Článek
Tématu se ve své odborné monografii „Thrákové“ věnoval český archeolog Jan Bouzek. Toto indoevropské společenství obývalo rozsáhlou část Balkánu, ale nikdy nevytvořilo jednotný národ ani dlouhodobě stabilní stát.
Thrákové patřili k nejvýznamnějším starověkým společenstvím Balkánu. Přestože nikdy nevytvořili jednotný a dlouhodobě stabilní stát, zanechali po sobě mimořádné zlaté poklady, monumentální hrobky i kulturní odkaz, který přetrval tisíciletí.
Označení Thrákové používali staří Řekové pro desítky příbuzných kmenů, které spojovaly podobné dialekty, náboženské představy a kulturní zvyklosti. K nejvýznamnějším patřili Odrysové, Getové, Dákové, Bessové, Triballové a Bithynové. Jednotlivé skupiny mezi sebou často soupeřily a jejich politická roztříštěnost ovlivnila další vývoj celé oblasti.
Řecký historik Hérodotos je v 5. století př. n. l. označil za druhý nejpočetnější národ po Indech.
Podle jeho známého hodnocení by se při společném postupu a pod vládou jediného panovníka mohli stát neporazitelnou mocností. Právě trvalá nejednotnost však umožnila jejich postupné ovládnutí silnějšími sousedy.
Thrákie zahrnovala především území dnešního Bulharska, evropské části Turecka a severovýchodního Řecka. Na východě ji vymezovalo Černé moře, na jihu Egejské moře, na severu Dunaj a na západě oblast řeky Strymon. Jejím přirozeným centrem bylo povodí řeky Hebros, dnešní Marice, a úrodná Thrácká nížina. Příbuzní Getové a Dákové sídlili severně od Dunaje až ke Karpatům, zatímco Bithynové a Mýsové se usadili v Malé Asii.
Od bronzových pokladů k římské provincii
Kořeny thrácké civilizace sahají do 2. tisíciletí př. n. l. Už v době bronzové zde působila společnost schopná vyrábět technicky i výtvarně náročné kovové předměty. Dokládá to například poklad z Valčitranu, soubor zlatých nádob o hmotnosti přesahující 12 kilogramů. V době železné se postupně vytvořily kmenové celky známé pozdějším řeckým autorům.
Od 7. století př. n. l. vznikaly na pobřeží Černého a Egejského moře řecké kolonie. Patřily k nim Byzantion, pozdější Konstantinopol, Apollonia neboli dnešní Sozopol, Odessos odpovídající Varně a Mesambria, dnešní Nesebar. Přes tato města proudily do thráckého vnitrozemí mince, luxusní výrobky a řecké kulturní vlivy. Opačným směrem se vyváželo obilí, kovy a otroci. Roku 513 př. n. l. prošlo oblastí vojsko perského krále Dareia I. při tažení proti Skythům. Část Thrákie se následně dostala pod perskou kontrolu. Přibližně kolem roku 480 př. n. l. založil král Teres I. Odryskou říši, nejvýznamnější thrácký státní útvar. Za panovníků Sitalka a Kotya I. se stala významným partnerem i soupeřem řeckých městských států.
Za peloponéské války musely s mocí Odrysů počítat také Athény. Historik Thúkydidés popsal Sitalkovo tažení do Makedonie v roce 429 př. n. l. i bohatství jeho dvora, na který přicházely dávky ve zlatě a stříbře. O životě thráckých vládců podal svědectví také athénský vojevůdce a spisovatel Xenofón, který vstoupil se svými žoldnéři do služeb velmože Seutha.
Odryská moc však zůstávala závislá na autoritě jednotlivých panovníků. Po jejich smrti se říše opakovaně rozpadala na menší soupeřící celky. Král Seuthés III. později obnovil menší odryský stát a založil město Seuthopolis, jehož pozůstatky dnes leží pod hladinou vodní nádrže. Roku 342 př. n. l. ovládl velkou část Thrákie makedonský král Filip II. a založil Filippopolis, dnešní Plovdiv. Jeho syn Alexandr Veliký potlačil roku 335 př. n. l. odpor Triballů. Thráčtí bojovníci poté sloužili také v makedonské armádě. Ve 3. století př. n. l. oblast zasáhl keltský vpád a na krátkou dobu zde vzniklo království Tylis. Rozhodující změnu přinesla římská expanze. Thráčtí králové nejprve vládli jako římští spojenci a vazalové, ale roku 46 n. l. císař Claudius jejich území připojil k říši jako provincii Thracia. Obyvatelstvo postupně přijímalo řecký a římský jazyk i způsob života. V raném středověku zbytky thráckého společenství splynuly s dalšími obyvateli Balkánu, včetně Slovanů a Bulharů přicházejících v 6. a 7. století.
Zlato, bohové a hrobky ukryté pod mohylami
Nejvýraznějším dokladem thráckého bohatství jsou zlaté a stříbrné poklady. Nejslavnější soubor byl objeven roku 1949 v Panagjurišti, kde tři bratři při práci v cihelně nalezli devět obřadních nádob ze 4. až 3. století př. n. l. Předměty z ryzího zlata váží celkem 6,164 kilogramu a zahrnují amforu i nádoby ve tvaru lidských a zvířecích hlav. Jejich výzdobu tvoří také výjevy z řecké mytologie.
K dalším významným nálezům patří poklad z Rogozenu se 165 stříbrnými a pozlacenými nádobami, soubory z Borova a Letnice i zlatá pohřební maska nalezená v mohyle Svetitsa. Thráčtí řemeslníci ovládali granulaci, filigrán, tepání, rytí, odlévání i zasazování drahých kamenů. Vyráběli diadémy, prsteny, náušnice, náhrdelníky, nápažníky a bohatě zdobené součásti koňských postrojů.
Jejich tvorba spojovala domácí tradice s řeckými a skythskými vlivy. Vedle řeckých bohů a hrdinů se na předmětech objevovali jeleni, lvi, dravci, gryfové i Thrácký jezdec. Mnoho cenností přežilo díky zvyku ukládat je do hrobů velmožů jako součást výbavy pro posmrtný život.
Thrácké náboženství bylo polyteistické a úzce souviselo s přírodou, plodností, vínem a představou nesmrtelné duše.
Řekové spojovali s Thrákií původ Dionýsa i boha války Área. Dionýsovu horskou svatyni v pohoří Rhodopy spravovali kněží z kmene Bessů. Obřady provázely hudba, tanec a víno a jejich vliv pronikl do řeckého prostředí v podobě dionýsovských mystérií.
K dalším uctívaným božstvům patřili jezdecký bůh Sabazios, bohyně lovu a měsíce Bendis, getský Zalmoxis a bůh zdraví a hojnosti Derzelas. Kult Bendis přijaly také Athény, kde byl roku 429 př. n. l. zaveden svátek Bendideia. Právě během této slavnosti se odehrává začátek Platónovy Ústavy.
S Thrákií je spojen také mytický pěvec Orfeus, syn múzy Kalliopy. Podle řecké tradice dokázal hrou na lyru okouzlit lidi, zvířata i přírodu.
Po smrti manželky Eurydiky sestoupil do podsvětí, ale porušením stanovené podmínky ji při návratu ztratil. Na jeho příběh navázal orfismus, náboženský směr zdůrazňující nesmrtelnost a převtělování duše.
Typickým domácím symbolem byl Thrácký jezdec, zobrazovaný na stovkách reliéfů a votivních destiček. Mohl představovat zbožštělého hrdinu, předka nebo ochránce přecházejícího mezi světem živých a mrtvých. Význam koní potvrzují také hroby aristokratů, do nichž byli ukládáni koně i zdobené postroje.
Thrákové měli pověst schopných válečníků. Jejich lehká pěchota, známá jako peltasté, používala oštěpy a lehký štít zvaný pelta. K typickým zbraním patřila dlouhá zakřivená rhomphaia a dýka sica. Thrácké jezdectvo sloužilo v řeckých i makedonských armádách a označení Thraex později nesl také jeden z typů římských gladiátorů.
Nejslavnějším mužem thráckého původu se stal Spartakus. Roku 73 př. n. l. uprchl z gladiátorské školy v Capui a postavil se do čela povstání otroků. Během třetí otrocké války opakovaně porazil římská vojska a vzdoroval republice až do roku 71 př. n. l., kdy byl poražen a padl v boji. Každodenní život Thráků byl spojen s chovem koní, zemědělstvím, hudbou a vínem. Homér v Íliadě připomíná silné víno z Ismaru, které kněz Marón daroval Odysseovi. V eposu vystupuje rovněž thrácký král Rhésos se sněhobílými koňmi, jichž se zmocnili Odysseus a Diomedés. Hudební obřady doprovázely lyry a dechové nástroje zvané aulos.
Hérodotos popsal rovněž pestré pláště zeira, boty z jelení kůže a špičaté liščí čepice alopekis. Tetování bylo podle jeho svědectví známkou urozeného původu. Společenské postavení dávali bohatí Thrákové najevo zlatými a stříbrnými šperky, honosnými hostinami a nákladnou pohřební výbavou.
Nejpůsobivějšími památkami zůstávají pohřební mohyly. Hrobka v Kazanlaku, proslulá freskami zachycujícími pohřební hostinu, je od roku 1979 součástí světového dědictví UNESCO. Na stejném seznamu se nachází hrobka ve Sveštari s reliéfy deseti ženských postav. Významnými lokalitami jsou také Aleksandrovo a Goljama Kosmatka, kde byla objevena hrobka krále Seutha III. i jeho bronzová portrétní hlava.
Thráčtina patřila mezi indoevropské jazyky satemové větve a byla příbuzná dáčtině. Vlastní rozsáhlejší písemnictví Thrákové nevytvořili a pro zápisy využívali převážně řeckou abecedu. Nejdelší známý text se nachází na zlatém prstenu z Ezerova zřejmě z 5. století př. n. l., jeho význam však dosud nebyl spolehlivě objasněn. Přestože thrácký jazyk i samostatná kultura zanikly, jejich stopy přetrvaly v názvech míst, řek a pohoří. Archeologické výzkumy nadále odkrývají nové mohyly, hrobky a umělecké předměty. K poznání této civilizace přispěl také český archeolog a thrakolog Jan Bouzek.
Thrácké památky dnes představují významnou součást kulturního dědictví Bulharska i celé jihovýchodní Evropy. Zlaté poklady, příběhy Orfea a Spartaka, hrobky chráněné UNESCO i tisíce archeologických nálezů dokazují, že se ve stínu Řecka a Říma rozvíjela svébytná civilizace s mimořádným řemeslem, duchovním světem a trvalým vlivem na dějiny Balkánu.
_______________
Použité knižní zdroje: BOUZEK Jan. Thrákové. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-015-2
