Tři sklady Javor: Československo je zaplatilo, o atomu však rozhodovala Moskva

Tématu se věnoval zpravodajský portál ČT24, podrobné informace zveřejnil také Vojenský historický ústav Praha. Z archivních dokumentů vystupuje příběh tří objektů, které sice stály na československém území, avšak jejich nejstřeženější části podléhaly sovětskému velení. Československo je postavilo a financovalo, ale nad jejich skutečným obsahem nemělo plnou kontrolu.

Československá lidová armáda se v první polovině šedesátých let postupně vybavovala raketami a dalšími nosiči schopnými dopravit na cíl také jadernou munici. Samotné hlavice však zůstávaly v rukou Sovětského svazu. Moskva svým spojencům poskytovala prostředky k vedení jaderného útoku, nikoli však právo samostatně rozhodnout, zda a kdy bude atomová zbraň použita.

Zařízení s krycím označením Javor proto nebyla běžnými vojenskými sklady. Představovala poslední článek řetězce, který měl v případě války spojit sovětské jaderné hlavice s československými raketami, letouny nebo dělostřeleckými prostředky. Právě za jejich silnými zdmi se setkávaly dvě skutečnosti: technická připravenost Československa bojovat a politická závislost na rozhodnutí Kremlu.

Základ tajného projektu položila smlouva podepsaná 15. prosince 1965 československým ministrem národní obrany Bohumírem Lomským a jeho sovětským protějškem Rodionem Malinovským. Oficiálně šlo o opatření ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk Československé lidové armády. Za úředním názvem se však skrývala výstavba tří zvláštních skladů určených pro munici, o níž se v dokumentech hovořilo opatrnými krycími výrazy.

Podmínky dohody odhalovaly skutečný poměr sil. Československo mělo objekty vybudovat na vlastní náklady, zajistit k nim silnice, elektřinu, vodu, vytápění, spojení i další provozní zázemí. Sovětská strana dodala projektovou dokumentaci, řídila technické vybavení nejcitlivějších částí a po dokončení sklady bezplatně převzala do dočasného užívání.

Celkem vznikly tři komplexy. Javor 50 ležel přibližně osm kilometrů jihovýchodně od Bíliny, Javor 51 u Borovna a Míšova ve vojenském prostoru Jince a Javor 52 severně od Bělé pod Bezdězem ve vojenském prostoru Mimoň. Stavba probíhala od roku 1966 a poslední objekt byl Sovětům plně předán na počátku roku 1970.

Nešlo o několik nenápadných garáží ukrytých v lese. Každý areál obsahoval přísně střeženou technickou část se dvěma samostatnými skladovacími halami, menšími sklady výbušnin a rozsáhlým provozním zázemím. Železobetonové objekty byly zasazeny do terénu a konstruovány tak, aby odolaly mimořádně silné tlakové vlně. Podle údajů Vojenského historického ústavu si jejich výstavba vyžádala počáteční investici 173,91 milionu tehdejších korun, k níž později přibyly další desítky milionů.

Utajení patřilo k samotné podstatě projektu. Informace získaly nejvyšší stupeň ochrany a znala je pouze úzká skupina představitelů státu a armády. Podle dochovaných pravidel mohl o existenci dohody další osoby informovat pouze prezident republiky. Pro většinu československých i sovětských vojáků sloužila krycí legenda, podle níž v areálech působily zvláštní jednotky zabezpečující kabelové spojení.

Jakmile byly objekty dokončeny, změnily se v uzavřený svět. Vnitřní technickou zónu střežily sovětské jednotky podřízené přímo Moskvě. Československá armáda zajišťovala provozní podporu a hlídala vnější okolí, ale její příslušníci neměli do prostoru s předpokládanou jadernou municí volný přístup.

Pravidla byla mimořádně přísná. Vstup československého zástupce do nejcitlivější části areálu vyžadoval písemný souhlas sovětského ministra obrany a náčelníka generálního štábu. Na území vlastního státu tak československé vedení vybudovalo zařízení, do jehož nitra smělo nahlédnout pouze tehdy, pokud mu to výslovně dovolila cizí mocnost.

V každém areálu působilo jen několik československých pracovníků zajišťujících spojení, zásobování nebo technickou správu. Sovětské osazenstvo bylo nesrovnatelně početnější. Ve všech třech lokalitách se nacházely stovky vojáků, civilních zaměstnanců a rodinných příslušníků. Zvenčí mohly komplexy působit jako izolované posádky, uvnitř se však řídily vlastními předpisy a rozkazy přicházejícími ze Sovětského svazu.

Případné použití uložené munice mělo přesně stanovenou hierarchii. Až po souhlasu nejvyššího sovětského velení by sovětské jednotky vydaly „speciální munici“ československým útvarům. Ty by ji převzaly, spojily s připravenými nosiči a provedly bojový rozkaz. Československá armáda mohla mít rakety, letadla i vycvičené obsluhy, klíč k jadernému úderu však zůstával v Moskvě.

Na jaře 1968 se mezi některými československými důstojníky objevily pochybnosti, zda mají být sklady dokončeny a předány Sovětům za původně sjednaných podmínek. Reformní atmosféra Pražského jara otevřela otázky, které do té doby nesměly zaznít. Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy však podobnou diskusi ukončila. Objekty Javor byly následně uvedeny do provozu právě v době, kdy se země nacházela pod přímým vojenským a politickým tlakem.

Nejobtížnější otázka zůstává zároveň tou nejpřitažlivější: co přesně Sověti za ploty Javorů skladovali? Československé materiály pracovaly s výrazy jako „speciální munice“, „zvláštní výzbroj“ nebo „speciální technika“. Takové označení bylo v dobovém vojenském jazyce běžnou zástěrkou pro jaderné prostředky, samo o sobě však neprozrazuje jejich počet, typ ani dobu uložení.

Účel staveb, jejich technické vybavení i plánovaný způsob předávání munice československým raketovým jednotkám dokládají, že byly vybudovány pro skladování jaderných hlavic. Silnou nepřímou oporu přinesly také novější archivní nálezy. Vojenský historický ústav v roce 2026 popsal sovětské jednání z roku 1983, při němž maršál Sergej Achromejev hovořil o ukládání jaderných hlavic na zvláštních sovětských raketových základnách, které již v Československu existovaly. Historik Prokop Tomek tuto formulaci hodnotí jako nepřímé potvrzení jejich přítomnosti.

Definitivní inventář však veřejnost stále nemá. Neexistuje úplně odtajněný sovětský soupis, který by přesvědčivě uvedl, kolik hlavic bylo v jednotlivých Javorech, jakých byly typů a v jakých letech se tam nacházely. Tvrzení o konkrétních počtech proto musí zůstávat v rovině odhadů, dokud je nepotvrdí spolehlivé archivní dokumenty. Jistota o účelu skladů není totéž jako jistota o jejich okamžitém naplnění.

V osmdesátých letech přibyly na československé území další sovětské raketové prostředky, včetně systémů OTR-22 Temp-S. Jejich rozmístění tvořilo samostatnou kapitolu jaderného soupeření mezi Východem a Západem, zároveň však ukázalo, že Sovětský svaz považoval Československo za prostor, v němž může o strategicky zásadních zbraních rozhodovat s minimální domácí kontrolou.

Objekty Javor sloužily až do roku 1990. Po odchodu sovětských jednotek byly prázdné areály vráceny československé straně, formálně k tomu došlo na podzim téhož roku. Sověti si odvezli zařízení, dokumentaci i případnou munici. Po režimu absolutního utajení tak zůstaly především betonové haly, dvojité ploty, strážní věže a otázky, na něž úplnou odpověď mohou dát pouze dosud neodtajněné ruské archivy.

Nejznepokojivější na příběhu Javorů není jen možnost, že se za jejich pancéřovými vraty nacházely jaderné hlavice. Ještě závažnější je způsob, jakým celý systém fungoval. Československo poskytlo území, zaplatilo výstavbu a připravilo vlastní vojáky k převzetí ničivé munice. O jejím uložení, vydání i případném nasazení však rozhodovala mocnost, jejíž vojska zemi od roku 1968 okupovala.

Tři sklady skryté v českých lesích tak nejsou pouhou kuriozitou studené války. Jsou hmatatelným důkazem omezené státní suverenity a připomínkou, že Československo mohlo být zataženo do jaderného konfliktu, aniž by jeho obyvatelé věděli, co se na jejich území ukrývá. Betonové dveře Javorů už dnes nikoho nezadržují. Tajemství Moskvy však zůstává zavřené – a dokud nebudou zveřejněny úplné sovětské záznamy, nebude možné s jistotou říci, jak blízko měla tehdejší země k atomové katastrofě.

___________________

Použité zdroje: zpravodajský portál ČT24, Vojenský historický ústav Praha.