Článek
Václav Havel se narodil do rodiny, která v první republice definovala pojem vliv a bohatství. Jeho dědeček, vizionářský stavitel paláce Lucerna, a otec, budovatel barrandovských teras, mu nevědomky připravili kádrový posudek, který byl pro nastupující komunistickou garnituru rudým hadrem. Mladý Václav tak místo vysněných humanitních studií musel drhnout zkumavky jako chemický laborant, což byla pro budoucího intelektuála první lekce z absurdity přežívání v totalitním státě.
Jeho umělecký duch se však nenechal zlomit a brzy našel útočiště v pražských divadlech, zejména v legendárním Divadle Na zábradlí. Zde jako kulisák, a později dramaturg, začal psát hry, které s mrazivou přesností a humorem popisovaly vyprázdněnost byrokratického aparátu. Díla jako Zahradní slavnost či Vyrozumění se stala kultovními, neboť v nich Havel dokázal pojmenovat marasmus, ve kterém se národ pod bičem KSČ nacházel.
Když přišla normalizace, Havel definitivně vyměnil pohodlí divadelních šaten za tvrdé lavice disentu a následně i vězeňské kavalce. Jako jeden z hlavních mluvčích Charty 77 bojoval za dodržování lidských práv, což mu režim „odměnil“ mnohaletým žalářem a neustálým dozorem Státní bezpečnosti.
Ve vězení psal své slavné Dopisy Olze, v nichž filozofoval o odpovědnosti a identitě, zatímco se venku formoval odpor, který jej měl vynést až na vrchol.
Tématu osudových milníků moderních dějin se s odkazem na další ověřená fakta a historické souvislosti podrobně věnoval on-line magazín DejinySveta.cz. Postava Václava Havla dodnes vzbuzuje emoce, které oscilují mezi nekritickým zbožštěním a hlubokým rozčarováním z následného vývoje. Je fascinující sledovat, jak se z muže v krátkých kalhotách stal symbol, pod jehož ochrannými křídly se rodil systém, který nás dodnes straší v peněženkách. Havel vnesl do politiky pojmy jako pravda a láska, což v drsném prostředí postkomunistické transformace působilo asi tak patřičně jako baletka v dole. Zatímco on filozofoval o smyslu bytí, v podhradí už se brousily nože na státní majetek. Role morální autority mu sice seděla, ale jeho politická neobratnost v praktických otázkách ekonomiky otevřela dveře těm, kteří na rozdíl od něj věděli přesně, co chtějí.
Architekti zkázy a zlaté české ručičky v cizích kapsách
Vedle Havla se brzy zjevil jeho tehdejší nezbytný spolupracovník Václav Klaus, kterého si národ s podivnou nostalgií později zvolil i za hlavu státu.
Tato dvojice, ač se tvářila jako názoroví oponenti, v podstatě vytvořila ideální tandem pro realizaci divokého snu o kapitalismu bez přívlastků. Pod heslem „privatizace“ se rozjela největší logistická operace v dějinách, při které mizely celé fabriky dřív, než si lidé stihli vyměnit vkladní knížky.
Zákony té doby byly psány tak benevolentně, že i průměrně inteligentní vekslák v nich našel dálnici k pohádkovému bohatství.
Státní úřady vykazovaly míru ostražitosti rovnající se hlubokému spánku, zatímco se strategické podniky porcovaly jako nedělní pečeně. Energetika, voda i plyn, tedy tepny státu, skončily v rukou byznysmenů, kteří se rozhodně neřídili Havlovým ideálem nesobeckosti.
Tato éra vytvořila podhoubí pro vznik nové kasty vyvolených, kteří dnes moralizují z televizních obrazovek. Je až s podivem, že v tomto zběsilém výprodeji zůstal státu alespoň budějovický Budvar, zřejmě jako jediná tekutá jistota pro uhašení žízně zmaru. České dráhy a Česká pošta sice také přežily, ale jejich stav připomíná spíše muzejní exponáty nefunkčnosti než moderní podniky.
Doručování zásilek České pošty se stalo adrenalinovým sportem, kde je doručení nepoškozeného balíku do měsíce považováno za zázrak. Zatímco Pošta bojuje s vlastní existencí, moderní technologie a soukromí přepravci převzali vše, co dříve tvořilo páteř komunikace. SMS, WhatsApp a e-maily definitivně pohřbily éru dopisů, telegramů a pohledů, na které státní moloch prostě zapomněl včas reagovat.
Od soběstačného vývozce k dluhové pasti pod dohledem Bruselu
Dnešní realita je taková, že dříve hrdý a průmyslově soběstačný stát — doslova, který vyvážel své výrobky téměř do celého světa, nyní jen smutně vzpomíná. Havlovo (a nejen jeho…) dědictví v kombinaci s následnou politickou tvořivostí nás dovedlo do bodu, kdy jedinou jistotou je další zdražování. Občané jsou drceni daněmi, zatímco majetek, který měl generovat zisk pro stát, slouží k plnění soukromých kont v daňových rájích.
Vrcholem této bizarní historické linky je vzestup Andreje Babiše, aktuálně nově zvoleného premiéra, který se k moci a nepředstavitelnému majetku propracoval právě v oněch divokých časech, kdy se státní majetek drolil pod prsty. Bývalý soudruh dokázal s mistrnou dravostí využít mezer v zákonech a neprůhledných kapitálových toků, jak uvádí, ve své mini sérii „O Babišovi“ například investigativní kanál TOP Témata na YouTube.com k ovládnutí impéria, kterému dnes říkáme Agrofert — původně nenápadné dcery státního podniku Petrimex, kterou Babiš získal za velmi mlhavých okolností s pomocí švýcarské firmy O.F.I. Jeho apetit se však nezastavil a následovala kontroverzní privatizace Lovochemie, největšího tuzemského výrobce hnojiv, doprovázená podivnými tanečky státu a bank, či pohlcení obřího holdingu Aliachem, pod nějž spadají strategické kolosy jako Synthesia či Fatra. Tato neuvěřitelná jízda českým byznysem zahrnovala i vítězství v privatizaci Unipetrolu, od které sice Babiš nakonec po „neshodách se státem“ mohu-li to tak nazvat odstoupil, ale jeho vliv v energetice a zemědělství už byl nezvratný.
Dnes je tento muž pro mnohé (nejen mladé lidi) spasitelem, což představuje ironii tak hlubokou, že by ji do svých her o absurdnosti naší existence nedokázal vepsat ani sám Václav Havel.
(Pozn. autora: Kdyby mi v roce 1990 někdo oznámil, že v roce 2025 bude český národ v „demokratických volbách“ s vážnou tváří posílat bývalé komunisty do nejvyšších pater státu, asi bych si sáhl na čelo. A vida — realita je kreativnější než satira: z rozvědčíka prezident, z ‚byznysmena století‘ premiér naší krásné země. Historie se nevrací — jen mění kostýmy a rétoriku.)
Lidé dnes žijí v neustálé nejistotě, zda vůbec měsíčně poplatí základní potřeby nájem či jídlo, zatímco takzvané Husákovy děti se s hrůzou dívají na prázdnou pokladnu. Peníze z rozprodaného průmyslu jsou dávno pryč a nové zdroje nejsou, protože stát už nevlastní téměř nic, co by mu přinášelo trvalý příjem.
Zdravotnictví se potácí na hraně, kde české lékařské kapacity nahrazují lékaři z rozvojových zemí, protože ti naši raději volí emigraci.
V tomto podivném bezvládí nás navíc z Bruselu pravidelně poučuje paní Von der Leyen o tom, co všechno nám moderní demokracie ještě zakáže.
Zázrak, ve který mnozí po revoluci doufali, se nekoná a voliči jsou postaveni před nekonečné dilema, zda v urnách utopit naději volbou zla, nebo jen o něco menšího zla.
Historie se s námi nemazlí a my jen nečinně přihlížíme, jak se kdysi slibná budoucnost rozplynula v kouři privatizačních podvodů.
Celá ta slavná cesta od disidentství k dnešku vypadá jako špatně napsaná fraška, kde hlavní hrdinové shrábli honorář a divákům zbyla jen pachuť. Republika, která kdysi vyvážela stroje i myšlenky do celého světa, dnes dováží i to, co si dříve zvládla vypěstovat na vlastním poli. Bohužel. A to ještě díky našim „mocipánům“ v takové kvalitě, že v sousedním Německu by to nedali „žrát“ ani prasatům.
Závěrem nezbývá než dodat, že benevolentnost tehdejších úřadů nebyla náhodou, ale promyšleným mechanismem pro převod moci. Havel s Klausem sice mluvili o jiných světech, ale společně podepsali ortel nad českým průmyslovým dědictvím, který splácíme dodnes.
Zatímco se elity hádají o drobné, strategická suverenita země zmizela v nenávratnu, ponechávajíc nás na pospas rozhodnutím z cizích metropolí.
Poslední zbytky národní hrdosti se tak dnes koncentrují už jen u hokeje nebo u piva, které nám shodou okolností ještě úplně nesebrali. Je to smutný pohled na zemi, která měla na to být středoevropským tygrem, ale skončila jako vykostěný skanzen s mega dluhem. A tak čekáme na další revoluci, která snad tentokrát nepřinese jen nové tváře pro staré zlodějiny.
_________________________
Použité zdroje: DejinySveta.cz, YouTube.com / TOP Témata
