Článek
Na začátku devadesátých let stála Česká republika – tehdy ještě součást Československa – na prahu obrovské historické změny. Stát měl průmysl, který exportoval do desítek zemí světa, měl vlastní potravinářství, energetiku i bankovní sektor. Nebyla to dokonalá ekonomika, ale byla to ekonomika funkční a soběstačná. Transformace po roce 1989 měla být cestou k modernizaci a otevření světu. Místo toho se postupně proměnila v experiment, který dodnes vyvolává spory mezi ekonomy i historiky. Tento text je komentář a názor autora na to, jakým směrem se tehdejší politika vydala a jaké důsledky z ní podle mnohých vyplývají. Dvě výrazné postavy tehdejší politiky – Václav Klaus a později Miloš Zeman – se staly symbolem celé éry.
Oba stáli v různých obdobích v čele vlády a později i státu. A oba dodnes vystupují jako tzv. komentátoři veřejného dění. Jenže otázka, kterou si mnozí kladou, je jednoduchá.
Jak velký podíl nesou právě oni na tom, jak dnes česká ekonomika vypadá?
Devadesátá léta byla dobou privatizace. Slovo, které znělo moderně a slibovalo efektivitu i prosperitu. Ve skutečnosti však šlo o proces, který byl často chaotický a nedostatečně kontrolovaný. Kupónová privatizace, kterou prosazoval Václav Klaus, měla umožnit široké veřejnosti podílet se na vlastnictví podniků. V praxi ale vytvořila prostor pro investiční fondy a finanční skupiny, které dokázaly majetek soustředit do několika rukou. Během několika let zmizely stovky podniků, které zaměstnávaly tisíce lidí. Některé skončily kvůli technologickému zaostávání, jiné kvůli špatnému managementu. A další jednoduše proto, že jejich majetek měl větší hodnotu než samotná výroba. Slovo „tunelování“ se tehdy stalo běžnou součástí slovníku.
Kritici tehdejší politiky dodnes tvrdí, že stát přišel o obrovské bohatství. Podle nich se strategické podniky prodávaly za zlomek skutečné hodnoty.
Některé skončily v rukou zahraničních korporací, jiné v rukou domácích podnikatelů s dobrými politickými kontakty.
Klaus dlouhodobě (jeho humornou rétorikou) argumentuje, že rychlá privatizace byla nutná, aby se zabránilo návratu starého systému. Jenže otázka, zda bylo nutné provést ji právě takto, zůstává otevřená. Historici dnes připomínají, že řada zemí střední Evropy postupovala opatrněji. Česká republika se ale rozhodla pro šokovou terapii. A výsledky této strategie jsou dodnes předmětem debat.
Miloš Zeman nastoupil do vrcholné politiky „v uvozovkách“ o několik let později, ale transformaci také výrazně ovlivnil. Jako premiér na přelomu tisíciletí prosazoval prodej velkých bank zahraničním investorům. Tento krok měl stabilizovat finanční sektor, který byl po krizi konce devadesátých let v problémech.
Kritici však tvrdí, že stát tehdy převzal obrovské ztráty bank, zatímco jejich budoucí zisky připadly novým vlastníkům. Zeman tento krok obhajoval jako nutné řešení, které mělo zabránit kolapsu finančního systému. A je pravda, že české banky jsou dnes stabilní. Otázkou však zůstává, zda cena za tuto stabilitu nebyla příliš vysoká.
Dnes se oba bývalí prezidenti často objevují v médiích jako komentátoři současné politiky.
Václav Klaus kritizuje Evropskou unii, klimatickou politiku i současné vlády. Miloš Zeman zase pravidelně hodnotí geopolitiku a domácí politické dění. Pro část veřejnosti jsou stále autoritami. Pro jinou část představují symbol éry, kdy se rozděloval státní majetek. Rozpor mezi těmito dvěma pohledy je obrovský. Jedni je považují za architekty transformace. Druzí za politiky, kteří otevřeli dveře největším ekonomickým skandálům v novodobých dějinách země.
Dalším sporným momentem byla samotná existence Československa. Rozdělení federace v roce 1993 proběhlo relativně pokojně, ale dodnes vyvolává otázky.
Kritici tvrdí, že o tak zásadní změně měli rozhodnout občané v referendu. Václav Klaus a slovenský premiér Vladimír Mečiar však zvolili politickou dohodu. Zastánci rozdělení argumentují, že federace už tehdy prakticky nefungovala. Odpůrci zase říkají, že šlo o rozhodnutí dvou politiků, které zásadně změnilo osud milionů lidí. Historie dnes ukazuje, že oba státy dokázaly fungovat samostatně. Přesto zůstává otázka, zda to byla jediná možná cesta.
Když se dnes lidé ohlédnou zpět, vidí úplně jiný stát než před třiceti lety. Česká ekonomika je dnes silně napojená na zahraniční kapitál.
Velká část průmyslu patří mezinárodním korporacím. Domácí značky, které kdysi patřily ke světové špičce, často zmizely nebo byly pohlceny většími hráči. To samozřejmě není jen český příběh. Podobným vývojem prošla většina postkomunistických zemí. Přesto právě v Česku se debata o privatizaci vrací znovu a znovu. A s ní i jména politiků, kteří ji prosazovali.
Satira někdy říká víc než politologické studie.
Stačí se podívat na dnešní symboly státní ekonomiky. Česká pošta bojuje s obrovskými ztrátami, železnice se potýkají s nedostatkem investic a poslední velké domácí značky se snaží přežít v globální konkurenci. Samozřejmě nejde jen o rozhodnutí z devadesátých let. Svět se změnil, globalizace přepsala pravidla hry. Jenže právě tehdejší rozhodnutí určovala, z jaké pozice do tohoto světa Česko vstoupí.
Kritici transformace často používají ostrá slova. Mluví o rozkradeném státu, o výprodeji národního majetku a o generaci politiků, která podle nich promarnila historickou šanci. Zastánci naopak tvrdí, že bez radikálních kroků by česká ekonomika nikdy nedohnala západní Evropu. Pravda je pravděpodobně někde mezi. Transformace byla složitý proces plný chyb i úspěchů. A hodnotit ji s odstupem třiceti let je vždy snazší než ji tehdy řídit.
Jedno je však jisté. Václav Klaus i Miloš Zeman zůstávají jedněmi z nejvlivnějších postav moderních českých dějin. Jejich rozhodnutí formovala podobu státu, ve kterém dnes žijeme.
A právě proto se k nim veřejná debata stále vrací. Někteří je vidí jako státníky, kteří provedli zemi těžkým obdobím. Jiní jako symboly doby, kdy se psala pravidla nového systému – často ve prospěch těch, kteří u toho byli nejblíž. A právě v tom spočívá paradox české transformace: dodnes není jasné, zda šlo o velký úspěch, nebo o promarněnou příležitost.
Když dějiny rozdají účty, nezachrání to ani prezidentská standarta
Dnešní Česko je výsledkem rozhodnutí, která padla v době, kdy se psaly úplně nové kapitoly moderního státu.
Některé z nich byly nutné, jiné kontroverzní a další dodnes vyvolávají otázky, které zůstávají bez jasné odpovědi. Privatizace, rozdělení federace i proměna ekonomiky vytvořily zemi, která je dnes pevně zapojená do globálního systému. Jenže spolu s tím zmizela část průmyslové a ekonomické autonomie, kterou stát kdysi měl. Pro jedny je to přirozený vývoj otevřené ekonomiky, pro druhé bolestivá ztráta něčeho, co už se nikdy nevrátí. A právě proto se jména tehdejších politických lídrů vracejí v debatách znovu a znovu.
Dějiny mají zvláštní smysl pro ironii. Ti, kdo kdysi stáli u rozhodnutí, která měnila podobu státu, dnes vystupují jako komentátoři současnosti a hodnotí kroky dalších generací politiků.
Je to paradox, který by vydal na nejednu politickou satiru.
Jedna éra skončila, ale její stíny zůstávají v debatách o tom, komu vlastně patří stát a kdo nese odpovědnost za jeho podobu. A možná právě v tom spočívá největší lekce české transformace: že rozhodnutí, která se zdají být jen politickými tahy jedné generace, mohou ovlivňovat celý stát ještě dlouhá desetiletí.
______________________
Použité zdroje: (Tento text je autorský komentář k historicko-politickému tématu transformace české ekonomiky a politického vývoje po roce 1989. Uvedené názory představují pohled autora. Informace byly čerpány z osobních zkušeností autora, z veřejně dostupných a ověřených zdrojů, odborných publikací a historických materiálů věnujících se politickému a ekonomickému vývoji České republiky v období po pádu komunismu.) *
Vybraná knižní literatura k tématu/knižní zdroje:
• Pavel Kosatík – „Miloš Zeman“, Mladá fronta, 2010
• Jiří Pehe – „Klaus: portrét politika ve dvaceti obrazech“, Prostor, 2010
