Článek
Tématu se podrobně věnoval Český rozhlas Plus v pořadu Jak to bylo doopravdy za účasti historika Martina Gromana. Svědectví o Kriegelově výroku v Moskvě pochází z memoárové knihy Zdeňka Mlynáře Mráz přichází z Kremlu. Nejde tedy o dochovaný stenografický záznam, ale o vzpomínku přímého účastníka jednání, kterou historici a veřejnoprávní média opakovaně citují.
Kriegelovo odmítnutí podpisu patří k nejsilnějším okamžikům československých dějin 20. století. Jeho rozhodnutí však nelze pochopit jako jednoduchý příběh bezchybného hrdiny stojícího proti totalitní moci. Muž, který se v srpnu 1968 vzepřel sovětskému diktátu, se o dvacet let dříve aktivně podílel na komunistickém převratu. Právě tento rozpor dává jeho osudu mimořádnou hloubku.
Lékař, válečník a přesvědčený komunista
František Kriegel se narodil 10. dubna 1908 ve Stanislavově v Haliči, dnešním ukrajinském Ivano-Frankivsku. Pocházel z židovské rodiny a brzy přišel o otce. Přesto se dostal do Prahy, kde vystudoval medicínu. Živil se doučováním a poznával život lidí, kteří stáli daleko od společenských privilegií. Ve třiadvaceti letech vstoupil do Komunistické strany Československa, protože v komunismu viděl cestu k sociální spravedlnosti.
Jeho život se záhy vzdálil klidné lékařské praxi. Ve druhé polovině třicátých let odešel jako lékař do španělské občanské války a působil na straně republikánů. Po jejich porážce se ocitl ve Francii a následně zamířil do Číny, kde pokračoval jako válečný lékař během bojů proti Japonsku. Později sloužil také u čínských a amerických jednotek v Asii. Historik Martin Groman odhaduje, že Kriegel strávil ve válečných podmínkách dohromady přibližně deset let. Zkušenost z bojišť z něj vytvořila člověka zvyklého rozhodovat se pod bezprostředním tlakem. Ošetřoval raněné, pracoval v obtížných podmínkách a opakovaně se pohyboval v blízkosti smrti. Jeho americký nadřízený Gordon S. Seagrave jej později hodnotil jako mimořádně aktivního a schopného lékaře. Tato životní etapa pomáhá vysvětlit, proč Kriegel v Moskvě reagoval jinak než politici, jejichž odvaha nikdy neprošla podobnou zkouškou.
Po návratu do Československa pokračoval v medicíně, ale stále více se zapojoval do činnosti KSČ. V únoru 1948 se podílel na organizování Lidových milicí a podle historických svědectví prosazoval tvrdý postup. Pomáhal zajišťovat zbraně i muže, kteří měli vyjít do ulic. Historik Milan Bárta připomíná, že Kriegel chtěl dělníky ozbrojit a byl připraven prosadit komunistické převzetí moci důraznými prostředky. Jeho pozdější statečnost proto nemůže vymazat skutečnost, že stál také u zrodu nedemokratického režimu. iROZHLAS.
Po převratu se stal náměstkem ministra zdravotnictví. V padesátých letech však sám pocítil nejistotu systému, kterému pomáhal k moci. Vnitrostranické čistky doprovázené antisemitskými motivy jej připravily o funkci. Na rozdíl od Rudolfa Slánského a dalších obětí politických procesů nebyl zatčen ani popraven. Z vrcholné politiky ale zmizel a vrátil se k lékařské práci.
V šedesátých letech se znovu dostal do veřejného života. Roku 1964 byl zvolen poslancem Národního shromáždění a postupně se zařadil mezi podporovatele reformního proudu uvnitř KSČ. V dubnu 1968 se stal předsedou Ústředního výboru Národní fronty a členem předsednictva ÚV KSČ. Nebyl hlavní tváří pražského jara, patřil však k lidem, kteří podporovali demokratizaci poměrů a odmítali návrat k nejtvrdším metodám padesátých let.
V Moskvě nevěděl, zda se vůbec vrátí domů
V noci z 20. na 21. srpna 1968 překročila československé hranice vojska pěti států Varšavské smlouvy vedená Sovětským svazem. Okupanti během prvních hodin zadrželi Alexandra Dubčeka, Oldřicha Černíka, Josefa Smrkovského, Josefa Špačka, Bohumila Šimona a také Františka Kriegela. Nešlo o dobrovolnou cestu státní delegace. Českoslovenští představitelé byli internováni a proti své vůli dopraveni do Sovětského svazu.
Kriegel navíc nebyl přizván k vlastnímu jednání mezi sovětskými a československými představiteli. Moskva mu nedůvěřovala a držela jej odděleně. Podle historika Milana Bárty proto nevěděl, k jakým ústupkům ostatní přistoupili ani zda výsledný dokument podepsali. Když před něj Sověti položili hotový text, neměl jistotu, jestli odmítá sám, nebo zda se stejně zachovali i jeho kolegové. Rozhovory probíhaly od 23. do 26. srpna v prostředí otevřeného vojenského nátlaku. Sovětské vedení odmítalo diskutovat o okamžitém odchodu vojsk a představovalo dohodu jako jedinou alternativu k další eskalaci. Sovětský premiér Alexej Kosygin československé straně hrozil občanskou válkou a odpovědnost za případné násilí přenášel na Dubčekovo vedení. Nešlo o jednání rovnocenných států, ale o diktování podmínek obsazené zemi.
Výsledný Moskevský protokol znamenal politické popření pražského jara. Českoslovenští představitelé se zavázali prohlásit mimořádný Vysočanský sjezd KSČ za neplatný, obnovit kontrolu médií, přijmout personální změny a vytlačit československou otázku z jednání Rady bezpečnosti OSN. Dokument neobsahoval žádné závazné datum odchodu okupačních jednotek a otevřel cestu k pozdějším normalizačním čistkám. Samotný pobyt sovětských vojsk byl právně upraven až následnou smlouvou z října 1968.
Závěrečný text podepsalo devatenáct vrcholných československých komunistických politiků.
Kriegel zůstal jediným, kdo podpis odmítl. Nátlak přitom nepřicházel pouze od Sovětů. K podpisu jej přesvědčovali také členové československé delegace, kteří chtěli dosáhnout společného návratu do vlasti. Podle Mlynářových vzpomínek na něj naléhal také prezident Ludvík Svoboda.
Právě tehdy měl Kriegel vyslovit větu o Sibiři a zastřelení. Nešlo o teatrální projev před veřejností ani o výrok určený budoucím učebnicím. Kriegel podle dostupných svědectví skutečně počítal s možností, že se za odmítnutí domů nevrátí. Historik Bárta uvádí, že požádal prezidentova lékaře, aby se v Československu postaral o jeho manželku Rivu. To ukazuje, že hrozbu vězení nebo smrti nepovažoval za pouhou slovní kulisu.
Kriegel své rozhodnutí později vysvětloval tím, že protokol zbavoval Československo možnosti svobodně rozhodovat o vlastních záležitostech. Podpis podle něj vznikal v prostředí vojenské okupace, bez souhlasu ústavních orgánů a proti vůli obyvatel země. Jeho odmítnutí tak nebylo jen gestem osobní hrdosti. Vycházelo z přesvědčení, že dokument vynucený ozbrojenou mocí nemůže získat legitimitu pouhým připojením podpisů zajatých politiků.
Cena za jediné moskevské „ne“
Sovětské vedení nakonec dovolilo Kriegelovi vrátit se do Československa, jeho politický osud byl však rozhodnut. Již 31. srpna 1968 byl odvolán z předsednictva ÚV KSČ a ztratil také vedení Národní fronty. Dne 18. října téhož roku hlasoval jako jeden ze čtyř poslanců proti smlouvě o takzvaném dočasném pobytu sovětských vojsk. Spolu s ním ji odmítli František Vodsloň, Gertruda Sekaninová-Čakrtová a Božena Fuková. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.
V květnu 1969 byl Kriegel vyloučen z KSČ a později přišel také o poslanecký mandát. Normalizační režim jej vytlačil z veřejného života, sledovala jej Státní bezpečnost a jeho jméno mělo zmizet z oficiálního výkladu dějin. Kriegel se však svého postoje nevzdal. Patřil mezi první signatáře Charty 77 a ocitl se po boku lidí, které komunistická moc označovala za své nepřátele. Ani tehdy se z něj nestal odpůrce všech socialistických myšlenek. Nadále věřil v sociální spravedlnost a v možnost demokratického socialismu, přestože jej praktická zkušenost s komunistickou mocí opakovaně zklamala. Právě to činí jeho osobnost obtížně zařaditelnou. Nebyl demokratem v dnešním významu slova, ale zároveň dokázal vystoupit proti režimu ve chvíli, kdy většina jeho politických druhů přijala poslušnost jako cenu za vlastní návrat a další kariéru.
František Kriegel zemřel 3. prosince 1979 po vážných zdravotních komplikacích. Svobodného Československa se nedožil. Jeho moskevské rozhodnutí však zůstalo připomínkou, že osobní odvaha nemusí vyrůstat z bezchybného života. Člověk může nést odpovědnost za své dřívější postoje a přesto v rozhodující chvíli odmítnout další bezpráví.
Kriegelův příběh proto nemá jednoduchý verdikt.
Podílel se na převratu, který zničil československou demokracii, a dlouho věřil v nadřazené postavení komunistické strany. V srpnu 1968 však stál bez ochrany před mocností, která právě obsadila jeho zemi, a vědomě odmítl udělat to, co po něm požadovali Sověti i vlastní kolegové. Jeho minulost nezmizela jediným odvážným činem. Stejně tak ale jeho minulost nemůže znehodnotit okamžik, kdy jako jediný řekl Moskvě jasné ne.
____________________
použité zdroje: Český rozhlas Plus, iROZHLAS, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.
