Trezor, nůžky a zákaz: Tajemství cenzury českých filmových hitů

Filmové cenzuře v Československu se již v minulosti věnovala řada historiků, publicistů i samotných pamětníků. Vedle odborných knih a archivních studií a materiálů přinesl srozumitelné shrnutí také kanál TOP věci do 2 minut na platformě YouTube.com, který jsem využil jako jeden ze zdrojů.

Téma totiž není jen nostalgickou vzpomínkou na staré časy, ale přesnou ukázkou toho, jak moc dokázala politická moc zasahovat do kultury. Film nebyl jen zábavou, byl nástrojem ideologie. A kdo držel nůžky, držel i výklad reality.

Cenzura nebyla improvizovaným rozmarem jednoho úředníka. Fungoval systém schvalování scénářů, kontrolních projekcí i následných zákazů distribuce. Rozhodovalo ministerstvo kultury, dramaturgické rady i stranické orgány. Stačilo jediné „ideologicky závadné“ téma a film mohl zmizet na dlouhá léta. Tvůrci tak často balancovali na hraně mezi metaforou a otevřenou kritikou.

Jedním z nejznámějších případů jsou Skřivánci na niti režiséra Jiří Menzel. Film byl natočen v roce 1969, ale do českých kin se dostal až po roce 1989.

Důvod byl jednoduchý: otevřeně zobrazoval absurditu padesátých let a pracovní tábory pro „politicky nespolehlivé“. Režimu vadil tón ironie i samotné téma převýchovy inteligence. Snímek tak putoval do trezoru na více než dvacet let.

Podobný osud potkal i snímek Spalovač mrtvol režiséra Juraj Herz. Film sice nebyl oficiálně zakázán okamžitě po premiéře, ale brzy byl stažen z distribuce. Jeho temná alegorie totalitního myšlení byla pro normalizační režim příliš čitelná. Hororový příběh o manipulaci a fanatismu totiž nepříjemně připomínal mechanismy moci. A to bylo víc než jen filmová fikce.

Další kapitolou je Kladivo na čarodějnice režiséra Otakar Vávra. Historické drama o inkvizičních procesech bylo vnímáno jako paralela k politickým procesům padesátých let. Přestože šlo formálně o historický film, čtení mezi řádky bylo zřejmé. Normalizační moc si byla této paralely vědoma. Distribuce tak byla výrazně omezena a film dlouho zůstával mimo hlavní proud.

Komedie Vrchní, prchni! působí dnes jako nevinná zábava. Přesto i zde probíhaly zásahy do obsazení a schvalování. Někteří herci byli z politických důvodů nežádoucí, protože jejich kádrový profil nebyl „v pořádku“. V kontextu normalizace hrály roli i osobní vazby a postoje tvůrců, včetně jména Jiří Suchý, které bylo v předchozích letech spojováno s kulturní liberalizací šedesátých let. Výsledkem byla opatrná personální politika, která měla zajistit ideologickou bezproblémovost.

Ještě bouřlivější příběh má legendární Bony a klid režiséra Vít Olmer. Film o vekslácích a šedé ekonomice osmdesátých let ukazoval realitu, kterou režim oficiálně popíral. Po premiéře byl snímek brzy stažen z kin a šířil se především na pirátských VHS kazetách. Paradoxně právě tento zákaz přispěl k jeho kultovní pověsti. Publikum si film předávalo téměř konspiračně.

Experimentální snímek Sedmikrásky režisérky Věra Chytilová** vzbudil pozornost nejen doma, ale i v zahraničí. Kritika konzumu a společenské prázdnoty byla interpretována jako útok na socialistickou morálku. Poslanci tehdejšího Národního shromáždění skutečně řešili, zda film „nepoškozuje obraz společnosti“. Výsledkem bylo omezení distribuce a dlouhodobá nedůvěra vůči režisérce. Přesto se film stal symbolem československé nové vlny.

Snímek Vážení přátelé, ano režiséra Dušan Klein** unikl cenzurním zásahům jen těsně. Satirický pohled na politickou kampaň působil v závěru osmdesátých let až příliš aktuálně. Normalizační struktury však už ztrácely pevnou kontrolu. Film tak vstoupil do kin v době, kdy se režim hroutil. Kontext listopadu 1989 mu dodal další významovou rovinu. Cenzura přitom nefungovala pouze jako zákaz. Často šlo o úpravy dialogů, střih scén nebo tlak na změnu scénáře ještě před začátkem natáčení. Tvůrci si osvojili jazyk náznaků, metafor a dvojího významu. Diváci se naopak naučili číst mezi řádky. Vznikla tak zvláštní symbióza mezi autory a publikem.

Politický dohled nad filmem byl systematický zejména po roce 1969, kdy normalizace znamenala personální čistky ve filmových studiích. Mnozí režiséři nesměli točit, jiní emigrovali. Barrandov přestal být laboratoří experimentu a stal se kontrolovaným prostorem. Přesto i v této době vznikaly snímky, které dokázaly promlouvat skrytým jazykem.

Ironií dějin je, že právě zakazované filmy dnes tvoří páteř českého filmového kánonu. To, co bylo označeno za nebezpečné, je dnes ceněno jako umělecká odvaha. Trezor se proměnil v symbol režimního strachu.

A cenzurní nůžky se staly důkazem, že obraz má někdy větší sílu než tisíc politických projevů.

Vyšetřování archivních materiálů, vzpomínky tvůrců i dochované dokumenty ukazují, že šlo o systematickou kontrolu, nikoli o nahodilé excesy.

Film byl vnímán jako nástroj formování veřejného mínění. Proto byl pod drobnohledem stejně jako tisk nebo literatura. Každý z uvedených snímků tak představuje nejen kulturní událost, ale i politický dokument své doby.

Dnes můžeme tyto filmy sledovat bez zásahů a zákazů. Připomínají však dobu, kdy stačilo jedno rozhodnutí a dílo zmizelo z očí veřejnosti na desítky let.

Investigativní pohled do historie československé kinematografie odhaluje, že boj o film byl ve skutečnosti bojem o interpretaci reality. A právě proto zůstává toto téma i po desetiletích mimořádně aktuální.

Veřejnost většinou slyší o zakázaných filmech, ale méně už o konkrétním mechanismu, který o jejich osudu rozhodoval. Před schválením do výroby musel scénář projít několika koly posudků na Barrandově i na ministerstvu kultury. Existovaly dramaturgické skupiny, které měly nejen uměleckou, ale především ideologickou odpovědnost. Konečné slovo často neměl režisér ani producent, nýbrž stranický aparát. Archivní materiály z Národního filmového archivu dokládají, že k filmům vznikaly detailní hodnotící zprávy s politickými poznámkami. Tyto dokumenty se veřejnosti otevřely až po roce 1989. V nich lze dohledat konkrétní výhrady k „ideové nejasnosti“ nebo „pesimistickému vyznění“. Některé projekty byly zastaveny ještě před začátkem natáčení, a proto o nich diváci nikdy neslyšeli. Tvůrci tak investovali měsíce práce do scénářů, které skončily v šuplíku bez jediné klapky. Systém byl postaven tak, aby odpovědnost byla rozptýlená a nikdo nebyl jednoznačně označitelný jako cenzor. Právě tato anonymita rozhodování patří k nejméně zmiňovaným aspektům tehdejší filmové kontroly.

Další vrstvou, o níž se dlouho veřejně nemluvilo, byly personální prověrky filmových pracovníků po roce 1969. Normalizační prověrkové komise hodnotily politické postoje režisérů, scenáristů i herců. Výsledkem byly zákazy činnosti, přeřazení na méně viditelné pozice nebo nucená emigrace. Některá jména z titulkových listin zmizela nikoli kvůli konkrétnímu filmu, ale kvůli podpisu pod peticí či účasti na veřejném prohlášení v roce 1968. Barrandov tak přišel o část generace nové vlny. O těchto zásazích se oficiálně hovořilo jako o „kádrových opatřeních“, nikoli jako o cenzuře. Ve skutečnosti šlo o systematickou filtraci lidí podle loajality. Filmová témata se proto měnila už v samotném zárodku, protože tvůrci věděli, co si mohou dovolit. Dochované personální spisy dnes ukazují, jak detailně byly sledovány i osobní kontakty umělců. V některých případech rozhodoval jediný negativní posudek z okresního výboru strany. Tento tlak vedl k autocenzuře, která byla mnohdy účinnější než formální zákaz. Režiséři upravovali scénáře ještě před oficiálním předložením, aby minimalizovali riziko konfliktu. O veřejné debatě o těchto mechanismech nemohla být řeč, protože by sama o sobě znamenala další postih. Teprve po otevření archivů bylo možné rekonstruovat, jak hluboko politika zasahovala do každodenního provozu filmových studií. Tento skrytý aparát byl klíčovým nástrojem kontroly kulturní produkce.

Zvláštní kapitolou je ekonomická rovina cenzury, která bývá opomíjena. Rozpočet filmu byl přidělován státem a mohl být kdykoli krácen nebo zastaven. Finanční tlak sloužil jako nenápadný způsob, jak nepohodlný projekt utlumit bez formálního zákazu. Tvůrci tak byli závislí nejen na schvalovacím razítku, ale i na politické přízni při přidělování prostředků.

Tento model posiloval poslušnost systému, aniž by bylo nutné vždy použít otevřený zákaz. Právě kombinace ideologického dohledu, personálních prověrek a ekonomického tlaku tvořila skutečnou páteř filmové cenzury, o níž se před rokem 1989 veřejně nehovořilo.

Když dnes sledujeme tyto snímky bez zásahů a škrtů, vidíme víc než jen příběhy na plátně. Každý z nich je zároveň svědectvím o době, kdy obraz podléhal politickému dohledu a umění muselo hledat okliky, aby mohlo říct pravdu. Z archivních dokumentů i vzpomínek pamětníků je zřejmé, že šlo o promyšlený systém kontroly, nikoli o náhodné excesy jednotlivců. Filmové kotouče tehdy nesly nejen herecké výkony, ale i otisk mocenského napětí. A právě tento tlak dal mnoha dílům další, dnes už historickou hodnotu.

Ironií je, že to, co mělo být umlčeno, dnes patří k nejcennějším kapitolám české kinematografie. S odstupem času se ukazuje, že zákaz často fungoval jako nechtěná reklama a trezor jako dočasné odložení, nikoli definitivní konec.

Vyšetřování minulosti proto není jen nostalgickým návratem, ale důležitou připomínkou toho, jak snadno může kultura ztratit svobodu. A také varováním, že svobodný film nikdy není samozřejmostí – je výsledkem prostoru, který mu společnost dovolí.

____________________

Použité zdroje: YouTube.com/TOP veci do 2 minut