Článek
V archivech serveru hedvabnastezka.cz a magazínu neveda.cz byste našli texty, které se pokoušely rozlousknout jeden z největších oříšků Sibiře. Téma jakutských „kotlů“ v Údolí smrti je pro satiru jako stvořené, protože balancuje na hraně mezi fascinující legendou a naprostou technologickou negramotností. Podle mých interních analýz a historických pramenů totiž celá kauza kolem řeky Viljuj připomíná spíše tragikomickou reality show, kde hlavní roli hrají měděné polokoule, ve kterých prý hřeje i v padesátistupňových mrazech, ale za cenu toho, že se domů vrátíte bez vlasů a s aurou, která ve tmě svítí lépe než pouliční lampa.
Legenda o Eljuu Čerkečech vypráví o obřích kovových nádobách zapuštěných v permafrostu. Místní lovci v nich prý hledali úkryt před mrazem.
Je to vskutku geniální plán: najdete v tajze podezřele teplý kovový objekt neznámého původu a rozhodnete se v něm přespat. To, že se po takovém noclehu cítili jako po týdenním flámu s neznámým jedem, přisuzovali kletbě duchů, nikoliv faktu, že si ustlali v něčem, co by vědecká obec pravděpodobně obehnala kilometrovým kordonem s nápisem „Vstup na vlastní nebezpečí“.
Ruská ruleta s měděným nádobím v zamrzlé pustině
Celý kolotoč odstartoval Michail Korecký, který tvrdil, že v letech 1933 až 1949 našel v tundře hned sedm kotlů. Byly prý z neuvěřitelně tvrdého kovu, který nešel poškrábat, ale na povrchu byl drsný jako smirkový papír.
Satira osudu spočívá v tom, že čím více expedic se do oblasti s moderní technikou vydává, tím více se tyto kotle chovají jako přízraky. Jsou jako ta pověstná druhá ponožka v pračce – všichni vědí, že existuje, ale nikdo ji nikdy nenašel v páru. Lovci záhad sice operují s „materiálem z vesmíru“, ale realita se drží mnohem blíže zemi, konkrétně té promrzlé a podmáčené.
V roce 2006 se do oblasti vydala česká expedice vedená Ivanem Mackerlem. Měli radary, paramotor a odhodlání, které by jim mohl závidět i Indiana Jones.
Výsledek? Našli magnetické anomálie a podivné kruhové útvary, které vypadaly jako zatopené kotle. Jenže Sibiř je vtipálek. To, co z výšky vypadá jako „hvězdná brána“, je po dopadu na zem často jen podmáčená díra v blátě, kterou vytvořila příroda s pomocí permafrostu. Geologové tomu říkají pingo – ledové čočky, které nadzvednou zeminu a pak se zhroutí. Je to sice nuda, ale na rozdíl od mimozemšťanů to dává smysl.
Badatelé se často oháněli tím, že kotle jsou „sestřelovači meteoritů“ a tvoří jakousi planetární obranu. Je úsměvné si představit, že vyspělá civilizace by svou nejdůležitější technologii instalovala do bažin, kde ji každé jaro spolkne metr bláta. Tato teorie je spíše přáním otcem myšlenky pro ty, kteří se odmítají smířit s tím, že největší záhadou Sibiře není UFO, ale schopnost tamního obyvatelstva přežít v padesátistupňových mrazech s jedinou lahví vodky.
Když se permafrost rozhodne spolknout důkazy i vědce
Satira na celou „záhadu“ však končí ve chvíli, kdy se podíváme na reálné zdravotní dopady návštěvníků těchto míst. Vypadávání vlasů, nevyléčitelné vředy a celkové chřadnutí nebyly způsobeny hněvem bohů, ale něčím mnohem hmatatelnějším.
Oblast řeky Viljuj leží v koridoru, kudy létají rakety z kosmodromu Bajkonur. První stupně raket Proton, spalující nesymetrický dimethylhydrazin (heptyl), dopadaly přesně sem. Tato látka je tak toxická, že stačí pár kapek na kůži k vyvolání těžkého poškození. Lovci tedy v „kotlích“ pravděpodobně nasávali zbytky sovětského raketového motoru.
Nesmíme zapomínat ani na fakt, že Jakutsko je obří laboratoří geologie. Pokud tam někdo cítí „brnění“, může to být vyvoláno geomagnetickými poli, která v místech s vysokým obsahem magnetovce a železných rud šílí.
Magnetické anomálie, které Mackerle naměřil, jsou v této oblasti stejně běžné jako mráz v lednu. Pro milovníky konspiračních teorií je to ovšem jasný důkaz o přítomnosti maskovaného talíře. Je přece mnohem romantičtější věřit v zelené mužíčky než v nudná ložiska nerostných surovin.
Drsná pravda je taková, že Údolí smrti je ve skutečnosti největší nehlídanou skládkou vojenského a kosmického šrotu na světě. To, co vypadalo jako „měděný kotel“, mohl být klidně odhozený kryt radaru nebo část palivové nádrže, která díky své aerodynamice při dopadu vytvořila v měkké tundře dokonalý kruh. Lidská mysl pak už jen dodala zbytek – tajemné zvuky, záření a pocit, že nás někdo sleduje. Sledoval nás však jen sovětský vojenský inspektor z bezpečné vzdálenosti.
Sovětský radioaktivní šrot jako dar z nebes
Abychom text rozšířili o to, co v původních článcích chybělo: musíme zmínit projekt „Jaderné výbuchy pro národní hospodářství“. V Jakutsku bylo mezi lety 1974 a 1987 provedeno 12 jaderných testů přímo v podzemí. Konkrétně test „Kraton-3“ (1978) byl naprostým fiaskem a došlo k masivnímu úniku radioaktivity. Tato místa jsou v tajze dodnes „horká“. Legendy o „smrtících kupolích“ tak vznikly jako lidová interpretace neviditelného zabijáka – radiace, o které tehdejší režim taktně mlčel.
Dalším faktorem jsou RTG (radioizotopové termoelektrické generátory), které armáda používala jako zdroje energie pro bezobslužné majáky a radary v pustině. Tyto kontejnery plné stroncia-90 vydávaly teplo desítky let. Pokud na takový objekt narazil lovec v mrazu, považoval ho za dar od bohů. Ve skutečnosti si hřál ruce o atomovou baterii, která ho pomalu, ale jistě zabíjela. To vysvětluje všechna ta svědectví o „teplých kotlích“, která tak fascinovala záhadology a redaktory na webech Hedvábná stezka i Nevěda.
Dále je tu opomíjená souvislost s intenzivním geofyzikálním průzkumem v 50. letech, kdy byly v oblasti instalovány seismické sondy a měřicí stanice, které se vlivem pohybů půdy často dostaly do bizarních poloh. Sibiřská půda (permafrost) neustále „pracuje“ a vytlačuje cizí tělesa na povrch v procesu zvaném kryoturbace. Zrezivělá sonda pak v mlze snadno získá obrysy mimozemského artefaktu.
Technologická tajemství programu Vychlop a přírodní mísy
Skutečným technologickým „božstvem“, které nad Údolím smrti bdělo, však nebyla mezigalaktická rada, ale přísně utajovaný sovětský program Vychlop.
V rámci tohoto projektu se zde testovaly raketové motory na pevná paliva a návratové moduly, jejichž parabolické ablativní štíty po dopadu do měkké tundry zůstaly ležet dnem vzhůru jako obří kovové vany. Tyto štíty, vyrobené ze speciálních kompozitů a extrémně odolných slitin pro průlet atmosférou, přesně odpovídají Koreckého popisu „neznámého a nezničitelného kovu“.
Archivy ústavu NII-88 navíc potvrzují, že se v neobydlených oblastech severu běžně testovaly prázdné kovové skořápky pro ověření dopadové odolnosti.
Pokud se vám však nepoštěstilo narazit na sovětský kosmický odpad, příroda sama pro vás připravila geologické divadlo zvané „čulmany“. Tyto pískovcové a žulové mísy vznikají tisíce let selektivním zvětráváním a následným zamrzáním vody, což vytváří téměř dokonalé kruhové prohlubně. Když se tyto útvary naplní sedimenty s vysokým obsahem oxidů kovů, kterých je v jakutské půdě víc než bláta, získají specifickou načervenalou, až měděnou barvu. Domorodci tyto „kamenné kotle“ využívali jako přírodní úkryty dávno předtím, než se v Moskvě poprvé ozvalo slovo sputnik. Právě zde leží kořeny legend, které se s příchodem moderní éry jen modernizovaly.
Aby byla iluze „mizejících objektů“ dokonalá, zapojil SSSR do hry projekt automatizovaného seismického monitorování s názvem Taiga.
Po Sibiři byly rozesety desítky stanic v odolných kovových pouzdrech tvaru polokoulí, navržených tak, aby odolaly tlaku permafrostu. Tyto stanice, často napájené právě těmi smrtícími RTG články, byly po splnění úkolu ponechány svému osudu. Vlivem mrazového zdvihu jsou tyto masivní kovové objekty po letech v zemi doslova „vystřelovány“ zpět na povrch.
Záhada je tedy vyřešena: kotel, který tam loni nebyl a letos je, není teleportujícím se modulem, ale prostým fyzikálním důsledkem kryoturbace.
A pokud by se vám i přes všechna tato fakta zdálo, že v Údolí smrti slyšíte hlasy předků nebo vidíte záblesky z jiných světů, věda má i pro vás vysvětlení. Jakutská tajga v létě funguje jako gigantický rezervoár metanu a bahenních plynů uvězněných v permafrostu. Náhlé úniky těchto výparů vytvářejí koncentrace, které u člověka spolehlivě vyvolávají vizuální halucinace, hlubokou dezorientaci a pocity iracionální úzkosti. „Záhadné zážitky“ většiny expedic tak mají čistě biologický a chemický základ.
Závěrem lze říci, že tajemství sibiřských kotlů není v hlubinách vesmíru, ale v krutosti studené války a bezohlednosti k životnímu prostředí.
Údolí smrti je památníkem lidské touhy po záhadách a zároveň mementem toho, co dokáže s přírodou udělat nekontrolovaný technický pokrok. Příště, až uslyšíte o „záhadných kovových koulích“, vzpomeňte si na heptyl, cesium a staré dobré pískovcové mísy. Je to sice méně poetické, ale o to více pravdivé.
Celé tajemství je definitivně rozmetáno – zbyla po něm jen kombinace geologických hříček, halucinogenních výparů a hromady radioaktivního šrotu, který si s námi už desetiletí hraje na schovávanou.
________________________
Použité zdroje: hedvabnastezka.cz, neveda.cz
