Článek
Pondělí, 7:23. Stojím na zastávce. Vypadám jako člověk. Pět minut poté, v tramvaji, už jako srolovaná látka na yoga podložce. Přitisknutý ke dveřím, nohou na cizí tašce, hlavou v cizím kabátě. Kdyby byl ten kabát živý, už mě sežral.
Vedle mě chlapík se sluchátky, ze kterých řve techno. Přesně ten typ, co ti do ucha nasype 180 bpm hned po ránu, zatímco ty se snažíš najít smysl života v reklamě na deodorant, která očividně nefunguje.
Někdo za mnou kašle. Cítím to. Ne slyším – cítím to. Jeho viry právě požádaly moje buňky o azyl. Ranní MHD: místo, kde se epidemiologové potí v předtuše.
Pak přijde ten okamžik. Věčný, nevyhnutelný: podpaží. Už to není metafora. Je to realita. Jsem přilepený ke cizímu podpaží. Naše DNA se mísí, vzniká nový druh. Homo Tramvajus.
Muž přede mnou si čte noviny – rozložené na šířku, roztažené jako orlí křídla. Dvě stránky mi visí přes nos. Mám přehled o počasí, horoskopu i o tom, že ministr něco slíbil. Třikrát. Všichni lžou, jen tramvaják drží směr.
Když se konečně blíží má zastávka, začne operace „výstup“. Předřu se přes batohy, tašky, neochotné nohy, kabelky, kočárky, psa a dvě důchodkyně, co si z chůze udělaly akt pasivního odporu. Vystoupil jsem. Žiju. Zatím.
Na chodníku dýchám. Krátce. Zítra to začne znovu. Možná jiná tramvaj, jiné podpaží, jiný typ potu. Ale stejná otázka: Zůstaneš člověkem, nebo se staneš jen nešťastným madlem, o které se všichni opírají?
___________________
Použité zdroje:
Tento článek / glosa je autorskou fikcí. Nevychází z žádných převzatých nebo faktických zdrojů. Vznikl jako humoristická satira ze života.
