Miloš Jakeš (†97) zemřel bez verdiktu: Co odhalila kauza železné opony

Večer 24. listopadu 1989 oznámil Miloš Jakeš na mimořádném zasedání ústředního výboru rezignaci svou i členů předsednictva, sekretariátu a tajemníků ÚV KSČ. Podle rekonstrukce historika Pavla Žáčka zveřejněné Ústavem pro studium totalitních režimů se tak stalo kolem devatenácté hodiny, po dnech, během nichž se vedení strany pokoušelo zastavit rozklad vlastní autority, znovu ovládnout televizní vysílání a mobilizovat stranický aparát. O hodinu později byl jeho nástupcem zvolen Karel Urbánek. Muž, který ještě týden předtím stál v čele mocenského centra státu, se během jediného večera ocitl mimo jeho nejužší vedení.

Jakešův odchod však nebyl jedním rozhodnutím, ale rychlou sérií dalších pádů. Prezident Gustáv Husák jej 28. listopadu uvolnil z čela Rady obrany státu, 3. prosince přijalo vedení Národní fronty jeho rezignaci na funkci předsedy a 7. prosince jej předsednictvo ÚV KSČ společně s Miroslavem Štěpánem ze strany vyloučilo. Oficiálním důvodem byly hrubé politické chyby při řešení společenského napětí a událostí 17. listopadu. Pro člověka, jehož dospělý život, profesní dráha i společenské postavení byly po více než čtyři desetiletí spojeny s komunistickou stranou, neznamenalo vyloučení jen ztrátu legitimace, ale zánik světa, v němž se naučil uvažovat o moci i o sobě.

Už první týdny po pádu ukázaly, že Jakeš nebude pouze bezejmenným penzistou. Dne 19. prosince 1989 poskytl rozhovor studentům fakulty žurnalistiky a v únoru 1990 vypovídal jako svědek před orgány vyšetřujícími zásah na Národní třídě; další výslech následoval v srpnu 1991.

Protokoly zachytily nejen jeho verzi rozhodování komunistického vedení, ale také rozpory mezi jeho výpověďmi a svědectvími ministra vnitra Františka Kincla či prvního náměstka Alojze Lorence. Již tehdy se začal vytvářet obraz, který Jakeše provázel až do smrti: bývalý vrcholný funkcionář ochotný popsat chod aparátu, nikoli však přijmout výklad, podle něhož jeho politika nesla osobní odpovědnost za represi.

Do každodenní politiky se Jakeš nevrátil a dlouhou dobu neposkytoval rozsáhlejší televizní rozhovory. Výjimkou se stalo natáčení s historikem Miroslavem Vaňkem v roce 2003, jehož části odvysílala Česká televize až o šest let později. Záznam představený pořadem 168 hodin je cenný právě tím, že Jakeš nemluvil pod bezprostředním tlakem revolučních událostí ani před soudem.

S odstupem čtrnácti let stále hodnotil listopad především jako selhání obrany režimu, nikoli jako důsledek dlouhodobého omezování politických a občanských práv.

Svůj výklad dějin se pokusil upevnit také písemně. V roce 1996 vydal knihu Dva roky generálním tajemníkem, v níž spojil vlastní životopis s obhajobou politiky KSČ a se svou interpretací událostí roku 1968 i listopadu 1989. Ve veřejném prostoru používal jméno Miloš, zatímco jeho občanské jméno znělo Milouš a právě tato podoba se objevovala také v soudních dokumentech. Kniha nebyla pokusem o nezávislou historickou rekonstrukci; byla osobním svědectvím člověka, který si i po ztrátě všech funkcí ponechal jazyk, hodnoty a základní argumentaci bývalého stranického vedení.

Méně známá než Jakešovy předlistopadové projevy je tvrdost jeho pozdějšího hodnocení vlastní porážky. V rozhovoru z roku 2003 tvrdil, že vedení KSČ nemělo připustit televizní přenosy z demonstrací a mělo veřejně ukázat svou sílu, protože strach podle něj ovlivňuje lidské jednání. Zásadní problém tedy nespatřoval v policejním zákroku ani v odmítání dialogu s opozicí, ale ve ztrátě kontroly nad informacemi a v neschopnosti aparátu demonstrovat rozhodnost. V publikované části rozhovoru neformuloval omluvu za podíl vedení KSČ na udržování nesvobodného systému; naopak vysvětloval, jak mohl být režim účinněji bráněn.

Ústraní navíc neznamenalo úplné veřejné mlčení. Jakeš se objevoval na shromážděních pořádaných komunisty a mezi příznivci bývalého režimu si zachoval postavení symbolického pamětníka. Při prvomájové akci na pražském Výstavišti v roce 2006 hovořil s účastníky a podepisoval jim své paměti, jak tehdy zaznamenal Český rozhlas. Na podobných akcích se ukazoval i ve velmi vysokém věku, naposledy ještě na prvomájovém shromáždění v roce 2019. Nebyl už politickým hráčem, jeho přítomnost však pomáhala udržovat kontinuitu mezi zaniklou KSČ a prostředím, které její vládu nadále hodnotilo příznivě.

Když v srpnu 2017 slavil pětadevadesáté narozeniny, jeho názory se od počátku devadesátých let téměř neposunuly. V rozhovoru zveřejněném serverem iROZHLAS označil vybudování socialismu za svůj největší životní úspěch, listopad 1989 nazýval převratem a privatizaci státního majetku popisoval jako rozkradení země. Odmítal také, že by byli lidé po roce 1989 svobodnější, a pád východního bloku spojoval s Gorbačovovou přestavbou, působením Západu a zahraničních tajných služeb. Jubileum přitom neslavil s politickými souputníky, ale pouze s rodinou na chalupě na Šumavě, což dobře vystihovalo dvojí podobu jeho stáří: soukromě stažený penzista, veřejně neústupný obhájce minulého systému. Z jeho vystoupení je patrné, že obhajoba režimu nebyla jen nostalgickou vzpomínkou na někdejší postavení. Jakeš vnímal socialismus jako hlavní dílo své generace a jeho pád jako výsledek zrady, chybných rozhodnutí uvnitř aparátu a vnějšího tlaku. Takové pojetí mu umožňovalo vysvětlovat ztrátu moci bez zásadní revize vlastní odpovědnosti: hospodářské potíže připouštěl, politickou nesvobodu však relativizoval a ve veřejných vyjádřeních citovaných výše neuváděl násilné udržování hranic jako důvod k přehodnocení své kariéry. Právě tento neměnný myšlenkový rámec se později střetl s pokusy justice převést fungování stranického vedení do konkrétní trestní odpovědnosti.

První velká trestní kauza se týkala srpna 1968, nikoli železné opony. Vyšetřování Jakešovy a Jozefa Lenártovy role začalo v polovině devadesátých let a první obžaloba byla podána v květnu 1997. Státní zástupce tvrdil, že se oba po invazi účastnili jednání na sovětském velvyslanectví o vytvoření dělnicko-rolnické vlády, která měla nahradit legální kabinet Oldřicha Černíka a dodatečně politicky zakrýt vojenský zásah. Případ se opakovaně vracel k došetření, prošel rozhodováním městského, vrchního i Nejvyššího soudu a nová obžaloba dorazila k soudu v prosinci 2001.

Městský soud oba muže v září 2002 zprostil. Vrchní soud v Praze 26. června 2003 zprošťující výsledek zachoval, napadený rozsudek však formálně zrušil a rozhodl znovu na jiném právním základě.

Dochovaný rozsudek Vrchního soudu uvádí, že bylo prokázáno, že se Jakeš s Lenártem jednání na sovětském velvyslanectví účastnili, vyslechli návrh velvyslance Stěpana Červoněnka a že návrh byl následně tlumočen prezidentu Ludvíku Svobodovi. Nebylo však prokázáno, že byli součástí předem existujícího spiknutí, že uzavřeli dohodu o spáchání konkrétního trestného činu, že návrh vlády podporovali nebo že jednali s úmyslem rozvrátit ústavní zřízení ve spojení s cizí mocí.

Podstatný detail bývá při stručném připomínání procesu opomíjen. Vrchní soud Jakeše a Lenárta nezprostil proto, že by popsané jednání považoval za přípustné nebo že by invazi hodnotil jako legální; rozhodl, že se nepodařilo prokázat skutek v podobě formulované obžalobou. V závěru rozsudku soud výslovně upozornil, že jeho rozhodnutí není historickým zhodnocením srpna 1968, ale výsledkem dokazování v konkrétním trestním řízení. V této kauze tedy konečný rozsudek existoval a Jakeš byl pravomocně zproštěn. Tvrzení, že zemřel bez verdiktu, se vztahuje až k druhému případu, otevřenému kvůli lidem zabitým a zraněným na československých hranicích.

Novou právní cestu odstartovalo trestní oznámení podané v září 2017. Podle studie Neely Winkelmannové vydané ÚSTR se týkalo 28 z 33 lidí různých národností, kteří zahynuli na hranicích se Spolkovou republikou Německo a Rakouskem v letech 1965 až 1989. Oznamovatelé předložili sedm šanonů archivních materiálů a seznam přibližně 250 až 300 tehdy pravděpodobně žijících osob v celém řetězci velení, od řadových pohraničníků po členy předsednictva ÚV KSČ. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu poté vytvořil specializovaný tým nazvaný Železná opona, protože u každého podezřelého bylo třeba samostatně prokázat jeho pravomoci, informovanost i možnost smrtelným následkům zabránit. Vyšetřovatelé přitom narazili na problém, který přesahoval samotného Jakeše: skutečná moc předsednictva ÚV KSČ byla v socialistickém státě rozsáhlá, její konkrétní kompetence však nebyly rozepsány v běžných zákonech způsobem, jaký trestní řízení vyžaduje. Obecná formulace o vedoucí úloze KSČ v článku 4 tehdejší ústavy nestačila, a proto bylo nutné v Národním archivu a Archivu bezpečnostních složek hledat dokumenty dokazující, jak předsednictvo v praxi úkolovalo vládu, ministerstva a bezpečnostní aparát. Potřeba převést faktickou stranickou moc do jazyka individuální trestní odpovědnosti tak vysvětluje, proč bylo právní uchopení případu mimořádně obtížné a zdlouhavé.

Právní hranicí se stal březen 1976, kdy pro Československo vstoupil v platnost Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, zaručující každému právo opustit kteroukoli zemi včetně vlastní. Policie tvrdila, že Jakeš, Lubomír Štrougal a bývalý ministr vnitra Vratislav Vajnar věděli o používání střelných zbraní a služebních psů proti neozbrojeným uprchlíkům, ale nevyužili své postavení ke změně předpisů. Od března 1976 do konce roku 1989 bylo podle vyšetřovatelů v případech zahrnutých do obvinění devět lidí zastřeleno nebo usmrceno psy a nejméně sedm dalších utrpělo zranění. Obvinění proto nebylo postaveno na tvrzení, že Jakeš osobně vydal rozkaz ke konkrétní střelbě, nýbrž na podezření, že jako člen nejvyššího stranického vedení znal následky systému a mohl působit na jeho změnu.

Důkazní konstrukce stála na dokumentech i svědectvích. Jak zjistil investigativní tým iROZHLAS.cz z policejního usnesení, mezi klíčové archiválie patřila výroční zpráva o plnění úkolů SNB, Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra za rok 1984, kterou projednávalo předsednictvo ÚV KSČ; Jakešovu přítomnost dokládal podpis na prezenční listině. Kriminalisté shromáždili také výpovědi třinácti lidí, kteří se v osmdesátých letech pokusili hranici překročit. Jeden z nich popsal, jak mu pohraničník v září 1989 přiložil samopal k zátylku a stiskl spoušť, zbraň však nevystřelila; poté byl muž zasažen do lýtka, přestože se již vzdal. Pro vyšetřovatele tato svědectví nepředstavovala jen popis jednotlivých excesů, ale doklad předvídatelných následků dlouhodobě udržovaného režimu ochrany hranic.

Dne 26. listopadu 2019 bylo sedmadevadesátiletému Jakešovi, Štrougalovi a Vajnarovi sděleno obvinění ze zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby; všichni byli stíháni na svobodě. Případ se opíral také o spolupráci s německými vyšetřovateli, kteří se zabývali úmrtími občanů někdejší NDR na československé hranici. Jakeš podal proti zahájení stíhání stížnost, Městské státní zastupitelství v Praze ji však zamítlo s odůvodněním, že závěry policie mají oporu ve spisovém materiálu. K soudu se už jeho větev řízení nedostala.

Soudruh Miloš Jakeš zemřel 9. července 2020 ve věku 97 let a jeho trestní stíhání muselo být zastaveno. Obvinění proto nikdy nebylo podrobeno dokazování před nezávislým soudem: nevznikl odsuzující ani zprošťující rozsudek a z právního hlediska nelze policejní závěry vydávat za pravomocně prokázanou vinu.

Jakešův příběh po listopadu není jen biografií poraženého funkcionáře. Ukazuje, jak rychle se může rozpadnout politická moc a jak pomalu se hledá osobní trestní odpovědnost. Z funkcí odešel během dnů, ze strany byl vyloučen během týdnů, před soud kvůli roku 1968 se však dostal až po letech. V tomto procesu byl pravomocně zproštěn, protože skutek nebyl prokázán v podobě popsané obžalobou. Kauza železné opony byla jiná a soud ji nikdy meritorně neprojednal. Jakeš zemřel jako obviněný, nikoli jako odsouzený. To je právně zásadní věta, i když pro pozůstalé po obětech může znít bolestně. Jejich blízcí přišli o život v systému, jehož skutečné rozhodování bylo rozptýleno mezi stranické orgány, vládu, ministerstvo vnitra a Pohraniční stráž. Vyšetřovatelé se po desetiletích pokusili tuto mocenskou síť převést do jazyka individuální viny. Čas však ubíhal rychleji než soudní řízení. Po Miloši Jakešovi tak v kauze železné opony nezůstal konečný rozsudek, ale otevřená otázka, zda demokratický stát dokáže spravedlnost pojmenovat dříve, než její aktéři odejdou.