
U dětí v vitálním ohrožení lékař transfuzi podá, provede záznam o stavu krajní nouze a neprodleně informuje OSPOD a soud.
Zásadním, často opomíjeným právním detailem je platnost „Dříve vysloveného přání“. To nelze respektovat, pokud od jeho sepsání došlo v medicíně k takovému pokroku, že lze předpokládat, že by pacient za nových okolností souhlasil, nebo pokud pacient vykazuje známky změny názoru před ztrátou vědomí. U dospělých je klíčová komunikace s Výbory pro styk s nemocnicemi (HLC), které pomáhají specifikovat, zda pacient akceptuje krevní frakce (např. albumin, srážecí faktory, interferon), jež jsou z náboženského hlediska v tzv. „šedé zóně“ a jejichž podání může být v kritické fázi život zachraňující.
Bezkrevní medicína jako technologický triumf nad smrtí
Pokud je krevní transfuze kategoricky odmítnuta, nastupuje protokol „Patient Blood Management“ (PBM). Nejedná se o pasivní přihlížení, ale o vysoce agresivní terapii zaměřenou na udržení hemodynamické stability a tkáňové oxygenace. V traumatologii se uplatňuje koncept permisivní hypotenze, kdy se krevní tlak udržuje na minimálních hodnotách ($MAP \approx 65\text{ mmHg}$), aby se předešlo „vyplavení“ vznikající krevní sraženiny (tzv. popping the clot).
Kritickým faktorem je tolerance extrémní anémie. Zatímco standardní hranice pro transfuzi je $Hb \approx 70\text{ g/l}$, u těchto pacientů je nutné posouvat fyziologické limity. Při dostatečné objemové náhradě krystaloidy a koloidy (pro udržení normovolemie) a minimalizaci spotřeby kyslíku (analgosedace, řízená ventilace, relaxace) lze dosáhnout přežití i při hladinách $Hb$ pod 40 g/l.
Pokročilé techniky zahrnují:
- Cell Saver: Peroperační autotransfuzní systém, který v uzavřeném a kontinuálním okruhu nasává, filtruje a vrací vlastní krev pacienta. Pro většinu svědků je akceptovatelný, neboť krev neopouští oběhový systém.
- Farmakologická podpora: Masivní dávky erytropoetinu ($EPO$) v kombinaci s nitrožilním železem a kyselinou listovou pro urychlení erytropoézy.
- Koagulační management: Použití koncentrátů fibrinogenu a protrombinového komplexu (PCC), které jsou jakožto frakce často přijímány a umožňují efektivní zástavu krvácení i bez podání plazmy.
- Hyperbarická oxygenoterapie: Zvýšení fyzikálně rozpuštěného kyslíku v plazmě, což může kompenzovat chybějící transportní kapacitu hemoglobinu.
Tento přístup vyžaduje nejen technologické zázemí, ale i vysokou etickou integritu týmu. Morální distres zdravotníků, kteří asistují u úmrtí pacienta v důsledku odmítnuté léčby, je reálným rizikem, kterému musí nemocniční management předcházet systémovou podporou a jasnými právními protokoly.
Právě v těchto mezních momentech se medicína stává skutečným uměním možného, kde hranice mezi životem a smrtí není definována pouze biologicky, ale i hlubokým respektem k identitě pacienta.
Zatímco pro vnějšího pozorovatele se může odmítnutí krve v situaci ohrožení života jevit jako iracionální akt, pro pacienta jde o obranu jeho věčné integrity.
Lékař zde přestává být pouhým technikem opravujícím tělo a stává se strážcem pacientova svědomí.
Tato dynamika vyžaduje od zdravotnického personálu extrémní míru profesionální pokory; je to schopnost nabídnout špičkovou péči i v mantinelech, které jsou pro vědecké uvažování omezující, a přesto v nich dokázat vybojovat každou vteřinu života s pomocí nejmodernějších alternativních metod.
Tento tichý zápas na sálech traumacenter však nese i skrytý potenciál pro budoucnost celé medicíny. Nutnost léčit bez použití cizí krve u svědků Jehovových se stala katalyzátorem vývoje metod, které dnes zachraňují životy napříč celou populací. Techniky šetřící krev, pokročilé použití Cell Saverů a minimalizace iatrogenních krevních ztrát, které byly původně vyvíjeny jako etické východisko z nouze, jsou dnes pilíři standardní chirurgie snižujícími riziko imunitních reakcí a pooperačních komplikací u všech pacientů.
Je to fascinující paradox: rigidní náboženské dogma se stalo hnacím motorem inovací, které posunuly hranice bezpečnosti v invazivní medicíně o generaci dopředu a přiměly vědu hledat cesty tam, kde se zdály být slepé uličky.
V konečném důsledku není management svědků Jehovových jen otázkou hematologie či práva, ale zrcadlem vyspělosti naší společnosti.
Schopnost systému ochránit život dítěte i za cenu dočasného omezení rodičovských práv, a zároveň s úctou sklonit hlavu před nezviklatelnou vírou dospělého člověka, je důkazem funkční demokracie v praxi. Každý takový případ zanechává v týmu zdravotníků nesmazatelnou stopu, příběh, ve kterém se odbornost střetává s metafyzikou.
Pokud z nemocnice odchází vyléčený pacient, jehož víra zůstala nezlomena, je to vítězství nejen moderní vědy, ale i lidskosti, která pochopila, že zachránit člověka znamená víc než jen udržet v chodu jeho krevní oběh – znamená to zachovat jeho důstojnost a právo být tím, kým se rozhodl být.
