Ropa, tanky a Stalin: krize v Íránu málem rozpoutala třetí světovou

Na začátku března roku 1946 se Írán ocitl v centru dramatické geopolitické hry, která podle historiků pomohla nastartovat studenou válku. Jak připomněl Denik.cz s odkazem na další historické zdroje a studie, šlo o konflikt, v němž hrála hlavní roli ropa ze severních provincií země – především z Kurdistánu a Ázerbájdžánu. Už v roce 1942 se přitom Spojené státy, Velká Británie a Sovětský svaz dohodly, že po skončení druhé světové války jejich vojska Írán opustí do šesti měsíců. Britové i Američané slib splnili. Sovětský svaz však nikoli. Naopak – 4. března 1946 zahájily sovětské jednotky pohyb opačným směrem. Do oblasti začalo proudit nejméně patnáct brigád Rudé armády s přibližně dvěma sty tanky.

Navzdory dohodě o stažení vojsk usiloval Sovětský svaz po konci války o to, aby ropná naleziště na severu Íránu poblíž jeho hranic zůstala pod jeho vlivem. Sovětská vojska už v té době okupovala provincie Kurdistán a Ázerbájdžán a Josif Vissarionovič Stalin se netajil snahou udržet tyto regiony v sovětské sféře vlivu natrvalo.

Situaci v oblasti zásadně změnila separatistická hnutí mezi místními Ázerbájdžánci a Kurdy. Ta vystupovala proti vládě v Teheránu a krátce po skončení války, v září 1945, přerostla v otevřené povstání, které Sovětský svaz podporoval.

Na přímý Stalinův rozkaz tehdy vznikla Demokratická strana Ázerbájdžánu. Moskva jí poskytla zbraně, finance i politické krytí, aby dokázala využít nespokojenosti obyvatel severních provincií s centralizovanou politikou íránské vlády. Povstání skutečně propuklo a situace v regionu se rychle vyhrotila.

V prosinci 1945 pak byla ve městě Tabríz vyhlášena takzvaná Ázerbájdžánská lidová vláda – fakticky loutkový stát vytvořený pod sovětským dohledem. Jeho vůdcem se stal Dža'far Píšavarí. Celou operaci koordinoval šéf Stalinových bezpečnostních složek Lavrentij Berija. „S policejními silami po vzoru sovětské NKVD se z Ázerbájdžánu stal policejní stát. Dokonce i ti, kteří byli Píšavarího vládě přátelští, odsuzovali jeho zneužívání moci,“ píše Encyclopaedia Iranica.

Podobný scénář se odehrál i v sousedním Kurdistánu. Koncem roku 1945 zde vznikla další neuznaná státní struktura – Mahábádská republika. Vyhlášena byla 15. prosince 1945 v městě Mahábád náboženským vůdcem a soudcem Qāżī Moḥammadem. Nový útvar sousedil s ázerbájdžánským loutkovým režimem a vznikl rovněž za výrazné podpory Sovětského svazu.

Situace však nebyla jen výsledkem Stalinovy politiky. „Je třeba mít na paměti, že ázerbájdžánské hnutí nevzniklo pouze sovětským tlakem. Ázerbájdžánci sice těžili ze sovětské podpory, ale částečně reagovali na proces centralizace, za nímž stál íránský šáh Rezá Pahlaví, na neschopnost a korupci ústřední vlády a na její diskriminaci provincií. Kurdové se mimo jiné stavěli proti vládním pokusům o likvidaci tradiční kmenové identity. Po sovětské okupaci v roce 1941 se tedy Kurdům i Ázerbájdžáncům zdála starost o identitu v rámci vlastních komunitních skupin logická,“ uvádí dále Encyclopaedia Iranica.

Na přelomu února a března 1946 se Sovětský svaz pokusil vyvinout přímý tlak na íránského premiéra Ahmada Qawāma. Moskva požadovala uznání autonomie Demokratické strany Ázerbájdžánu a souhlas se vznikem společné sovětsko-íránské ropné společnosti.

Současně Sověti naznačili, že severní provincie neopustí, dokud nebude v oblasti obnoven pořádek a dokud podle nich nepřestanou „nepřátelské kroky“ íránské vlády. Tím fakticky porušili trojstrannou smlouvu uzavřenou mezi Spojenými státy, Velkou Británií a Sovětským svazem v roce 1942.

Do 2. března 1946 – termínu stanoveného pro odchod zahraničních vojsk – sice Britové i Američané Írán opustili, sovětské jednotky však zůstaly. Íránská vláda zároveň odmítla jednat s Demokratickou stranou a vyslala armádu, aby separatistické struktury v Ázerbájdžánu potlačila. Rudá armáda však postup íránských jednotek zastavila přibližně 120 kilometrů jižně od Teheránu.

„Když íránská vláda protestovala proti tomuto činu Rudé armády u sovětského velvyslanectví, oznámila sovětská vláda v reakci, že vstup íránských sil do Ázerbájdžánu způsobuje chaos a krveprolití a že je nucena zabezpečit svá kasárna vysláním dalších sil do Íránu, a to i přes svou neochotu tak učinit,“ uvádí studie na stránkách Scielo.

Od 4. března 1946 proto začaly do severního Íránu proudit další sovětské posily. Během pouhých tří týdnů dorazilo do Tabrízu nejméně 200 tanků a přibližně 3,5 tisíce nákladních vozidel.

Napětí mezi velmocemi se rychle vyostřovalo. „Zástupce íránské vlády si stěžoval na Sovětský svaz v Radě bezpečnosti OSN. Šlo o vůbec první stížnost jedné země proti jiné v této radě po jejím vzniku. Vlády USA a Velké Británie íránskou vládu v návaznosti na tuto stížnost aktivně podporovaly,“ píše se v studii na webu Scielo.

Krize zároveň probíhala ve chvíli, kdy se světová politika začínala rychle měnit. Dne 5. března 1946 vystoupil britský premiér Winston Churchill během návštěvy Spojených států ve Westminster College ve městě Fulton v Missouri. Ve svém projevu varoval před vznikem „železné opony“, která podle něj rozdělí Evropu.

Současně upozornil, že nová vojensko-politická spolupráce mezi Velkou Británií a Spojenými státy může vytvořit „drtivou převahu nad Sovětským svazem“. „Ruští historici se shodují, že Churchillův projev ohlašoval začátek studené války mezi Sovětským svazem a jeho bývalými spojenci, členy protihitlerovské koalice,“ uvádějí stránky Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace.

Nový americký prezident Harry S. Truman, který převzal úřad po smrti Franklina D. Roosevelta v dubnu 1945, zastával vůči Sovětskému svazu výrazně tvrdší postoj. Byl přesvědčen, že Moskva usiluje o další expanzi, a Íránská krize se tak stala prvním velkým testem této politiky. Celá situace přitom mohla snadno přerůst v nový rozsáhlý konflikt. Pouhý rok po skončení druhé světové války tak svět znovu stál na hraně další katastrofy – možná dokonce třetí světové války. Dříve než k ní ale mohlo dojít, přišel nečekaný obrat.

Dne 25. března 1946 oznámilo Rádio Moskva, že spor s Íránem byl vyřešen a jednotky Rudé armády zemi během několika týdnů opustí.

Co vedlo k tomuto náhlému obratu, zůstává předmětem historických debat. „Prezident Truman se chlubil, že rozhodujícím faktorem bylo jeho pohrození možnou vojenskou konfrontací, ale to se zdá nepravděpodobné. Spíše šlo o to, že Sovětský svaz a Írán dosáhly dohody, která Sovětům poskytla ropnou koncesi v Íránu,“ uvádí časopis History. (Poznámka autora: Zdroj pouze v tištěné podobě.)*

Podle dohody mezi íránským premiérem Ahmadem Qawāmam a sovětským velvyslancem Ivanem Sadčicovem měla vzniknout společná ropná společnost. Sovětský svaz měl v ní držet 51 procent akcií a Írán 49 procent. Koncese měla platit padesát let.

Součástí dohody bylo i vrácení severních provincií Ázerbájdžánu a Kurdistánu zpět pod kontrolu íránské vlády. „Revoluce v těchto místech nechal Stalin kvůli přístupu k ropě ochotně zajít,“ uvádějí stránky Macrohistory: Worldhistory.

Sovětská vojska se nakonec z Íránu stáhla do 9. května 1946. Íránská armáda následně s podporou Spojených států rychle obsadila oblasti Ázerbájdžánu i Kurdistánu a povstání zde tvrdě potlačila. Sovětský svaz proti tomu nezasáhl – pravděpodobně i kvůli obavám z eskalace konfliktu se Spojenými státy, které tehdy jako jediné disponovaly atomovou bombou.

„Íránská krize a to, jaké podezírání a hněv podnítila mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, pomohly udat tón pro rozvíjející se studenou válku,“ uzavírá web History.

Jen málokdy se připomíná, že íránská krize roku 1946 nebyla jen regionálním konfliktem, ale také prvním velkým testem autority nově vzniklé Organizace spojených národů. Írán se totiž stal vůbec první zemí, která si u Rady bezpečnosti OSN oficiálně stěžovala na agresivní chování jiné velmoci. Tento krok byl tehdy mimořádně odvážný, protože OSN existovala teprve několik měsíců a její skutečný vliv na světovou politiku byl stále nejistý. Diplomaté v zákulisí přiznávali, že šlo o experiment, který měl ukázat, zda nová instituce dokáže zabránit dalšímu globálnímu konfliktu.

Spojené státy a Velká Británie se okamžitě postavily na stranu Teheránu a začaly vyvíjet silný diplomatický tlak na Moskvu. Sovětský svaz naopak argumentoval, že jeho přítomnost v oblasti je nutná kvůli stabilitě a ochraně vlastních bezpečnostních zájmů. Ve skutečnosti šlo především o strategickou kontrolu nad ropnými zdroji a o politický vliv v regionu, který měl obrovský význam pro budoucí geopolitickou rovnováhu. Američtí diplomaté tehdy interně upozorňovali, že pokud Moskva v Íránu uspěje, může podobný scénář zopakovat i v dalších zemích Blízkého východu. V diplomatických depeších z Washingtonu se objevovala varování, že by to mohlo změnit energetickou mapu světa ve prospěch Sovětského svazu. Britské archivy později odhalily, že Londýn považoval íránskou krizi za jeden z nejnebezpečnějších momentů bezprostředně po druhé světové válce. Veřejnost tehdy o skutečném rozsahu napětí téměř nic netušila, protože většina jednání probíhala za zavřenými dveřmi.

Politici se obávali, že by otevřené přiznání rizika konfliktu mohlo vyvolat paniku v Evropě i ve Spojených státech. Historici dnes upozorňují, že právě tato krize přispěla k tomu, že OSN začala být vnímána jako platforma pro řešení velmocenských sporů. Přesto už tehdy bylo zřejmé, že organizace má omezenou schopnost přimět velmoci ke kompromisu. Írán se tak stal první geopolitickou šachovnicí studené války ještě dříve, než tento termín vůbec vstoupil do politického slovníku.

Další málo připomínanou skutečností je role amerických tajných služeb a diplomatických kanálů, které začaly v Íránu aktivně působit už během této krize. Washington si totiž uvědomoval, že severní Írán může být branou sovětského vlivu do celého regionu Blízkého východu. Američtí diplomaté proto navázali intenzivní kontakty s íránskou vládou a začali analyzovat politické poměry v zemi mnohem detailněji než dříve. V archivních dokumentech se objevují informace o tom, že americké zpravodajské služby sbíraly data o sovětském pohybu jednotek, logistice i místních politických strukturách. Šlo o jeden z prvních momentů, kdy Spojené státy začaly systematicky sledovat sovětskou aktivitu mimo Evropu. Zároveň vznikaly první návrhy strategií, jak sovětský vliv na Blízkém východě dlouhodobě omezit. Tyto analýzy se později staly součástí širší americké doktríny zadržování komunismu.

Veřejnost tehdy ale o těchto aktivitách téměř nic nevěděla.

Oficiální komunikace Washingtonu byla velmi opatrná a zdůrazňovala spíše diplomatická jednání než zákulisní operace. Historické studie publikované až o desítky let později ukázaly, že íránská krize významně ovlivnila vznik americké strategie vůči Sovětskému svazu. Někteří historici dokonce tvrdí, že právě v této době začala vznikat základní logika studené války. Spojené státy si totiž uvědomily, že sovětský tlak se nebude omezovat jen na Evropu. Írán tak byl jedním z prvních míst, kde se americká zahraniční politika začala měnit z válečné spolupráce se Sověty na otevřenou rivalitu. Tato změna přitom probíhala pomalu a většinou mimo pozornost veřejnosti. Teprve pozdější události v Evropě a Asii ukázaly, jak zásadní byl tento moment pro další vývoj světové politiky.

Velmi citlivým tématem byla také samotná otázka ropy, která stála v pozadí celé krize.

Severní Írán byl sice méně rozvinutý než ropná pole na jihu země, přesto představoval obrovský strategický potenciál. Sovětský svaz si byl dobře vědom, že kontrola nad těmito ložisky by mu poskytla významnou energetickou výhodu. Zároveň by tím získal přímý vliv v regionu, který byl dlouhodobě považován za sféru britských ekonomických zájmů. Británie totiž už od počátku 20. století ovládala velkou část íránského ropného průmyslu prostřednictvím Anglo-Iranian Oil Company.

Sovětská snaha o vlastní ropnou koncesi proto vyvolávala v Londýně mimořádné obavy. Britští politici se obávali, že by Moskva mohla získat přístup k energetickým zdrojům, které byly klíčové pro obnovu Evropy po válce. Současně šlo o otázku prestiže a geopolitického vlivu. Pokud by Sovětský svaz uspěl, znamenalo by to zásadní změnu rovnováhy sil na Blízkém východě. Historické dokumenty ukazují, že právě ropný faktor byl jedním z hlavních důvodů, proč se do krize tak intenzivně zapojily Spojené státy. Washington totiž chápal energetickou bezpečnost jako jeden ze základních pilířů budoucího světového řádu. Veřejně se však o těchto ekonomických motivech mluvilo jen velmi opatrně. Politici raději zdůrazňovali otázky bezpečnosti a stability regionu. Ve skutečnosti šlo o kombinaci geopolitiky, energetiky a mocenských ambicí velmocí. Íránská krize tak ukázala, jak úzce jsou světová politika a kontrola nad přírodními zdroji propojeny. Tento vzorec se ostatně v následujících desetiletích opakoval v mnoha dalších konfliktech.

Další skutečností, která byla dlouho přehlížena, byl dopad celé krize na samotný Írán a jeho vnitřní politiku. Země se po druhé světové válce ocitla mezi dvěma soupeřícími mocenskými bloky a její vláda musela velmi opatrně balancovat mezi Washingtonem a Moskvou. Premiér Ahmad Qawām vedl složitá jednání se Sověty, ale současně se snažil udržet podporu Spojených států a Velké Británie. Íránská diplomacie tak hrála nebezpečnou hru, v níž šlo o zachování suverenity státu. Vnitropolitická situace přitom byla velmi nestabilní a vláda čelila silnému tlaku z různých stran. Některé politické skupiny v Íránu považovaly sovětskou přítomnost za hrozbu, jiné v ní naopak viděly příležitost k oslabení centrální moci. Tato polarizace společnosti byla jedním z faktorů, které později ovlivnily další vývoj íránské politiky. Historici dnes upozorňují, že zkušenost z roku 1946 posílila v Íránu hlubokou nedůvěru vůči zahraničním mocnostem. Mnoho Íránců začalo vnímat geopolitické zájmy velmocí jako hlavní zdroj nestability v regionu. Tento pocit se v íránské společnosti udržel i v následujících desetiletích. Události z roku 1946 tak nepředstavovaly jen epizodu studené války, ale také zásadní moment v moderních dějinách Íránu. Krize totiž ukázala, jak snadno se může země stát bojištěm velmocenských zájmů. Zároveň odhalila, že politická suverenita menších států může být v době globálních rivalit velmi křehká. Právě tato zkušenost později ovlivnila i další generace íránských politiků. V mnoha ohledech tak události roku 1946 vrhají dlouhý stín až do současné geopolitiky Blízkého východu.

Události v Íránu na jaře roku 1946 dnes historici považují za jeden z prvních okamžiků, kdy se někdejší spojenci z druhé světové války ocitli na opačných stranách geopolitické barikády. Západní mocnosti sledovaly sovětský postup s rostoucím znepokojením a začaly si uvědomovat, že poválečný svět nebude založen na spolupráci, ale na rivalitě. Írán se tak stal místem, kde se střetly strategické zájmy, ropná politika i obavy z expanze jedné z velmocí.

Diplomatická jednání, tlak v Radě bezpečnosti OSN i demonstrace vojenské síly nakonec vytvořily směs napětí, která mohla velmi snadno přerůst v otevřený konflikt.

Přesto právě zde poprvé zafungovala kombinace diplomacie, politického tlaku a strategického kalkulu, která zabránila tomu, aby svět sklouzl do další války jen rok po té předchozí.

Íránská krize zároveň nastavila tón pro celé následující desetiletí studené války. Ukázala, že soupeření mezi Východem a Západem se nebude odehrávat jen v Evropě, ale také v energeticky a strategicky klíčových regionech světa. Ropa, politický vliv a kontrola nad územím se staly nástroji, kterými velmoci měřily svou sílu. U

dálosti z roku 1946 tak nebyly jen epizodou zapomenutou v archivech, ale varovným signálem nové éry globálního napětí. Právě tehdy se totiž začala psát kapitola, v níž se svět rozdělil na dva soupeřící bloky – a Írán byl jedním z prvních míst, kde se tato nová realita ukázala v plné síle.

____________________

Použité zdroje: Denik.cz, mid.ru, scielo.sa.cr, iranicaonline.org

(Poznámka autora: Kromě uvedených on-line zpravodajských a historických zdrojů byly při zpracování článku využity také další ověřené a veřejně dostupné informace z archivních materiálů, odborných historických studií, diplomacie poválečného období a mezinárodních dokumentů vztahujících se k íránské krizi roku 1946 a počátkům studené války.) *