Článek
Archivní stopu jednoho z nejstřeženějších plánů komunistického Československa odkryla ČT24 prostřednictvím dokumentů nalezených badatelem Miroslavem Marešem. Když na podzim roku 1961 vrcholila druhá berlínská krize a svět se přibližoval možnosti ozbrojeného střetu, vedení KSČ řešilo otázku, která se před veřejností nevyslovovala: kdo z nejvyšších představitelů má při jaderném útoku dostat šanci přežít a odkud bude dál řídit stát.
Nešlo o jediný tajný bunkr ukrytý pod Prahou. Plán počítal s několika objekty, mezi něž měly být rozděleny různé části stranického a státního vedení. Takové rozptýlení snižovalo riziko, že jediný zásah vyřadí celé politické a vojenské velení. Současně však vytvářelo hierarchii přežití. Už samotné dokumenty pracovaly s rozdělením funkcionářů podle jejich významu.
Kdo byl důležitý, zamířil by do K-116
Nejdůležitější část vedení státu měla být podle plánu z listopadu 1961 umístěna v objektu K-116 poblíž Prahy. Právě tam měla působit Komise obrany ÚV KSČ, tedy orgán, který by v krizové situaci spojoval politické rozhodování s řízením obrany státu. Z krytu se nemělo pouze čekat na konec útoku. Mělo se z něj rozhodovat, předávat rozkazy a udržovat alespoň zbytek fungujícího mocenského systému.
Objekt K-116 je spojován s Prokopským údolím na jihozápadním okraji Prahy. Podrobnosti o jeho vnitřním uspořádání, technickém vybavení a přesném rozsahu nebyly veřejnosti plně zpřístupněny. ČT24 v roce 2012 uvedla, že tehdy šlo o režimové pracoviště využívané ministerstvem obrany a armádou. Zástupci státu se odmítli vyjadřovat k jeho aktuální funkci. Proto nelze za ověřený fakt vydávat populární tvrzení o délce chodeb, počtu podlaží nebo konkrétním spojení s dalšími pražskými podzemními stavbami.
Jisté naopak je, že K-116 nebyl plánován jako pohodlný azyl pro běžné funkcionáře. Měl představovat chráněné válečné pracoviště nejvyššího řízení. Smyslem nebylo zachránit co největší počet lidí, ale uchovat skupinu schopnou vydávat politická, vojenská a bezpečnostní rozhodnutí.
V podmínkách komunistického státu přitom nebylo možné důsledně oddělit vedení země od vedení KSČ. Strana stála nad státními institucemi a její rozhodnutí byla pro vládu i armádu určující.
Otázkou zůstává, jak by se funkcionáři do krytu skutečně dostali. Varování před útokem mohlo přijít jen několik minut před dopadem jaderných zbraní. Přesné evakuační trasy, seznamy přednostně převážených osob ani postup při narušení dopravy nejsou v dostupných pramenech úplně popsány. I dokonale vybavený objekt by byl bezcenný, pokud by se do něj jeho určení obyvatelé nedokázali včas přesunout.
Méně významní měli skončit v Jihlavě
Druhá, podle dobového rozdělení „méně důležitá“ část vedení měla zamířit do objektu K-9 v Jihlavě. Výběr města nebyl náhodný. Československé plánování podle historika Jaroslava Láníka počítalo s jedenácti cílovými prostory, na něž by protivník mohl zaútočit kvůli jejich vojenskému, správnímu nebo průmyslovému významu. Jihlava mezi předpokládané hlavní cíle nepatřila.
Okolí objektu měly doplňovat další stavby poskytující informační a zpravodajský servis. To je podstatná, ale méně známá část celého systému. Samotná betonová dutina pod zemí by vedení státu nezachránila jako fungující mocenské centrum. Potřebovalo spojení s armádou, bezpečnostními složkami, regionálními orgány i dalšími chráněnými pracovišti. Bez toku informací by se z velitelského krytu rychle stala pouze izolovaná místnost.
Týlové nebo záložní pracoviště bylo podle archivního zjištění plánováno také v Podbrezové na středním Slovensku. Rozdělení vedení mezi Čechy, Moravu a Slovensko mělo zajistit, že po zničení jednoho centra bude možné pokračovat z jiného místa. Zároveň odhalovalo, jak vážně režim počítal s možností, že Praha přestane být schopna politického a vojenského řízení.
Není veřejně doloženo, že by všechny části tohoto scénáře zůstávaly ve stejné podobě až do konce osmdesátých let. Válečné plány se měnily spolu s technikou, strategií Varšavské smlouvy i ničivostí jaderných zbraní. Dokument z roku 1961 je však zásadní, protože poprvé konkrétně ukazuje, jak vedení KSČ třídilo vlastní představitele a přidělovalo jim místa v chráněných objektech.
Husákův kryt ležel přímo pod centrem moci
Mnohem menší, ale názornější pozůstatek se zachoval pod někdejším sídlem ÚV KSČ na pražském Těšnově, v budově dnešního ministerstva dopravy. Kryt se nachází v druhém suterénu pod jižní částí rozsáhlého komplexu. Vznikl pravděpodobně na počátku padesátých let, případně navázal na starší ochranné prostory. Po převzetí budovy Ústředním výborem KSČ na začátku šedesátých let byl upravován podle potřeb stranického vedení.
Dnes se mu zjednodušeně říká Husákův kryt. Neexistuje však doklad, že v něm Gustáv Husák při cvičení nebo skutečném poplachu někdy pobýval. Dobový psací stůl, psací stroj či další předměty, které byly v krytu později vystaveny, pocházely z Husákových nadzemních prostor. Nejsou důkazem, že právě za tímto stolem pod zemí řídil stát. Samotná cesta do krytu přesto ukazuje logiku tehdejší ochrany. Za dlouhou klesající chodbou se nacházely těžké dveře a dekontaminační část se sprchou. Člověk přicházející ze zamořeného prostředí se měl před vstupem do čisté části omýt a zbavit radioaktivních částic zachycených na těle a oděvu. Následovaly malé místnosti, sociální zařízení, vzduchotechnika a technologické zázemí.
Kryt měl vlastní zásobu vody a generátor pro případ výpadku veřejné elektrické sítě. Pohonné hmoty se neměly čerpat z pevné podzemní nádrže, ale skladovaly se v sudech. Nouzový východ vedl do blízkého parčíku a zvenčí jej zakrývala vegetace. Tyto podrobnosti uvádějí Novinky ve své reportáži z dochovaných prostor.
Přesná kapacita zůstává nejasná.
Při jedné veřejné prohlídce zazněl odhad přibližně sedmdesáti osob, zatímco dochované měřicí přístroje a technické údaje byly vykládány jako kapacita až 180 lidí. Rozdíl může souviset s různým způsobem výpočtu, pozdějšími úpravami nebo s počtem lidí, pro které by kryt dokázal zajistit vzduch a energii pouze po omezenou dobu. Jistotu dnes komplikuje skutečnost, že část dokumentace byla ztracena a další materiály zničila povodeň v roce 2002. Reportáž Českého rozhlasu proto výslovně připomíná, že úplná historie objektu již nemusí být dohledatelná.
Klárov měl chránit předsednictvo vlády
Další významný objekt vznikl pod Klárovem nedaleko Strakovy akademie. Označoval se jako K-111 a po desetiletí podléhal přísnému utajení. Svým vzhledem připomínal stanici podzemní dráhy, což souviselo s ranými projekty pražského metra a úvahami o využití podzemní dopravy pro civilní obranu.
Objekt měl sloužit jako úkryt pro předsednictvo vlády sídlící na protější straně ulice. Příprava projektu začala v době vrcholícího stalinismu a nejhlubšího strachu z nové světové války. Dokumenty k ranému návrhu podzemní dráhy byly podle reportáže o objektu K-111 odtajněny až v roce 2012.
K-111, kryt pod ÚV KSČ a K-116 neměly totožnou funkci. První byl spojován s vládou, druhý s bezprostředním zázemím ústředního výboru a třetí s válečným řízením nejdůležitější části vedení státu a obrany. Jejich zaměňování vytváří lákavou, ale nepřesnou představu jediného obrovského bunkru pro všechny komunistické představitele.
Ve skutečnosti šlo o síť pracovišť, která měla zabránit úplnému přerušení velení. Některé prostory sloužily k okamžitému ukrytí, jiné měly převzít dlouhodobější řízení. Další zajišťovaly spojení, technický servis nebo záložní funkci. Přesné hranice mezi stranickou, vládní, vojenskou a bezpečnostní částí se přitom překrývaly stejně jako pravomoci komunistického režimu.
Nahoře plynové masky, dole plán pokračující vlády
Také pro obyvatelstvo vznikaly tisíce krytů a později ochranný systém pražského metra. Nebylo by proto pravdivé tvrdit, že se stát připravoval výhradně na záchranu politické elity. Školy pořádaly branná cvičení, podniky budovaly úkryty a civilní obrana nacvičovala reakci na zamoření. Rozdíl spočíval v kvalitě, okamžité dostupnosti a především v účelu ochrany.
Běžný člověk měl především přečkat ničivý účinek útoku. Vedení mělo přežít proto, aby si zachovalo schopnost rozhodovat. Pro něj nestačil prostor s filtroventilací a lavicemi. Potřebovalo chráněné spojení, pracovní místnosti, informace o situaci a záložní zdroje energie. Jeho kryt nebyl pouze úkrytem — byl podzemní kanceláří moci.
Ani civilní systém přitom nikdy nenabízel stejnou ochranu všem. Pozdější koncepce hlavního města uváděla, že pražské stálé úkryty a ochranné dopravní systémy pokrývaly jen část obyvatelstva; ostatní by museli využít improvizované prostory. Dokument pražského magistrátu například v roce 2017 evidoval 741 provozuschopných stálých úkrytů pro přibližně 145 tisíc lidí a dalších 347 tisíc míst v metru a Strahovském tunelu. Tato novodobá čísla nelze mechanicky přenášet do osmdesátých let, názorně však ukazují, že úplné ukrytí velkoměsta nebylo realistické ani při rozsáhlé infrastruktuře.
Obraz školáka v pláštěnce, s plynovou maskou a igelitovými sáčky na rukou proto není jen úsměvnou vzpomínkou na absurdní branné cvičení. Je připomínkou toho, jak omezené možnosti měl jednotlivec tváří v tvář jadernému konfliktu. Ve stejné době se pro vybrané funkcionáře připravovaly objekty, jejichž poloha, určení i technické zabezpečení patřily mezi státní tajemství.
Beton mohl ochránit tělo, nikoli svět venku
Ani nejlépe vybavený kryt však nemohl zaručit skutečné bezpečí. Historik Martin Vaňourek odhadoval, že by lidé v podobném podzemním objektu mohli vydržet nanejvýš několik měsíců. Vedle zásob, energie a radiace by rozhodovala psychická odolnost. Funkcionáři by zůstali uzavřeni desítky metrů pod zemí, bez jistoty, zda jejich rodiny žijí a zda vůbec existuje stát, kterému ještě mohou poroučet. V tom spočívá nejtemnější paradox podzemních pracovišť KSČ. Byla budována, aby moc přežila zkázu země, z níž tato moc vycházela. Za pancéřovými dveřmi mohly dál svítit lampy. Generátor mohl několik hodin nebo dní udržovat techniku při životě. Telefon mohl ještě zazvonit. Na mapách mohly zůstat hranice Československa. Nikdo však nemohl zaručit, že za nimi zůstane život, který by bylo možné řídit.
Kryty nebyly důkazem, že komunisté plánovali nechat obyvatelstvo zemřít. Byly však přesným obrazem režimu, který i tváří v tvář možné katastrofě uvažoval v pořadí důležitosti. Někdo měl dostat místo u velitelského stolu. Jiný místo v přeplněném veřejném krytu. Další jen sklep, několik prken a naději, že siréna zazní včas.
Nejvyšší představitelé státu slibovali lidem mír, zatímco pod zemí připravovali pracoviště pro válku.
Veřejnost znala školní cvičení, poplachové sirény a návody civilní obrany. Neznala seznamy těch, pro které už byly vybrány pevnější dveře. Nevěděla, kam odjedou limuzíny, až se bezpečí stane nedostatkovým zbožím. A možná právě proto působí prázdné chodby těchto krytů tak tísnivě dodnes. Nejsou jen pozůstatkem strachu z atomové bomby. Připomínají okamžik, kdy stát rozdělil své obyvatele na ty, kteří měli přežít, ty, kteří měli poslouchat, a ty, pro něž už v podzemním plánu nezbylo místo.
___________________
Použité zdroje: ČT24.ceskatelevize.cz, Novinky.cz, iRozhlas.cz, Bezpecnost.praha.eu,
