Článek
Vzestup a pád Klementa Gottwalda představuje jednu z nejtemnějších kapitol naší moderní historie, které se na základě svých interních zdrojů a ověřených faktů podrobně věnoval web či magazín DejinySveta.cz.
Tento muž, který kdysi sliboval světlé zítřky, se postupem času proměnil v trosku ovládanou strachem a závislostí. Jeho cesta k moci nebyla dlážděna ideály, ale bezohledným oportunismem a absolutní poslušností vůči sovětskému diktátorovi.
Původně truhlář z chudých poměrů rychle pochopil, že v nové politické éře vítězí ten, kdo nejhlasitěji křičí a nejdůsledněji plní rozkazy z východu. Jeho rétorika byla agresivní, útočná a plná nenávisti vůči všemu, co zavánělo demokracií nebo západním vlivem.
Již v meziválečném období se netajil tím, že se do Moskvy jezdí učit, jak svým odpůrcům „zakroutit krkem“.
Cesta k moci dlážděná strachem a alkoholem
Po návratu z exilu v Sovětském svazu se z něj stal profesionální revolucionář, který však pod maskou lidového vůdce skrýval hlubokou nejistotu. Únorový převrat v roce 1948 byl vrcholem jeho snažení, ale zároveň i počátkem jeho definitivního konce jako autonomní bytosti.
Stal se vězněm vlastního systému, který kolem sebe vybudoval s pomocí sovětských poradců.
Historické prameny vykreslují obraz muže, který se čím dál častěji utápěl v alkoholu, aby umlčel své svědomí i paranoiu.
Alkoholismus nebyl u Gottwalda jen osobní neřestí, ale v podstatě státotvorným prvkem, který ovlivňoval jeho rozhodování. Flaška se stala jeho nejbližším spojencem v době, kdy začal posílat na popraviště i své nejbližší spolupracovníky a přátele.
Teror, který rozpoutal, se nakonec obrátil proti němu samotnému v podobě neustálého strachu o vlastní život. Každý telefonát z Moskvy mohl znamenat konec, každá návštěva sovětského poradce mohla být tou poslední. Tato atmosféra nedůvěry vedla k tomu, že se Gottwald izoloval od reality a obklopil se pouze přitakávači, kteří mu neustále doplňovali sklenici.
Stalinův stín a krvavé čistky v přímém přenosu
Podpis pod rozsudkem smrti pro Miladu Horákovou nebo Rudolfa Slánského nebyl jen aktem politické zvůle, ale projevem naprostého morálního úpadku. Gottwald věděl, že oběti jsou nevinné, přesto v zájmu zachování vlastní pozice a uspokojení Stalina neváhal jednat.
Krutost režimu byla přímo úměrná jeho vlastní slabosti a neschopnosti postavit se diktátu z Kremlu.
Jeho zdravotní stav se rapidně zhoršoval, což bylo veřejným tajemstvím, o kterém se však v budovatelském tisku nesmělo psát.
Syfilis kombinovaná s pokročilým alkoholismem vytvořila smrtící koktejl, který z prezidenta dělal v posledních letech života pouhou stínovou postavu. Veřejná vystoupení byla pečlivě inscenována tak, aby zakryla jeho třesoucí se ruce a nepřítomný pohled.
Ironií osudu zůstává, že právě slepá věrnost Stalinovi se mu stala osudnou i ve fyzickém slova smyslu. Účast na Stalinově pohřbu v mrazivé Moskvě byla pro jeho zdevastované tělo poslední ranou. Letecký přesun, který mu lékaři důrazně zakazovali kvůli pokročilému aneurysmatu, urychlil jeho nevyhnutelný konec.
Smrt v přímém přenosu a bizarní kult osobnosti
Gottwaldova smrt krátce po návratu z Moskvy vyvolala v zemi vlnu organizovaného smutku, který však v soukromí střídala úleva i obavy.
Režim se pokusil z jeho těla vytvořit věčný symbol po vzoru Lenina, což vedlo k bizarnímu divadlu s mumifikací. Tato snaha o nesmrtelnost však skončila fiaskem, když se tělo začalo v mauzoleu rozkládat, což symbolicky odráželo stav celého komunistického experimentu. Dělnický prezident, který měl být vzorem ctnosti, zanechal po sobě zemi v troskách, hospodářský rozvrat a tisíce zničených životů. Jeho odkazem zůstaly jen vykonstruované procesy a strach, který prostoupil celou společnost na desítky let dopředu. Satira dějin se projevila v tom, že muž, který chtěl ovládat dějiny, se stal jen ubohou loutkou v rukou větších hráčů.
Dnes se na Gottwalda díváme jako na tragickou postavu, která v sobě spojovala osobní slabost s bezmeznou krutostí.
Jeho příběh je varováním před tím, co se stane, když se moc dostane do rukou člověka bez páteře a s diagnózou, která mu znemožňuje racionální úsudek. Pachuť alkoholu a krve z jeho éry vyprchávala z české krajiny jen velmi pomalu.
Odkaz prvního komunistického prezidenta zůstává mementem politické servility a lidského selhání v klíčových okamžicích. Investigativní pohled na jeho život odhaluje, že pod nánosem propagandy se skrývala jen hromádka neštěstí ovládaná zvenčí. Historická pravda nakonec zvítězila nad mýtem o lidovém hrdinovi, který ve skutečnosti miloval jen svou moc a obsah láhve.
Smrtící koktejl v prezidentské aortě a strach z Kremlu
Tato hromádka neštěstí v prezidentském saku však neskrývala jen morální prázdnotu, ale i děsivé zdravotní tajemství, které bylo po léta střeženo v trezorech jako nejstřeženější státní klenot. Gottwaldovo tělo bylo v podstatě tikající bombou, v níž se dekády neřízeného alkoholismu snoubily s následky pokročilé syfilidy. Tato diagnóza, kterou by si běžný smrtelník odnesl spíše z pochybného nevěstince než z prezidentské kanceláře, vyústila ve vznik masivního aneurysmatu na srdeční aortě. Zatímco lid oslavoval „vůdce nové éry“, tento vůdce se v soukromí rozkládal zaživa, přičemž jeho lékařské záznamy byly tak výbušné, že i elitní doktoři po jeho návratu z Moskvy tápali v temnotách, neboť jim pravda o stavu „prvního dělníka“ zůstávala kvůli režimní paranoii zapovězena.
Vrcholné dějství této tragikomedie se odehrálo v březnu 1953, kdy Gottwaldovi lékaři, vědomi si křehkosti jeho vyduté tepny, rezolutně zakázali letecký transport na Stalinův pohřeb.
Změna tlaku v kabině letadla byla pro jeho prožranou aortu rozsudkem smrti, což mu bylo sděleno s veškerou naléhavostí. Jenže Gottwald, hnán patologickým strachem ze svého moskevského pána, který přebíjel i pud sebezáchovy, své ošetřovatele hrubě odbyl. Představa, že by chyběl u rakve generalissima, v něm vyvolávala větší děs než vidina vlastní prasklé tepny. Tato absurdní servilita, kdy se loutka bojí svého loutkovodiče i po jeho smrti, se mu stala definitivním osudem.
Samotný let do mrazivé Moskvy byl pak posledním hřebíčkem do rakve, kterou si Gottwald pilně stloukal každou další sklenkou tvrdého alkoholu. Zatímco nad sovětskou metropolí kroužilo letadlo s československou delegací, uvnitř hrudního koše nejmocnějšího muže v zemi se nezadržitelně dokonávala fyzická zkáza. Ironií osudu tak Klement Gottwald přežil svého mentora Stalina o pouhých devět dní, čímž nechtěně potvrdil svou roli naprostého politického stínu. Jeho konec nebyl hrdinným odchodem státníka, ale biologickým zhroucením organismu, který už nedokázal unést tíhu vlastních lží, syfilidy a servility vůči impériu, kterému obětoval úplně vše, včetně posledního dechu.
Groteskní divadlo s růžovým nádechem nesmrtelnosti
Tím však tato morbidní tragikomedie zdaleka neskončila; smrtí fyzickou totiž začala bizarní etapa smrti politické a technické. Komunistická mašinerie se rozhodla, že zdevastované ostatky muže, který zaživa neovládal ani vlastní třes, promění v nevadnoucí symbol věčnosti.
Na pražském Vítkově tak vzniklo mauzoleum, které mělo být chrámem dělnické víry, ale ve skutečnosti se stalo spíše nákladným laboratorním experimentem s velmi nejistým výsledkem. Problémem se ukázala být samotná vizáž „prvního dělnického prezidenta“, jehož pleť po balzamování získala děsivě voskový, až posmrtně šedivý odstín, který ani v nejmenším nepřipomínal onoho rázného muže z plakátů.
Aby soudruzi zakryli fakt, že jejich idol vypadá spíše jako špatně vylisovaná figurína z hororu než jako bdělý strážce revoluce, museli povolat armádu osvětlovačů a inženýrů.
Ti v prostorách hrobky nainstalovali sofistikovaný systém osvětlení doplněný o speciální růžové filtry. Tato optická lest měla jediný cíl: vykouzlit na prezidentově tváři iluzi zdravého, lidového ruměnce a dodat mu zdání života tam, kde už dávno úřadoval jen formol. Návštěvníci, kteří v tichosti defilovali kolem prosklené rakve, tak nevědomky vzhlíželi k optickému klamu, zatímco v zákulisí pracoval tým odborníků, jenž každodenně bojoval s neúprosnými zákony biologie, které se růžovými žárovkami ošálit nedaly.
Celé mauzoleum se tak proměnilo v absurdní divadlo, kde se technika snažila přebít realitu rozkladu. Tato snaha o „věčnou čerstvost“ byla dokonalou metaforou pro celý režim – navenek růžolící a pevný, uvnitř však postupně podléhající nevyhnutelné hnilobě. Gottwald, který se celý život skrýval za masky a cizí ideologie, tak musel i po smrti hrát svou poslední roli v nasvícených kulisách, zatímco o několik metrů dál, v chladných chodbách Vítkova, se už tehdy rodila šeptaná pravda o tom, že ani ta nejsilnější žárovka nedokáže navždy zakrýt stíny, které po sobě tento muž zanechal.
____________________
Použité zdroje: DejinySveta.cz, cs.wikipedia.org
