Poslední slova, která nezlomil strach: Dopisy Milady Horákové z cely smrti

Hluboké a nesmírně emotivní téma boje JUDr. Milady Horákové proti totalitě, jejího tragického osudu a odkazu, který předáváme dalším generacím, představuje jeden z klíčových milníků v moderních československých dějinách. Tuto kapitolu, plnou statečnosti a bezpráví, zpracovával již dříve magazín DejinySveta.cz s využitím svých dalších zdrojů, stejně jako historické prameny, které pomáhají rekonstruovat skutečnou pravdu o zinscenovaném procesu a zločinech komunistického režimu.

Mezi stěžejní dokumenty patří právě poslední slova, která Horáková sepsala v cele smrti v době, kdy komunistický aparát připravoval jednu z nejtemnějších justičních vražd 20. století.

JUDr. Milada Horáková, právnička a politička Československé strany národně socialistické, byla po celou dobu svého aktivního života oddaná demokratickým ideálům, které pevně zakořenily v masarykovském pojetí státu a lidství.

Před druhou světovou válkou se aktivně věnovala ochraně práv žen a rodiny. Její nekompromisní postoj ke spravedlnosti se ukázal i za nacistické okupace, kdy se zapojila do odbojové činnosti, za což byla v roce 1940 zatčena gestapem a prošla si vězněním v Terezíně a v německých káznicích. Když se v roce 1945 zázrakem vrátila, odmítla se stát tichým pozorovatelem. Její hluboká vnitřní síla ji vedla k pokračování v politickém boji, což se stalo osudným po únorovém převratu v roce 1948.

Komunistický režim, odhodlaný rozdrtit jakoukoliv demokratickou opozici, ji záhy identifikoval jako hlavního nepřítele.

Zatčení Milady Horákové 27. září 1949 odstartovalo pečlivě zkonstruovanou kampaň, jejímž cílem bylo demonstrovat absolutní moc Komunistické strany Československa a zastrašit celou společnost. Proces, který probíhal od května do června 1950, byl řízen sovětskými poradci a proměněn v propagandistické divadlo, vysílané do rozhlasu a kin. Horáková, obviněná z velezrady a špionáže, byla během vazby vystavena brutálnímu fyzickému a psychologickému teroru.

Cílem nebylo jen vynutit přiznání, ale zcela zlomit lidskou vůli. I přesto si však ve zmanipulované soudní síni udržela neuvěřitelnou důstojnost a klidně, racionálně obhajovala své celoživotní principy, čímž se v očích režimu stala ještě nebezpečnější. Dne 8. června 1950 byla odsouzena k trestu smrti.

Po vynesení rozsudku se rozeběhla mezinárodní kampaň za její záchranu. Petice a odvolání k prezidentu Klementu Gottwaldovi poslali Albert Einstein, Winston Churchill, Eleanor Rooseveltová a mnozí další. Gottwald však milost neudělil. Ve studené cele pankrácké věznice, v posledních chvílích života, se Milada Horáková obrátila ke svým nejbližším. S vědomím, že její čas vypršel, sepsala dopisy, které se staly jedním z nejsilnějších mement historie. Tyto texty, které rodina obdržela až po pádu režimu v roce 1990, nejsou plné beznaděje, ale lásky, odpuštění a neochvějné víry.

Dopis z 24. června 1950, pouhé tři dny před popravou, je hlubokou reflexí života a lásky k rodině. Je to svědectví o ženě, která si v nejtěžší chvíli uvědomuje hodnotu prožitého a prosí své milované, aby nelitovali jejího osudu, ale žili dál naplno.

Praha – Pankrác věznice

(24. VI. 1950 1/4 15 hod.) „Uvedeno z originálu“.

Moji milovaní,

četla jsem kdesi nedávno, že dopis je jako světlo a paprsek hvězdy. Přichází k lidem a ozařuje je často, když už jeho zdroj dávno vyhasl a neexistuje. A přece je lidem z něho jasno a svítí jim. Tak to bude i s tímto mým listem. Budu Vás hladit a líbat svými slovy i tehdy, když už ruka, která ho píše fyzicky, bude od Vás vzdálená. „Neplačte pro mne příliš,“ říká Kožík v jedné své básničce, kterou jsme čítali v nemocniční cele v Malé pevnosti terezínské. Prosím Vás, přečtěte si tu básničku spolu s tímto dopisem a jednejte podle slov, která jsou tam obsažená. Opravdu neplačte a svoje srdce nemučte smutkem. Je to mé vroucí přání, prosím Vás, splňte je! Vím, že je to někdy těžké obejít se bez slz, když Bůh na nás seslal zkoušku a neštěstí. Ale vždyť já také nepláču a bylo by mi v této chvíli mnohem lehčeji, kdybych měla jistotu, že Vaše duševní síly budou takové, že dokážete překonat ten nesmírný zármutek, který Vás dnes zaplavuje. A nebo se vyplačte, vynaříkejte a pak už jen vzpomínejte na to všechno krásné, co jsme společně prožili a co jsme si navzájem dali. Víte, že jsem Vám často po návratu z německého vězení říkala, že jsem si vědoma, že mi můj život, který jsem opravdu Božím zázrakem zachránila, byl jenom propůjčený. Což pak jsem se tehdy musila vrátit? Má hlava byla již ztracena, 27 kamarádů padlo pod sekyrou, a já byla najednou zase mezi Vámi. A ještě jsme se k tomu všichni shledali – táta, dědeček, Horákovi, Janička a Vy dva mladí, krásní: Věra a Pepík. A kolik pak bylo ještě šťastných chvil. I když ten život po roku pětačtyřicátém tak třeskutě supěl kolem mne, i když mi pro všechnu tu dřinu a práci pro jiné zůstávalo pro Vás jen maličko času, přece jsem od Vás dostala plné náruče lásky a upřímného citu. Teď teprve cítím, co to bylo za dary. Jaký jsem byla šťastný a bohatý člověk. A kromě Vás, nejbližších, co ještě jiných upřímných a krásných srdcí mne mělo opravdu rádo. Nelitujte mne. Žila jsem život plný, opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne otloukal a poznala jsem jeho tvrdost a těžkosti, jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná. A že to skončí? Všechno musí jednou skončit. Co muselo odejít lidí cennějších a mladších než já, a třeba neměli v životě ani setinu těch hodnot, jimiž jsem byla tak štědře já obdařena. Měla jsem Vaši lásku, co jen to samo je za úžasný dar. Měla jsem teplo krásné, upřímné lidské pohody, kterou jste vytvářeli kolem mne: nejprve moji dobří drazí rodičové, pak Ty, sestřičko Věro, a pak můj předrahý, milovaný, krásný muž, mé dítě, má dceruška Jana, předobrý Pepíček a Vy všichni ostatní domácí i přátelé. Poznala jsem život z jeho stínů i světel. Pohladila mne často ruka i slova těch, jimž jsem to ani nemohla nebo neuměla oplatit. Svítilo na mne sluníčko upřímných srdcí i tehdy, když mne osud zastrčil do mrazivého stínu. A to je nejvíc, co můžeme v životě chtít. Jen jedno mne opravdu trápí. To, že jsem já dávala málo. I když jsem chtěla raději rozdávat než přijímat, nesplnila jsem toto své předsevzetí. Drobila jsem se mezi mnohé a mnohé, a na Vás, moji nejmilejší, zbývalo často jen to, že jsem k Vám přišla položit unavenou hlavu, vypnout přepjaté nervy, povolit si a nabrat sil i dechu. Dávat, dávat jsem už někdy neměla co. A Vy všichni jste tak trpělivě sloužili svou péčí, láskou a často, přečasto shovívavostí. Kdyby se mohl člověk vracet zpět do minula, toto bych chtěla napravit. Jak mne to trápí - je to má největší bolest v této chvíli, že už není možno, že nezbývá času to napravit. A zas nakonec ještě přidávám bolest. Prosím Vás, pro všechno krásné, co bylo mezi námi: odpusťte. Stalo se to tak nějak proti všemu očekávání. Tolik jsem si přála už Vám nikdy neublížit, když jsem psala podobný list o svém odsouzení v drážďanském vězení uprostřed nacistického šílenství. Tolik jsem slibovala tomu trsu lučních zvonečků na lipském vězeňském dvoře, který tam zůstal uprostřed rozvalin po bombardování, že už nikdy nebudu dávat před Vámi ničemu na světě přednost. A přece to zas dopadlo jinak. „Jsou určité pudy v člověku, které nestačí překonávat, vždy zas a zas vyplavou nad hlavami povahy jako míč nad vodu.“ To jsem také nedávno četla. A já měla takové nepřekonatelné volání v sobě. Vždycky něco řeklo „'To musíš“, a já pak jsem tomu dávala nejen celou sebe, ale brala jsem i Vám. S takovou samozřejmostí jsem od Vás vyžadovala, abyste respektovali mé cíle. Snad proto, že jsem byla o nich vždy přesvědčena, že jsou neosobní, vyšší a posvátnější než to, co jste sledovali Vy. A bylo v tom často tolik omylu - sobeckosti povrchnosti a nedomyšlenosti. Neodmítejte toto doznání, je pravdivé - jen si mne správně rozeberte. Vaše kritika bude i tak víc než shovívavá a já z ní vyjdu s plnou náručí lásky a prominutí. Ale musíte to vědět, že to dnes takhle cítím. Vždyť jsem ve chvíli, kdy člověk smí už jen pravdu říkat a ničím si neulevovat. Vím, že jste přesvědčeni, že jsem nikdy nechtěla jednat nečestně a podle, že jsem to myslela upřímně a poctivě, co jsem kdy dělala. Ale když myslím na Vás, na rozbité štěstí, kterému jsem zasadila sama tolik ran, ptám se: nepřecenila jsem některé hodnoty - bylo toho potřebí, abych hrála nejen o svou,. ale také o Vaši tichou a skromnou spokojenost dobrých a milujících se lidí? V posledních měsících jsem si tuto otázku položila tak často, že Vám ani neumím říct. A před soudem svého svědomí jsem došla k tomu, že jsem se na Vás, na těch sobě nejbližších, na těch, kteří dovedou milovat bez nároků, bez touhy po odezvě, že na Vás jsem se opravdu provinila. Prosím Vás proto s velkou vroucností svého srdce, odpusťte, odpusťte a vzpomínejte jen na to dobré, co bylo. A snad toho také najdete dost, když to na náruč nestačí. Kdybych věděla, že se Vám opravdu podaří najít alespoň několik skutečných, neměnných a trvalých hodnot našeho vztahu, bylo by mi lehko. Prosím Vás, pokuste se o to. Pak zůstanu jistě trvale mezi Vámi a těmi, kdož mne milovali a byli mi blízcí. To už mne potom nelitujte, že odcházím od Vás dříve, než jste, než jsme předpokládali. A vůbec mne nelitujte - vzpomínejte jen - vzpomínejte radostně, tvořivě, ať z každé té vzpomínky je klad. Chraňte se zbytečné negace a rozeznávejte dobře a jasně, co je kladem, co hodnotou! Buďte i při lásce kritičtí a nezatěžujte se ze mne ničím, co by Vás mohlo svést z cesty jasného, prostého, kladného života. Neustrňte - jděte dál nezavírejte se v ulitě svého myšlení, které by se bálo mé kritiky - to je kritického cenění mé osoby! Vždyť Vaše láska mi nedá nakonec ublížit, i když si mnohé zhodnotíte po pravdě a ne tak, jak jsem si to představovala já. Budu v tom Vašem oceňování ještě vždycky na tom moc dobře. Jestli bych vůbec směla někomu něco vyčítat, je to, že mne mnoho těch velikých a laskavých srdcí přeceňovalo. Neříkám to ze zpovědní skromnosti. Vím, že jsem dělala mnohé a také dobře, říkám Vám, že jsem Vás rovněž horoucně a hluboce milovala, ale snad by mi bývalo často bylo potřebí, abyste mi byli dovedli ukázat, že mne něco zavádí říci to tak, jak mi to kolem vánoc 1947 řekla jednou Alice Masaryková: „Paní, nedělejte se wichtig.“ Myslela to v žertu, ale sedělo to. Mělo se mi to říkat častěji. - Možná že bych Vám tento dopis nepsala. „Nikdy neplač nad rozlitým mlékem,“ říkávala má mateřská přítelkyně F. F. Plamínková. Vzpomínám: bude tomu za čtyři dny - 28. června právě osm let, co ji ode mne nacisté odtáhli do Kobylis a tam zastřelili. Bylo mi tehdy z toho přeukrutně hořce, a když bylo nejsmutněji, vzpomněla jsem si na tato její slova. Lidský život je sice něco víc než rozlité mléko, ale pod zorným úhlem věčnosti také jen vlastně taková malá událost. Všechno se nikdy nepovede - i poctivě myšlené může být mylné a svede tě z cesty. Když jsem stávala v podzemní muničce pod lipskou věznicí u svého revolverového soustruhu a táhla, již hladová, desátou hodinu denní nebo noční šichty, tam jsem poznala, že jen jediný špatný hmat, jen jedno nepromyšlené otočení a už Tě stroj drtí a drtí. A což takový hutník, valcíř nebo pudlař. Zapomene se na vteřinu, nesprávně se postaví a stojí ho to život. A to se může stát i veřejnému pracovníkovi, i politikovi. Vždyť dnes všichni jedeme v tom ohromném, třeskutém dění, které láme svět a rodí nový život. A všechno se rodí s bolestmi, za vše se musí platit. Bude-li můj osud tím potřebným zmrvením půdy, pak ani on nebyl nadarmo. Vy nejlépe víte, jak jsem milovala ten kus světa, kde je má vlast. Vy mi snad také věříte, že jsem ho ani jeho lid nechtěla zradit. Nebylo to nízké a nečestné, co mne přivedlo či svedlo k těmto koncům. Ale byla-li to nesprávná cesta, pak je mi samozřejmé, že to takhle muselo dopadnout. Omyl politikův, jako nepromyšlený pohyb valcíře obojí končívá pravidelně smrtí. Proto prosím, Vy, kteří budete také ještě přesvědčováni časem, já už to vidět nebudu, najdete-li moji chybu potvrzenou, nesmíte vidět v tom urážku a křivdu když se také tak bude posuzovat. Nezatrpkněte, nedívejte se jen očima své osobní bolesti - suďte po pravdě - proto mne nebudete ještě méně milovat, když si budete umět říci: udělala chybu. Jen mi ponechte to právo před svou tváří, že jsem měla sílu i v této chvíli o sobě myslet poctivě a čestně. - Vy víte, že tuto pře těžkou chvíli svého života překonávám, jak jen nejpevněji mohu, toliko s pomocí Boží. Když jsem se vrátila v roce 1945 z kriminálů a měla jsem rozhovor v evangelickém bratrském sboru, řekla jsem tam mezi jiným: „V těch nejtěžších chvílích, v terezínských kasematech, v Principově cele č. 8, poznala jsem, co je to Bůh, a pocítila jsem, že mne Bůh přijal.“ Nyní to vím určitě. A proto i Vy se opřete o víru v Něj. Nebudete zoufalí, jako ani já nejsem zoufalá. Podívejte se: Naše předobrá máma umírala tři roky na rakovinu a opouštěla nás také právě v té chvíli, kdy by se jí s námi bylo ještě tak dobře, ba dokonce radostněji žilo. A já to nebudu mít ani tak těžké, jako to měla ona, chudérečka moje. A budu zase s ní. Máte-li víru, i to mi můžete závidět. Nepíši Vám nic, co by znamenalo radu nebo pomoc v nesnázích, které Vás ještě čekají. To mi musíte prominout, to už nějak nemohu tolik už nestojím nohama na zemi. Vy si jistě poradíte sami a musíte. Jen Vás z plna srdce prosím, chraňte své zdraví, buďte ve všem všude opatrní a neopouštějte se. Život je samé úskalí a já budu do posledního dechu prosit Boha, aby Vás zbavil všeho zlého. Jenom ta krutá bolest kdyby nebyla, to mé zlomené srdce, to, že nevím o svém milovaném, předrahém muži. Je-li mezi živými, budou pro něho platit slova, která napíši jemu, tak jako každému z Vás. Nezapomeňte na mne se svou láskou a modlitbou.

Tragédie Milady Horákové nebyla pouhým selháním justice, ale pečlivě řízenou likvidací politické elity, která odmítala sloužit komunistické mašinérii.

Jak zdokumentovali historici Karel Kaplan a Miroslav Ivanov, proces byl inscenován, aby zastrašil národ a umlčel veškerý odpor. Komunistický režim, ovládaný strachem a ideologickou nenávistí, neváhal obětovat čestnou ženu a matku, aby ukázal svou sílu. Poprava, ke které došlo 27. června 1950, je dodnes symbolem bezbřehé krutosti a justičních zločinů 50. let, které zahrnovaly tisíce uvězněných, mučených a popravených na základě vykonstruovaných obvinění.

Systematické ničení inteligence a nositelů demokratických hodnot bylo základním nástrojem totalitní moci.

Jen několik hodin předtím, než nastoupila svou poslední cestu, dopsala Milada Horáková krátký, ale o to silnější vzkaz.

V něm se znovu obrací k rodině s prosbou o statečnost a odpuštění, a vyjadřuje touhu, aby její blízcí žili bez nenávisti. Tato slova, sepsaná v ranních hodinách 27. června 1950, představují její absolutní morální vítězství nad zlem, které ji odsoudilo.

Praha - Pankrác věznice

Moji nejmilejší,

ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. Jen Věruška – to jsem si to zařídila. Janička má asi starosti, co se mnou dělají. Buďte stateční, Vy všichni, tati, maminko, Věruško, Jano, Pepíčku. Přeji si, abyste měli sílu k životu, abyste měli také sílu k boji. Neboť život je boj. A já v něm stála poctivě. Odcházím bez nenávisti k lidem. Přeji Vám to, přeji to i Vám, abyste ji v sobě nedrželi.

Vyrovnejte se, buďte dobrými. Mějte se rádi a žijte, žijte šťastně. Jděte s hlavou vztyčenou! To je má největší prosba.

Líbám Vás. Vaše M. H.

Milada Horáková byla popravena oběšením v ranních hodinách 27. června 1950.

Její smrt je trvalou ranou v historii českého národa, ale její poslední slova přežila. Dodnes inspirují k neustálému boji za svobodu a demokracii. Její odkaz nás učí, že i v nejtemnějších dobách totalitního bezpráví je možné zachovat si vnitřní integritu, neuhnouti z cesty cti a odejít s hlavou vztyčenou.

Dopisy z cely smrti se staly nesmrtelným svědectvím o nadčasovosti lidské odvahy, lásky a víry v hodnoty, které nemůže zničit ani krutost komunistického režimu.

Její příběh je mementem, které neustále varuje před jakoukoliv formou tyranie.

____________________

Použité zdroje: masarykovaspolecnost.cz, dejinysveta.cz, moderni-dejiny.cz,

Použitá literatura:

Karel Kaplan: „Největší politický proces: M. Horáková a spol.,“ vydavatelství Doplněk, 1995.,
Miroslav Ivanov: „Justiční vražda aneb smrt Milady Horákové,“ vydavatelství Betty, 1991.,