Štola, kde má spát nacistický poklad: Tajemství pod Kateřinou

Tématu Mikulášské štoly se v minulosti věnoval server iDNES.cz a informoval o něm také oficiální web města Hora Svaté Kateřiny na Mostecku. Obě platformy popsaly historii důlního díla i jeho znovuotevření veřejnosti. Další informace vycházejí z knižních publikací o hornictví v Krušných horách a z veřejně dostupných online zdrojů věnovaných regionální historii. Mikulášská štola tak není jen lokální zajímavostí, ale zdokumentovaným technickým dílem s doloženou minulostí. Přesto kolem ní přetrvává aura tajemství, která z ní činí jedno z nejdiskutovanějších míst v českém pohraničí.

Hora Svaté Kateřiny v Krušných horách byla ve středověku významným hornickým centrem. Těžilo se zde především stříbro a měď, což přinášelo regionu prosperitu. Mikulášská štola patřila k největším a nejznámějším důlním dílům v této oblasti. Nad její úrovní se nacházejí tři patra chodeb, pod úrovní pak další systémy vedoucí do hloubky až 157 metrů. Tyto spodní části jsou dnes zatopené a nepřístupné.

Technické řešení odvodňování bylo na svou dobu mimořádné. V minulosti zde pracovalo velké vodní kolo umístěné přímo ve štole. Poháněla ho voda přiváděná náhonem z Nové Vsi v Horách. Vyčerpaná voda následně poháněla ještě pilu, což dokládá promyšlené využití energie. Tento systém patřil k důkazům vyspělosti tehdejšího hornictví.

Těžba rud v oblasti prakticky skončila v 18. století. Útlum hornictví byl postupný a souvisel s vyčerpáním ložisek i ekonomickými změnami. Důlní díla byla opuštěna nebo využívána jen omezeně. Mikulášská štola tak přešla z centra průmyslového dění do role historické památky. Přesto její podzemní systém zůstal zachován.

Roku 1936 zde bylo otevřeno hornické muzeum. Štola se tak stala místem prezentace regionální historie. O tři roky později však přišla druhá světová válka. V letech 1939 až 1945 sloužila štola jako protiletecký kryt pro obyvatelstvo z okolí. Masivní podzemí nabízelo relativní bezpečí před bombardováním.

V dubnu 1945 měly být do štoly podle dostupných informací ukryty archiválie a hodnotné předměty z německé říše. Tato skutečnost je doložena svědectvími i archivními zmínkami. Právě tato epizoda se stala zárodkem pozdějších spekulací. Historická fakta zde končí a začíná prostor pro otázky. Odpovědi však zatím nikdo nepředložil.

Po válce se objevila tvrzení pamětníků, že do štoly mohla být ukryta část Jantarové komnaty. Tato slavná umělecká výzdoba zmizela během druhé světové války a její osud dodnes není zcela objasněn. V souvislosti s Mikulášskou štolou se mluví o tom, že zde mohl být uložen alespoň menší fragment. Faktem zůstává, že byl nalezen pouze jeden menší díl tohoto skvostu, nikoli však přímo zde. Žádný důkaz o ukrytí celé komnaty v podzemí Kateřiny dosud neexistuje.

V devadesátých letech a později přilákala legenda několik hledačů pokladů. O pátrání informovala iDNES.cz, která popsala konkrétní snahy o průzkum. Největší investici měl podle dostupných údajů vložit hledač z USA, a to přibližně osm milionů korun. Výsledkem však nebyl žádný potvrzený nález Jantarové komnaty. Podzemí si své tajemství zatím ponechalo.

Zaplavené chodby a technická omezení výrazně komplikují jakýkoli hlubší průzkum. Čerpání vody by vyžadovalo rozsáhlé zásahy a vysoké náklady. Navíc jde o historické důlní dílo, kde je třeba respektovat bezpečnostní a památkové předpisy. Každý krok zde podléhá povolením a odbornému dozoru. To z pátrání činí nejen finančně, ale i administrativně náročnou záležitost.

V současnosti je opraveno přibližně 420 metrů štoly. Pro veřejnost je zpřístupněna trasa dlouhá zhruba 240 metrů. Návštěvníci mohou spatřit zaplavené podzemí i přibližně osmdesát metrů vysoký komín, kterým se kdysi vytěžená hornina dopravovala na povrch. Expozice připomíná hornickou minulost regionu. Zájem veřejnosti potvrzuje, že historie zde stále rezonuje. Obec má projekt se záměrem opět otevřít hornicko-geologické muzeum. Rekonstrukce probíhá postupně a podílí se na ní i německá strana. Spolupráce přes hranice odráží společnou historii regionu. Investice směřují především do zabezpečení a prezentace důlního díla. Cílem je spojit turistiku s edukací.

Atmosféra podzemí působí i bez legend dostatečně silně. Chlad, kapající voda a ticho dávají vyniknout rozměru lidské práce z minulých staletí. Každý metr chodby připomíná fyzickou náročnost těžby. Přístupné části štoly jsou důkazem technického umu i odvahy horníků. Historie zde není abstraktní, ale doslova vytesaná do skály.

Mikulášská štola je doloženým hornickým dílem s jasně popsanou historií. Těžba skončila v 18. století, muzeum vzniklo v roce 1936 a za války sloužila jako kryt. V dubnu 1945 zde měly být ukryty archiválie a cennosti.

O legendě Jantarové komnaty neexistuje žádný potvrzený důkaz. Přesto právě tato legenda udržuje zájem širší veřejnosti. Příběh štoly je kombinací technické historie a válečných událostí. Investigativní pohled zde musí oddělit fakta od domněnek. Ověřené informace končí u archivních záznamů a doložených rekonstrukcí. Vše ostatní zůstává v rovině svědectví a spekulací. To však neumenšuje význam samotného místa.

Podzemí pod Horou Svaté Kateřiny dnes nepůsobí jako scéna z dobrodružného románu, ale jako tiché svědectví minulosti.

Přesto otázka, zda se v hloubce 157 metrů skrývá něco víc než voda a hornina, stále visí ve vzduchu.

Historie zatím vydala jen část svých odpovědí. Zbytek zůstává pod hladinou zatopených chodeb. A právě to je důvod, proč se k Mikulášské štole lidé vracejí znovu a znovu.

Mikulášská štola nikdy nebyla izolovaným podzemním tunelem, jak si ji dnes mnozí představují při komentovaných prohlídkách. Ve skutečnosti šlo o součást rozsáhlejšího důlního systému, který byl v minulosti napojen na další dobývky a průzkumné chodby v okolí Hory Svaté Kateřiny. Hornictví v Krušných horách fungovalo síťově, jednotlivá důlní díla byla technicky i provozně propojena, zejména kvůli odvodňování a větrání.

V archivech se dochovaly zmínky o propojeních na další žíly a komunikační štoly, které dnes již nejsou přístupné. Některé spojovací úseky byly z bezpečnostních důvodů po ukončení těžby uzavřeny nebo zasypány.

V podzemí tak existují části, kam se veřejnost ani odborníci bez speciálního zásahu nedostanou. To vytváří prostor pro dohady, ale také pro opatrnost. Technická dokumentace z minulých století navíc není vždy kompletní. Část plánů se ztratila během válečných událostí nebo poválečného odsunu obyvatelstva. Reálný rozsah podzemního systému proto nelze dnes přesně zmapovat bez náročného průzkumu.

Dnešní podoba zpřístupněného úseku představuje jen fragment někdejšího důlního komplexu. Zatopené spodní partie do hloubky 157 metrů nejsou pouze zatopeným prostorem, ale i strukturou, která byla po desetiletí vystavena geologickému tlaku a změnám podzemní vody. Hydrogeologické poměry v oblasti se po ukončení čerpání zásadně proměnily. Jakmile se přestalo systematicky odvodňovat, voda si postupně vzala zpět své místo. Některé staré chodby byly stabilizovány výdřevou, která už dávno podlehla času. Z bezpečnostních důvodů byly proto části přístupových tras zasypány nebo trvale uzavřeny.

Nejde o utajování, ale o standardní postup ochrany návštěvníků i samotné památky. Přesto tato opatření zároveň znemožňují plné ověření všech podzemních prostor. To je fakt, který bývá v turistických materiálech zmíněn jen okrajově.

Veřejnosti také není běžně známo, že většina historických důlních map byla vytvářena ručně a s tehdejšími měřickými možnostmi. Přesnost těchto plánů může kolísat, což komplikuje moderní srovnání se skutečným stavem. Některé chodby byly v průběhu staletí přeráženy, rozšiřovány nebo naopak zavalovány. Horníci často sledovali rudní žílu bez ohledu na budoucí přehlednost systému. Výsledkem je podzemní labyrint, který není vždy lineárně čitelný. V odborné literatuře o krušnohorském hornictví se uvádí, že podobná důlní díla bývají mnohem složitější, než napovídají turistické trasy. To platí i zde. V roce 2026 zůstává značná část prostoru technicky nepřístupná. Bez rozsáhlých investic a moderního průzkumu by se do těchto míst nikdo nemohl bezpečně vydat. A právě tato fyzická bariéra udržuje některé otázky otevřené.

Dramatičnost místa zesiluje i fakt, že podzemní systém vznikal postupně od středověku přes raný novověk až po novější zásahy. Každá epocha zanechala v podzemí jinou stopu. Starší úseky mají odlišný profil než mladší části, což dokládá vývoj hornických technologií. Propojení jednotlivých pater nebylo vždy jen vertikální šachtou, ale často kombinací komínů, stoupacích chodeb a úzkých spojek. Některé z těchto spojů dnes nelze bezpečně využít. Uzavření těchto míst je doloženo rozhodnutími správců a bezpečnostních orgánů. V médiích se o těchto technických detailech hovoří minimálně, protože nejsou atraktivní jako legenda o pokladu. Přesto právě ony tvoří skutečný základ příběhu. Mikulášská štola je především historické důlní dílo, nikoli romantická kulisa. A její uzavřené části jsou spíše otázkou ochrany než záhady.

Když se dnes hovoří o tom, že některé úseky jsou zasypány nebo znepřístupněny, je nutné dodat, že jde o běžný postup u historických dolů v celé střední Evropě. Stabilita horninového masivu po staletích nelze garantovat bez zásahů. Každý otevřený metr chodby vyžaduje dohled a údržbu. Z toho důvodu zůstává většina hlubších struktur mimo dosah veřejnosti. Právě tato kombinace dokumentovaných faktů, nedostupných prostor a historických mezer vytváří napětí, které Mikulášskou štolu obklopuje i v roce 2026.

Nejde o senzaci, ale o realitu podzemí, kde fyzické hranice určují, co lze skutečně ověřit. To, co dnes návštěvník vidí, je jen část příběhu. Zbytek je uzavřený za bezpečnostními bariérami, pod hladinou vody a pod vrstvami času. A právě tato hranice mezi známým a nedostupným dává celému místu jeho tichou, ale trvalou dramatičnost.

Mikulášská štola dnes nestojí jako kulisa legend, ale jako konkrétní důkaz toho, jak hluboko sahá hornická minulost Krušných hor. Její význam nespočívá pouze v rozměrech chodeb ani v příbězích, které ji obklopují, ale především v doložené kontinuitě využívání – od středověké těžby přes válečné úkryty až po současnou památkovou ochranu. Každá etapa zanechala v podzemí stopu, kterou lze číst jako vrstvy historického dokumentu vytesaného do horniny. Zpřístupněná část umožňuje veřejnosti nahlédnout alespoň do fragmentu této minulosti, aniž by bylo nutné sahat po senzačních vysvětleních.

Fakta sama o sobě mají dostatečnou váhu. Odborníci dnes pracují především s tím, co lze bezpečně ověřit a zachovat. Právě tento střízlivý přístup odlišuje realitu od legendárních konstrukcí.

Mikulášská štola tak zůstává především technickou a historickou památkou, nikoli nedoloženým příběhem o pokladech. A její skutečný význam spočívá v autenticitě, kterou nelze nahradit žádnou senzací.

Rok 2026 nepřináší senzační odhalení, ale potvrzuje trvalý zájem o ochranu a dokumentaci tohoto důlního díla.

Podzemí Hory Svaté Kateřiny zůstává místem, kde se střetává historie, geologie i památková péče. Zodpovědné nakládání s tímto prostorem je dnes důležitější než jakékoli dohady. Zachování stability, bezpečnosti a odborného výkladu má přednost před dramatizací. To, co bylo možné doložit, bylo popsáno a ověřeno. To, co doložit nelze, zůstává mimo rámec seriózní žurnalistiky. Mikulášská štola tak uzavírá svůj příběh nikoli výkřikem, ale tichým vědomím, že skutečná historie často působí silněji než jakákoli legenda.

_________________________

Použité zdroje: iDnes.cz, Horasvatekateriny.cz

( Poznámka autora: mimo uvedené online zdroje byly informace čerpány z veřejně dostupných archivních materiálů, odborné literatury o hornictví v Krušných horách, regionálních historických publikací a dalších veřejně přístupných dokumentů vztahujících se k dějinám těžby v oblasti Hory Svaté Kateřiny.)