Špioni v akci i sliby chyby: CIA sledovala ČSSR, zatímco se dělila Evropa

Již dříve se tématu zpravodajských aktivit a diplomatických vyjednávání věnovala Česká televize na serveru ct24.ceskatelevize.cz a také portál echo24.cz. Zpřístupněné dokumenty americké ústřední zpravodajské služby (CIA) a již dříve odtajněné záznamy z National Security Archive totiž nabízejí fascinující pohled na to, co se dělo v zákulisí studené války i krátce po ní.

CIA měla v komunistickém Československu jasno: zajímalo ji v podstatě všechno, co mělo hlaveň nebo pásy. Agenti se soustředili zejména na detaily sovětské okupace po roce 1968, přičemž jejich hlášení připomínala spíše inventuru než špionážní román. Sledovali přesuny techniky, polohu kasáren i to, kolik „přátel“ z Východu se u nás vlastně usadilo.

Ironií osudu je, že zatímco se československý režim snažil budit dojem neprostupné pevnosti, americké tajné služby měly poměrně přesné nákresy vojenských objektů.

Zprávy CIA detailně popisovaly rozložení sil i morálku vojsk, která zde byla „dočasně“ rozmístěna. Analytici ve Washingtonu tak často věděli o pohybech v Milovicích dříve než průměrný občan ČSSR.

Kromě vojáků se CIA zaměřovala i na československý zbrojní průmysl, který byl v rámci Varšavské smlouvy pojmem. Vývoz zbraní do spřátelených rozvojových zemí byl pod drobnohledem, protože každá dodávka československých samopalů nebo tanků někam do Afriky znamenala pro USA potenciální změnu rovnováhy sil v daném regionu.

Zatímco agenti v terénu počítali tanky, na nejvyšší diplomatické úrovni se hrála jiná partie. Odtajněné dokumenty z National Security Archive potvrzují, že otázka rozšiřování NATO byla na stole už v roce 1990. Tehdejší západní lídři, včetně amerického ministra zahraničí Jamese Bakera, operovali s rétorikou, která by dnešním diplomatům způsobila vrásky.

James Baker tehdy v rozhovoru s Michailem Gorbačovem použil slavnou formulaci, že se NATO nepohne „ani o píď“ směrem na východ. Tento výrok však nebyl právně závaznou smlouvou, ale spíše ústním ujištěním v rámci citlivých jednání o sjednocení Německa. Byla to diplomatická vábnička, která měla Moskvu uklidnit v době, kdy se hroutil její vnější blok.

Nebylo to však jen o Bakerovi. Dokumenty naznačují, že podobná ujištění dávali i další západní představitelé, jako byl Helmut Kohl nebo Douglas Hurd. V té době nikdo nepředpokládal, že se Varšavská smlouva rozpadne tak rychle a že země jako Polsko nebo Maďarsko budou mít o vstup do Severoatlantické aliance tak enormní zájem. Sovětské vedení tehdy naivně (nebo možná z čiré vyčerpanosti) věřilo, že ústní sliby stačí. Dokumenty ukazují, že Gorbačov dostal řadu signálů, které interpretoval jako záruku bezpečnosti pro SSSR. Historická ironie spočívá v tom, že zatímco se mluvilo o spolupráci, CIA dál pečlivě aktualizovala seznamy cílů na území rozpadajícího se sovětského vlivu.

Zprávy CIA z padesátých a šedesátých let jsou dnes cenným zdrojem faktů o tehdejší infrastruktuře. Agenti neváhali popisovat stav československých silnic a mostů, aby věděli, zda unesou těžkou techniku v případě konfliktu. Pro tehdejší režim to byla vlastizrada, pro nás dnes zajímavý exkurz do doby, kdy i šířka asfaltu byla státním tajemstvím.

Důraz byl kladen také na jaderný program a těžbu uranu v Jáchymově. CIA monitorovala každý vagon rudy směřující na východ.

Bylo to prosté: uran z Čech rovnal se sovětská bomba. Investigativní pohled na tyto dokumenty odhaluje, jak moc byla naše země pro velmoci důležitá jako surovinová základna i strategické bojiště.

Diplomatické záznamy z počátku 90. let zase odhalují chaos v Kremlu. Gorbačov se snažil zachránit, co se dalo, zatímco Západ byl v euforii z konce studené války. Dokumenty potvrzují, že západní politici byli v jednu chvíli ochotni slíbit téměř cokoli, jen aby zajistili hladké sjednocení Německa a odchod sovětských vojsk.

Dnešní interpretace těchto slibů je samozřejmě předmětem ostrých sporů. Zatímco jedna strana hovoří o zradě a porušení džentlmenských dohod, druhá poukazuje na to, že mezinárodní právo uznává pouze podepsané smlouvy.

Faktem zůstává, že archivy mluví jasně: o neposouvání NATO se skutečně mluvilo, ale nikdo to nedal na papír.

Mezitím v Praze pokračovala transformace a CIA se postupně přeorientovávala na nová témata. Informace o vojenských objektech v Česku přestaly být prioritou pro špionáž a staly se podklady pro budoucí spojence. Je až úsměvné, jak rychle se z „objektů zájmu“ stala partnerská pracoviště v rámci společné obrany. Historie zaznamenaná v těchto dokumentech je příběhem o pragmatismu. Špioni dělali svou práci bez ohledu na ideologii a diplomaté slibovali to, co bylo v danou chvíli výhodné. Pravda o studené válce a jejím konci není černobílá; je ukrytá v tisících stran hlášení o transportech uranu a v přepisech rozhovorů, které měly zůstat navždy tajné.

Tento pohled do odtajněných složek CIA a diplomatických archivů nám neslouží jen jako lekce z historie, ale jako připomínka, že v mezinárodní politice mají slova váhu jen tehdy, pokud za nimi stojí realita na mapě. Zatímco se svět měnil, zpravodajci psali své zprávy s chladnou hlavou – a my dnes díky nim víme, že ani ta nejstřeženější opona nebyla pro zvědavé oči z Washingtonu nikdy dost tlustá.

Zájmy Langley však sahaly mnohem dál než jen k počítání hlavních bitevních tanků na polích u Milovic. Dokumenty odhalují, že CIA v rámci tajného projektu STARGATE bedlivě monitorovala i československý výzkum v oblasti psychotroniky a mimosmyslového vnímání. Předmětem jejich zájmu byl například Robert Pavlita a jeho „biogenerátory“.

Američané se seriózně obávali, že by komunistický režim mohl vyvinout psychotronické zbraně schopné ovlivňovat lidskou mysl, což dnes působí jako vystřižené ze sci-fi filmu, ale v dobové atmosféře paranoie to byla pro analytiky priorita.

Stejně tak fascinující je zpětný pohled na tolik citovaný slib Jamese Bakera o neposouvání NATO „ani o píď“. Odtajněné archivy ukazují, že tento výrok byl v únoru 1990 vnímán v mnohem užším kontextu, než jak je prezentován dnes. Týkal se výhradně území tehdejší NDR a měl zajistit, že po sjednocení Německa nebudou vojska Aliance okamžitě okupovat bývalé východní území.

V té době totiž ani ty nejodvážnější hlavy ve Washingtonu či Praze nepředpokládaly, že se Varšavská smlouva během pár měsíců sesype jako domeček z karet a střední Evropa začne hromadně klepat na bruselské dveře.

Zatímco diplomaté ladili slovíčka, technologická špionáž jela na plné obrátky. CIA se doslova děsila československého umu v podobě pasivních sledovacích systémů RAMONA a později TAMARA. Tyto „neviditelné“ oči měly potenciál detekovat i ty nejdražší americké letouny technologie Stealth, jako byl F-117 Nighthawk. Investigativní záznamy potvrzují, že monitorování exportu těchto systémů bylo pro USA kritické, protože kdokoli vlastnil Tamaru, mohl v teorii oslepit americké letectvo.

Ekonomická realita ČSSR, kterou CIA v tajných analýzách rozebírala, byla dalším paradoxem.

Ačkoliv se země navenek tvářila jako průmyslový tygr východního bloku s relativně nízkým zahraničním dluhem, americké zprávy z konce 80. let nemilosrdně varovaly před vnitřní prohnilostí. Analytici předpovídali, že bez radikální modernizace a otevření trhu čeká československý průmysl v globální konkurenci tvrdý náraz, což se v divokých devadesátých letech beze zbytku potvrdilo při masivním krachu mnoha tehdejších gigantů.

V neposlední řadě se archivy věnují i geopolitickému obratu po roce 1989, kdy Američané s jistou dávkou nedůvěry sledovali „filozofa na trůně“ Václava Havla. Dokumenty ukazují, že Bílý dům byl zpočátku velmi opatrný vůči Havlovu idealismu, s nímž navrhoval současné rozpuštění NATO i Varšavské smlouvy. Trvalo několik kritických měsíců, než diplomacie Washingtonu Havla přesvědčila, že Aliance je jedinou kotvou stability v regionu, což následně v roce 1994 stvrdilo i Budapešťské memorandum – dokument, v němž se Rusko výměnou za jaderné odzbrojení Ukrajiny zavázalo respektovat její hranice včetně Krymu, čímž byla de iure narýsována nová, byť křehká tvář Evropy.

___________________

Použité zdroje: ct24.ceskatelevize.cz, echo24.cz, cia.gov/readingroom