Rudé penze zkráceny: Ústavní soud drží linii i kasu státu

Hned na úvod malé mediální okénko: tématu se věnoval web ceska-justice.cz s odkazem na ČTK ve svém „asi“ zpravodajství, takže kdo by čekal thriller, dostal místo toho úředně precizní rozsudkovou prózu. A právě z ní plyne, že bývalí vrcholní představitelé komunistického režimu v Československu budou dál pobírat snížené důchody.

Ústavní soud (ÚS) neveřejně odmítl stížnost někdejšího brněnského stranického funkcionáře, která byla spojená i s návrhem na zrušení části zákona o důchodovém pojištění. Vyplývá to z usnesení zveřejněného v databázi soudu. Podle soudů zákon sleduje legitimní cíl. Zásahy do konkrétních penzí nejsou podle jejich závěrů natolik tvrdé, aby narušovaly právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří.

Spor s Českou správou sociálního zabezpečení (ČSSZ) vedl Pavel Pilný, který působil jako vedoucí tajemník Městského výboru Komunistické strany Československa v Brně v letech 1988 a 1989. Ústav pro studium totalitních režimů jej zařadil na seznam představitelů komunistického režimu a ČSSZ mu následně snížila penzi o 600 korun. Pilný podal žalobu k Městskému soudu v Praze, ten ji však zamítl. Podle soudu úřad postupoval přesně podle zákona, který je pro něj závazný, a neměl jinou možnost. Tedy žádné kreativní účetnictví historie, ale mechanické naplnění zákonného textu.

Samotný zákon funguje poměrně přímočaře. Procentní výměra starobního důchodu se snižuje o 300 korun za každý započatý rok, kdy dotyčný zastával některou z vyjmenovaných vysokých funkcí ve straně, Státní bezpečnosti, Pohraniční stráži nebo Lidových milicích. Jinými slovy, čím déle udržoval aparát v chodu, tím výraznější korekce ve stáří. Opatření je součástí širšího rámce vyrovnání s nedemokratickým režimem, který Česká republika po roce 1989 právně deklarovala jako protiprávní a zavrženíhodný.

Loni se případem zabýval také Nejvyšší správní soud (NSS). Podle jeho závěrů právní úprava odráží nutnost vyrovnat se s dřívějším nedemokratickým režimem, aniž by byla nepřiměřeně tvrdá. NSS zdůraznil, že zákon o důchodovém pojištění obsahuje pojistky, aby výše důchodu ani po snížení neklesla pod určitou hranici. Cílem je, aby se dotčená osoba nedostala do situace, kdy by ztratila prostředky k obživě. Tedy žádné existenční drama, ale korekce v rámci stanovených limitů.

V ústavní stížnosti Pilný namítal zásah do majetkových práv a označil zákon za diskriminační.

Kritizoval, že snížení penze je založené na paušálním kritériu bez individuálního posouzení míry skutečného vlivu, pravomocí, délky výkonu funkce či následného postoje. Podle něj jde o „kolektivizaci odpovědnosti“, která je neslučitelná s ústavním pořádkem a principy demokratického státu. Argumentace tedy mířila na samotnou konstrukci zákona a jeho obecný charakter.

Ústavní soud však stížnost označil za zjevně neopodstatněnou a věcně ji neprojednal. Přesto se v usnesení k argumentům vyjádřil. Dospěl k závěru, že nejde o nepřípustnou diskriminaci.

Zákon totiž nedopadá na všechny členy někdejší komunistické strany, ale pouze na vrcholné představitele a klíčové členy aparátu. Rozlišovacím znakem je míra podílu na udržování režimu, který Česká republika oficiálně označila za protiprávní, zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.

Soudce zpravodaj Martin Smolek v usnesení uvedl, že právě tato míra podílu představuje legitimní kritérium rozlišení. Z těchto důvodů podle ÚS nelze úspěšně namítat ani skrytou, nepřímou diskriminaci na základě politického smýšlení. Důvodem přijetí zákonné úpravy bylo, aby osoby, které se podílely na totalitní moci, nečerpaly v důchodu nepřiměřené a společensky neobhajitelné výhody. Česká republika přitom není výjimkou; obdobně postupovaly i jiné postkomunistické země. Evropský soud pro lidská práva v minulosti v případech týkajících se Polska a Německa konstatoval, že snížení důchodových dávek představitelům komunistického režimu může být akceptovatelným řešením.

Takže závěr? Právní stát dál počítá, přepočítává a koriguje. Revoluce se zde nekoná, jen tabulková položka minus 300 korun za rok.

A česká i unijní reality show pokračuje – tentokrát s razítkem Ústavního soudu a poznámkou, že vyrovnání s minulostí může mít podobu poměrně přesného účetního úkonu.

Rozhodnutí Ústavního soudu uzavírá konkrétní spor, ale neuzavírá širší debatu o tom, jakým způsobem se demokratický stát vyrovnává s vlastní minulostí. Česká republika už v 90. letech přijala zákon č. 198/1993 Sb., kterým označila komunistický režim za protiprávní a zavrženíhodný.

Tento normativní rámec se následně promítl do řady dalších předpisů, včetně lustračního zákona či úprav v oblasti důchodového zabezpečení. Snížení procentní výměry důchodu vybraným funkcionářům tak není izolovaným opatřením, ale součástí dlouhodobé legislativní linie. Zákonodárce zde sleduje princip odpovědnosti osob, které zastávaly klíčové pozice v mocenském aparátu. Nejde o trest v trestněprávním smyslu, ale o veřejnoprávní úpravu nároku na dávku ze systému sociálního pojištění. Právě tato kvalifikace byla opakovaně potvrzena správními soudy. Argumentačně se opírá o to, že důchod je zákonný nárok definovaný podmínkami stanovenými státem. Pokud stát podmínky upraví, činí tak v mezích ústavního pořádku. Soudy zároveň zdůrazňují princip proporcionality, tedy přiměřenosti zásahu.

Snížení o 300 korun za každý započatý rok výkonu vymezené funkce má podle jejich závěrů zůstat v rozumných mezích. Zákon zároveň obsahuje mechanismy, které brání propadu pod zákonné minimum. Tím se podle judikatury eliminuje riziko zásahu do samotné podstaty práva na hmotné zabezpečení ve stáří.

Debata se tak nevede o existenci důchodu jako takového, ale o jeho konkrétní výši. A právě tato rovina je z hlediska ústavního práva zásadní.

Z praktického hlediska je důležité, že aplikace zákona je do značné míry administrativní proces. Česká správa sociálního zabezpečení vychází z podkladů, mimo jiné z evidence Ústavu pro studium totalitních režimů. Ten spravuje seznamy osob, které zastávaly vymezené funkce v aparátu KSČ či represivních složkách. ČSSZ následně provede výpočet snížení podle zákonného vzorce. Úřad zde nemá diskreční pravomoc hodnotit individuální morální profil nebo pozdější životní postoje dotčené osoby. Postupuje mechanicky podle zákona, což ostatně konstatoval i Městský soud v Praze. Tento model minimalizuje prostor pro svévoli, zároveň ale otevírá otázku, do jaké míry je možné či žádoucí individuální posuzování. Soudy dosud opakovaně potvrdily, že zákonodárce může zvolit obecné kritérium, pokud sleduje legitimní cíl. Paušalizace sama o sobě podle judikatury neznamená protiústavnost. Klíčové je, zda existuje rozumný vztah mezi zvoleným kritériem a sledovaným cílem. V tomto případě je kritériem výkon konkrétní funkce v přesně vymezeném období. Cílem je vyjádřit hodnotový postoj demokratického státu k předchozímu režimu. Administrativní rovina tedy stojí na jasně definovaných datech a zákonném rámci. Spory pak vznikají až ve chvíli, kdy dotčené osoby zpochybní samotnou konstrukci zákona. A právě tam vstupuje do hry soudní přezkum.

Mezinárodní kontext přitom ukazuje, že Česká republika není osamoceným případem.

Evropský soud pro lidská práva se v minulosti zabýval obdobnými úpravami například v Polsku a Německu. V těchto případech konstatoval, že snížení důchodových dávek bývalým představitelům komunistického režimu může být slučitelné s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud přitom hodnotil zejména proporcionalitu zásahu a legitimitu cíle. Důraz byl kladen na to, zda opatření nesměřuje k úplnému zbavení prostředků k obživě. Pokud zůstává zachováno základní sociální zabezpečení, může být zásah akceptovatelný. Tento přístup se promítá i do české judikatury. Ústavní soud ve svém usnesení výslovně navázal na hodnotové vymezení komunistického režimu v českém právním řádu. Zároveň nepřipustil výklad, že by šlo o diskriminaci na základě politického smýšlení. Rozlišovacím znakem podle něj není názor, ale konkrétní výkon moci v určité institucionální roli. To je podstatný rozdíl z hlediska ústavního práva i mezinárodních závazků.

Česká úprava tak stojí v linii, kterou evropská judikatura považuje za přípustnou. Spor se proto nevede o samotnou možnost takové úpravy, ale o její konkrétní podobu a rozsah.

Nezmíněnou, ale relevantní rovinou je i symbolický rozměr celé úpravy. Výše snížení v řádu stokorun měsíčně nepředstavuje zásadní zásah do životní úrovně většiny dotčených osob. Přesto má opatření významný hodnotový signál. Stát tím deklaruje, že výkon klíčových funkcí v nedemokratickém režimu nemá být zcela neutrální skutečností bez následků.

Tento signál je určen nejen bývalým funkcionářům, ale i veřejnosti. V právním státě se vyrovnání s minulostí odehrává prostřednictvím zákonů, nikoli prostřednictvím retroaktivních trestů. Právě proto je důležité, že soudy opakovaně zkoumají přiměřenost a ústavnost těchto kroků. Rozhodnutí Ústavního soudu tak potvrzuje kontinuitu dosavadní judikatury. Zároveň ukazuje, že prostor pro zásah do této oblasti je omezený, pokud zákonodárce postupuje v mezích proporcionality. Debata o morální odpovědnosti a historickém hodnocení tím samozřejmě nekončí. Ta se vede v akademickém i veřejném prostoru dál.

Právní rovina však zůstává ukotvena v konkrétních paragrafech a soudních rozhodnutích. A právě v této rovině nyní platí, že stávající úprava obstála.

Je rok 2026 a nelze přehlédnout časový odstup, který tuto agendu obklopuje. Lidé, kteří zastávali významné funkce v 60., 70. či 80. letech, jsou dnes ve velmi pokročilém věku, pokud ještě žijí. Mnozí z nich již zemřeli, jiným je devadesát a více let. Faktem je, že právní úprava dopadá na generaci, která biologicky i společensky odchází. Otázka proto nezní, zda je zákon ústavní – to soudy opakovaně potvrdily – ale zda jeho praktický i symbolický efekt v čase neslábne. Snížení důchodu v řádu stokorun měsíčně u člověka ve velmi vysokém věku nepředstavuje zásadní společenský otřes. Pokud někdo očekává, že tímto mechanismem dojde k výraznému „potrestání“ minulosti, realita je podstatně střízlivější. Český právní stát zvolil cestu administrativní korekce, nikoli exemplárního trestu. V roce 2026 tak spíše sledujeme dozvuk legislativního rozhodnutí, které vzniklo jako součást širšího vyrovnání s totalitní minulostí. Časový faktor přirozeně proměňuje i veřejné vnímání celé věci. Pro mladší generace jde často o historickou kapitolu, nikoli osobní zkušenost. Debata se tak přesouvá z roviny emocí do roviny principů. A právě zde zůstává otázka otevřená: má takové opatření dnes především právní, nebo už spíše symbolický význam.

Celá kauza tak nekončí výkřikem ani dramatickým soudním obratem, ale tichým potvrzením toho, že právní stát drží nastavený kurz. Ústavní soud nepřepsal historii ani ji symbolicky „nepotrestal“, pouze potvrdil, že zákonodárce může v mezích ústavy upravit parametry důchodového systému i s ohledem na hodnotové vymezení minulého režimu. V roce 2026 už nejde o revoluční gesto, spíše o doznívající legislativní rozhodnutí, které má své právní opodstatnění i své časové limity. Snížené penze bývalých vrcholných představitelů režimu tak zůstávají faktem, nikoli emocí. Otázka, zda jde o účinné vyrovnání s minulostí, nebo spíše o symbolickou tečku s odstupem několika dekád, zůstává věcí veřejné debaty.

Právní rovina je však uzavřená: soudy neshledaly protiústavnost ani diskriminaci.

Česká republika tím potvrzuje kontinuitu svého postoje k totalitní éře, aniž by překročila hranice proporcionality. A právě v této kombinaci právní střízlivosti a historické paměti spočívá skutečný závěr celé věci.

__________________

Použité zdroje: ceska-justice.cz