Článek
Veřejné záchody, nákupní centrum, sobota odpoledne. Umyju si ruce, jdu k automatickému sušáku. Nastavím ruce – nic. Přiblížím se blíž – pořád nic. Začnu s nimi mávat jako věštkyně na večírku pro slepé. A v tu chvíli přichází důchodce. Postaví se vedle mě, nastaví dlaně… FŮŮŮ — jeho ruce se suší, můj život se hroutí.
V tu chvíli si připadám jako ten, co nestihl technologický vlak. Moje ruce zřejmě nemají ten správný signál. Možná sušák cítí, že mám existenciální krizi. Anebo prostě jen nejsem dost atraktivní pro moderní senzory. Být to Tinder, dostanu swajp doleva a mokrý ruce k tomu.
Zkouším to znovu. Ruce výš. Ruce níž. Jedna ruka. Druhá. Křížem. Pod sušákem tancuju polo krouživým pohybem jak zvíře v zajetí. Vedle mě už čeká další člověk. Počká si. Přistoupí. Suší. Já? Mám ruce pořád jak po vodní bitvě.
Nakonec si je otřu do kalhot. Potupně. A sušák ještě naposledy foukne, když odcházím. Jako že: „Hele, já umím, ale ne pro tebe.“
________________
Použité zdroje:
Tento článek je autorskou fikcí. Nevychází z žádných převzatých nebo faktických zdrojů. Vznikl jako humoristická glosa ze života. *
