Článek
Magazín ctidoma.cz se nedávno věnoval tématu, které v posledních letech znovu nabývá na naléhavosti: kdo vlastně bude bránit Českou republiku, pokud by se bezpečnostní situace v Evropě dál zhoršovala.
Války podle historiků provázejí lidstvo od nepaměti a nic nenasvědčuje tomu, že by se tento trend měl v dohledné době změnit. Právě proto se stále častěji mluví o tom, že důstojníci i vojáci musí být nejen vycvičeni, ale také systematicky vzděláváni. Na konci ledna se proto pod záštitou Ministerstva obrany odehrálo jednání, které se soustředilo právě na budoucnost vojenského školství v České republice.
V českém prostředí existuje jen omezený počet institucí, které mají za úkol připravovat budoucí obránce státu. Právě proto bylo toto setkání považováno za důležité – vojenské vzdělávání totiž není jen otázkou akademického programu, ale především otázkou bezpečnosti. Zvlášť v době, kdy válka na Ukrajině dál graduje a evropský kontinent znovu poznává realitu ozbrojeného konfliktu. Situace je o to citlivější, že armáda dlouhodobě upozorňuje na nedostatek personálu.
Válka už není vzdáleným tématem geopolitických analýz, ale realitou, která se odehrává jen několik stovek kilometrů od českých hranic.
Na začátku letošního roku, konkrétně 28. ledna, proto proběhla schůzka ministra obrany Jaromíra Zůny se senátorkou Janou Mračkovou Vildumetzovou a hejtmanem Karlovarského kraje Petrem Kubisem.
Téma jednání bylo předem jasné: vojenské školství a jeho budoucnost. Zapojení Karlovarského kraje nebylo náhodné. Právě ve městě Sokolov totiž sídlí pobočka vojenské střední školy a vyšší odborné školy, která spadá pod Ministerstvo obrany. Hlavní centrum této vzdělávací instituce se nachází v Moravské Třebové.
Studenti zde mohou studovat například obor strojírenství se specializací na vzdušné síly. V době moderních konfliktů to rozhodně není náhodná volba. Současné války totiž stále více probíhají ve vzdušném prostoru – ať už jde o letadla, drony nebo sofistikované radarové systémy. Vojenské školství tak reaguje na proměnu charakteru války, která už dávno není jen střetem tanků a pěchoty na frontové linii.
Vojenské školy mají tradici, otázkou je jejich budoucnost
České vojenské školství stojí na několika pilířích a navazuje na dlouhou tradici. Základ systému tvoří Vojenská střední škola a Vyšší odborná škola v Moravské Třebové, Univerzita obrany v Brně a také vojenský studijní program při Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Tyto instituce mají společný cíl: připravit odborníky, kteří budou schopni plnit náročné úkoly moderní armády.
Současně se ale objevují otázky, zda je současný systém vzdělávání nastaven správně. Kritici upozorňují například na to, zda je vhodné, aby se i v oblasti vojenského vzdělávání striktně uplatňoval systém jednotných testů podle CERMATu a další formální požadavky vycházející z Národní soustavy kvalifikací. Jinými slovy – má být příprava budoucích vojáků řízena stejnými pravidly jako běžné civilní vzdělávání? Debata se tak nevede jen o tom, kolik vojáků bude armáda potřebovat, ale také o tom, jakým způsobem je vlastně vychovávat a vzdělávat. Moderní armáda totiž potřebuje nejen fyzicky připravené vojáky, ale také technicky zdatné specialisty, analytiky a odborníky na nové technologie.
„Při plánovaných revizích rámcových vzdělávacích programů středního odborného vzdělávání budeme na daném RVP s Ministerstvem obrany spolupracovat. S Cermatem budeme komunikovat jednotnou přijímací zkoušku na SŠ a maturitní zkoušku. Národní soustava kvalifikací umožňuje certifikaci pro 1550 profesních kvalifikací z řady profesních oborů. Po složení zkoušky z profesní kvalifikace ji může získat každý dospělý občan v ČR. Mohou ji tudíž libovolně využívat i občanští zaměstnanci armády apod. Výkon povolání ve specializovaných pozicích zajišťujících chod armády se řídí příslušnou oborovou legislativou,“ uvedl v dřívější tiskové zprávě k tématu Ondřej Macura, tiskový mluvčí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, kterou cituje magazín ctidoma.cz.
Armáda hledá lidi. Vzdělávání může být klíč
Jedním z největších problémů současnosti je prostý fakt: vojáků je málo. A jejich vzdělávání zároveň patří mezi velmi přísné. Standardy, které armáda vyžaduje, jsou pochopitelně vysoké, protože bezpečnost státu nelze svěřit lidem bez potřebné kvalifikace. Na druhou stranu ale právě přísné zkoušky mohou být pro některé studenty překážkou.
Podobnou situaci ostatně zná i běžné školství. Řada učňů nebo maturantů nezvládne závěrečné zkoušky a končí jen se základním vzděláním. Takoví lidé pak často pracují v nízko placených profesích a jejich ekonomická situace bývá složitá. Nedostatek příležitostí může vést k frustraci a sociálním problémům.
V případě armády je ale situace ještě citlivější. Nejde jen o pracovní uplatnění jednotlivce, ale o schopnost státu zajistit vlastní obranu. Právě proto se stále častěji diskutuje o tom, zda by řešením nemohlo být širší využití systému celoživotního vzdělávání. Ten by umožnil vojákům i civilním zaměstnancům armády průběžně doplňovat kvalifikaci a reagovat na nové technologické i bezpečnostní výzvy.
„Problematika celoživotního vzdělávání vojenských zaměstnanců je také v gesci Ministerstva obrany, případně vysokých škol, které toto ministerstvo zřizuje. MŠMT v této oblasti nemá žádné pravomoci a není proto kompetentní k odpovědi,“ doplnil pro magazín ctidoma.cz k problematice Ondřej Macura.
Na konci celé debaty se tak znovu vrací základní otázka: co vlastně znamená diplom z vojenské školy. Není to jen kus papíru potvrzující absolvované studium. V ideálním případě představuje závazek – k odpovědnosti, k obraně země a k hodnotám, které armáda tradičně symbolizuje. Čest, odvaha a služba společnosti možná znějí jako slova z historických učebnic. V době nejistého světa však znovu získávají velmi konkrétní význam.
Armáda bez lidí: problém, o kterém se mluví méně nahlas
Jedním z nejcitlivějších témat české obranyschopnosti není technika ani rozpočet, ale lidé. Armáda České republiky se dlouhodobě potýká s nedostatkem personálu, což potvrzují i oficiální dokumenty ministerstva obrany a pravidelné zprávy o stavu ozbrojených sil. V posledních letech se opakovaně ukazuje, že nábor nových vojáků nedokáže držet tempo s odchody zkušených příslušníků armády.
Důvody jsou různé – od konkurence civilního trhu práce až po náročnost služby samotné.
V praxi to znamená, že některé jednotky fungují dlouhodobě pod plánovanými tabulkovými stavy. Tento fakt je známý odborníkům i politikům, ale ve veřejné debatě se objevuje jen sporadicky. Přitom právě personální stabilita armády patří mezi klíčové pilíře obrany státu.
Dalším tématem, které se mimo vojenské prostředí příliš neprobírá, je proměna charakteru vojenských profesí. Moderní armáda už dávno nestojí jen na fyzické síle a bojových dovednostech. Rostoucí význam mají specialisté na technologie, kybernetickou bezpečnost, logistiku nebo analýzu dat. To znamená, že armáda musí stále častěji soutěžit o talentované odborníky s technologickými firmami nebo průmyslovými podniky. V takovém prostředí je složité přesvědčit mladé lidi, aby si vybrali kariéru ve službě státu, která je náročná a často spojená s dlouhodobými závazky. Tento tlak se postupně promítá i do systému vzdělávání, který musí reagovat na rychle se měnící požadavky moderního bojiště.
V odborných kruzích se také dlouhodobě diskutuje o otázce, jak motivovat absolventy vojenských škol, aby v armádě skutečně zůstávali.
Získané vzdělání je totiž v mnoha oborech velmi dobře uplatnitelné i v civilním sektoru. Armáda tak někdy investuje do přípravy odborníků, kteří po několika letech odcházejí do soukromých firem. Tento fenomén není specifický jen pro Českou republiku – podobný problém řeší i jiné evropské státy. Hledání rovnováhy mezi kvalitním vzděláním a dlouhodobou stabilitou personálu proto patří mezi strategická témata vojenského plánování.
Další méně diskutovanou otázkou je schopnost armády reagovat na případné krizové situace ve větším měřítku. Současné ozbrojené síly jsou profesionální a relativně malé, což je model běžný v mnoha evropských zemích. V případě rozsáhlejšího konfliktu by ale klíčovou roli hrála také schopnost rychle rozšířit počet vycvičených lidí. Právě zde se znovu vrací význam vojenského vzdělávání, rezervních programů a spolupráce mezi armádou, školami a státní správou. Tyto mechanismy sice existují, jejich praktická připravenost je však předmětem odborných debat. Veřejnost o nich často slyší jen okrajově, přesto patří mezi zásadní faktory, které rozhodují o tom, jak dobře je stát připraven na krizové scénáře budoucnosti.
Debata o vojenském školství tak nakonec není jen technickou otázkou učebních plánů, zkoušek nebo tabulek ministerstev. Ve skutečnosti jde o mnohem širší téma – o schopnost státu připravit se na dobu, kdy bezpečnost přestane být samozřejmostí. Evropě ještě před několika lety dominovala představa, že velké války patří minulosti.
Konflikt na Ukrajině ale tuto iluzi rychle rozbil a připomněl starou pravdu: obranu státu nelze budovat ze dne na den. Vyžaduje roky přípravy, vzdělávání i ochoty lidí nést odpovědnost, která často zůstává mimo pozornost veřejnosti.
Právě proto dnes získává vzdělávání vojáků nový význam. Moderní armáda totiž nestojí jen na počtech vojáků nebo na nejnovější technice.
Stejně důležité jsou znalosti, schopnost rychle reagovat na nové hrozby a připravenost učit se po celou dobu služby. V době dronů, kybernetických útoků a sofistikovaných zbraňových systémů se z vojáka stále častěji stává vysoce kvalifikovaný odborník. Vojenské školy tak nejsou jen místem výuky, ale také jedním z pilířů bezpečnostní strategie státu.
Otázka, kdo bude jednou stát v první linii obrany, proto zůstává otevřená. Odpověď se totiž nerodí jen na vojenských cvičištích, ale i ve školních lavicích a při rozhodování mladých lidí o vlastní budoucnosti.
A právě v tom spočívá podstata celé debaty: obranyschopnost země nezačíná na bojišti, ale mnohem dřív – ve vzdělání, odpovědnosti a ochotě sloužit něčemu většímu než jen vlastní kariéře.
V době rostoucí nejistoty je to možná staromódní myšlenka, ale právě takové hodnoty bývají v krizových chvílích tím nejpevnějším základem.
_____________________
Použité zdroje: ctidoma.cz
(Poznámka autora: Kromě uvedeného magazínového zdroje a citovaných vyjádření z tiskových zpráv byly při zpracování textu využity také další ověřené a veřejně dostupné informace z oficiálních materiálů Ministerstva obrany ČR, vzdělávacích dokumentů a odborných podkladů vztahujících se k systému vojenského školství v České republice.) *
