Článek
Historie je plná ironie, ale málokdy je tak mrazivá jako v případě muže s pověstným knírkem. Jak ve svých analýzách a historických exkursech detailně popsal kanál Tankista na YouTube.com, Adolf Hitler nebyl jen válečný zločinec, ale především neuvěřitelný klikař.
Statisíce vojáků padaly na frontách, zatímco hlavní architekt zkázy unikal smrti s elegancí, která hraničí s nadpřirozenem.
Není to žádná konspirace, ale čistá statistika zmaru. Pokud si myslíte, že máte smůlu v lásce nebo v práci, vzpomeňte si na více než čtyřicet pokusů o atentát, které na Hitlera mířily. Minimálně 42 zdokumentovaných případů skončilo naprostým fiaskem. Jako by se sama smrt štítila vzít si ho do parády dřív, než stihne napáchat maximum škod.
Investigativní pohled na archivy ukazuje, že nešlo jen o amatérské výstřely do tmy. Proti vůdci třetí říše stáli jak osamělí vlci s pevným morálním kompasem, tak vysoce postavení důstojníci wehrmachtu. Všichni měli společný cíl: ukončit šílenství. A všichni narazili na neviditelnou zeď neuvěřitelných náhod, které Hitlerovi prodlužovaly život.
Satiricky řečeno, Adolf Hitler musel mít u tehdejších nebeských (nebo spíše pekelných) úřadů velmi silnou protekci.
Zatímco Evropa hořela, on si vykračoval mezi vybuchujícími bombami a selhávajícími rozbuškami jako hlavní hrdina laciného akčního filmu, kterému prostě nesmí dojít dech před finální scénou.
Když bomba tiká, ale osud má právě pauzu na kávu
Nejslavnější pokusy o atentát byly často jen centimetry nebo vteřiny od úspěchu. Stačilo, aby se někdo opřel o jiný stůl nebo aby se porada přesunula do větranější místnosti, a učebnice dějepisu by dnes vypadaly úplně jinak. Je to fascinující ukázka toho, jak křehká je nitka lidského osudu a jak moc závisí na triviálních detailech. Představte si tu frustraci atentátníků. Připravíte dokonalý plán, propašujete výbušninu do nejstřeženějšího doupěte vlků a pak se všechno sesype, protože se změní počasí nebo Hitler dostane náhlý záchvat řečnění, který skončí o pět minut dříve. To není smůla, to je přímo vesmírný trolling v tom nejčestnějším slova smyslu.
Dějiny mohly být přepsány několikrát. Mohli jsme být ušetřeni milionů obětí a totální destrukce celého kontinentu.
Místo toho jsme však svědky nekonečného seriálu „Hitlerův pech“, kde slovo pech paradoxně patří těm, kteří se ho snažili zastavit. Každý neúspěch jen posiloval jeho chorobné přesvědčení o vlastní vyvolenosti a nezničitelnosti.
Zatímco odvážní jednotlivci nasazovali vlastní krky, aparát nacistického Německa tyto neúspěchy využíval jako propagandu.
„Vůdce je chráněn prozřetelností!“ křičely titulky novin. Realita byla ovšem prostší – byla to jen série absurdních náhod, které by nevymyslel ani ten nejvynalézavější scénárista béčkových hororů.
Seznam neúspěchů, ze kterého mrazí i po desetiletích
Je neuvěřitelné sledovat, jak se zlo dokázalo adaptovat a přežít. Mezi oněmi 42 pokusy najdeme otrávené jídlo, vybuchující kufříky i pokusy o zastřelení z bezprostřední blízkosti. Vždy se ale něco pokazilo. Jednou selhal chemický zapalovač kvůli mrazu, jindy se zase útočník nedostal ke zbrani, protože byl nečekaně odvelen na jinou stráž.
Kdyby existovala olympiáda v přežívání vlastních vražd, Hitler by bral zlato v každé disciplíně. Pro lidstvo to ovšem byla ta nejhorší možná výhra. Každý další den jeho života znamenal další vagóny směřující do vyhlazovacích táborů a další tisíce mrtvých mladých mužů v zákopech na východě i západě.
Pravdivá fakta o těchto atentátech nám dnes slouží jako varovné memento. Ukazují, že ani největší odvaha a precizní plánování nemusí stačit, když se do hry vloží slepá náhoda. Je to investigativní sonda do hlubin lidské bezmoci tváří v tvář valícímu se kolosu zla, který jako by byl imunní vůči spravedlnosti.
V prvním odstavci jsme zmínili kanál Tankista, který se těmto historickým paradoxům věnuje, a je třeba dodat, že právě detailní studium těchto „téměř úspěchů“ nám odhaluje, jak málo stačilo k záchraně světa.
Smutnou pravdou zůstává, že Hitler nakonec odešel ze světa vlastní rukou, když už mu žádná náhoda nemohla pomoci. Bulvární optikou by se dalo říct, že Hitler byl největším držitelem „lucky ticketu“ v dějinách, jenže ten lístek byl vykoupen krví milionů lidí. Jeho schopnost přežít 42 pokusů o likvidaci je statistickým unikátem, který dodnes fascinuje historiky i laiky po celém světě. Každý z oněch osmačtyřiceti odvážných pokusů si zaslouží naši pozornost, i když skončily nezdarem. Byly to záblesky lidskosti v době absolutní tmy. Ukazují, že i v systému, který vypadá neotřesitelně, existovaly trhliny a lidé ochotní obětovat vše pro vyšší dobro.
Satira osudu spočívá v tom, že čím více se ho snažili zabít, tím více se Hitler cítil jako polobůh. Tato iluze pak vedla k dalším a dalším šíleným rozhodnutím, která nakonec srazila na kolena celé Německo. Kruh se uzavřel, ale cena za toto zdlouhavé čekání na konec jednoho tyrana byla nepředstavitelná.
Dnes se na tyto události díváme s odstupem a vědeckou přesností. Analyzujeme každý milimetr, o který bomba minula svůj cíl, a každý vteřinový rozdíl v odjezdu vlaku. Je to smutná kronika toho, co všechno se muselo pokazit, aby se zlo mohlo vyřádit až do úplného konce.
Důvěryhodnost těchto faktů je nezpochybnitelná a opírá se o poválečné výslechy, nalezené deníky a dokumentaci gestapa, které tyto „zrádce“ lovilo s fanatickou důsledností. Historie nám tak předkládá obraz muže, kterého nemohla zabít bomba ani kulka, ale jen vlastní strach z reality, která ho nakonec dohnala v berlínském bunkru.
Operace Valkýra: Když se hodinky zpozdily jen o kousek
Právě ono osudné spiknutí z 20. července 1944 je dodnes symbolem poslední naděje na záchranu Německa před naprostou katastrofou, a zároveň další kapitolou v tragickém románu Hitlerova neuvěřitelného štěstí. Když se mluví o tom, co všechno se muselo pokazit, aby tyran unikal spravedlnosti, Operace Valkýra je učebnicovým příkladem.
Plukovník Claus von Stauffenberg, hrdina s páskou přes oko a chybějící rukou, se stal tváří tohoto odvážného pokusu. I přes svá válečná zranění byl mužem železné vůle, který se rozhodl jednat. Jeho plán byl geniálně jednoduchý: propašovat bombu na poradu do Vlčího doupěte, Hitlerova východního velitelství, a tam s ním skoncovat. V osudný den Stauffenberg dorazil na poradu s kufříkem plným výbušnin. Jenže, jak už to v příbězích o Hitlerově štěstí bývá, i zde se do hry vložila série smolných událostí. Porada se kvůli horku přesunula z bunkru do lehčího dřevěného baráku, který neměl takový rezonanční efekt jako betonová pevnost. To byl první klíčový detail.
Stauffenberg, který měl kvůli svým zraněním potíže s manipulací, dokázal aktivovat jen jednu ze dvou připravených náloží. Ta druhá, která by zdvojnásobila ničivou sílu, zůstala nevyužita. Další kousíček, který se sice zdál být malicherný, ale nakonec rozhodl o osudu světa.
Poté, co Stauffenberg umístil kufřík pod stůl co nejblíže Hitlerovi a nenápadně se vzdálil, jeden z přítomných důstojníků, plukovník Heinz Brandt, nešťastnou náhodou kufřík posunul. Posunul ho za masivní dubovou nohu stolu, která následně zafungovala jako štít a pohltila velkou část energie výbuchu. Jaká morbidní ironie osudu! Výbuch sice rozmetal dřevěný barák a zranil několik lidí, ale Hitler, chráněný deskou stolu, přežil jen s lehkými zraněními – popáleninami, otřesem mozku a natrženými kalhotami. Okamžitě se prohlásil za nezranitelného a bohem vyvoleného. To, co pro něj bylo důkazem prozřetelnosti, bylo pro svět dalším prodloužením utrpení.
Po neúspěšném atentátu následovala krutá vlna odvet. Tisíce lidí, kteří byli jen sebemenším způsobem spojeni se spiknutím, nebo se jen zdáli být neloajální, byli popraveni.
Stauffenberg a jeho nejbližší spolupracovníci byli zatčeni a popraveni ještě téže noci, bez řádného soudu. Jejich odvaha však zůstala nezapomenuta.
Spiknutí z 20. července tak není jen příběhem neúspěšného atentátu. Je to tragický epos o tom, jak se zlo dokáže vzepřít všem logickým předpokladům a jak i ti nejodvážnější jedinci mohou být poraženi kombinací smůly, náhody a cynické vůle osudu.
A tak zatímco se zbytek světa divil, Hitler dál vládl svému umírajícímu impériu, chráněn neviditelným pláštěm ironie.
Závěrem lze konstatovat, že Hitlerův příběh o 42 životech není oslavou jeho osobnosti, ale spíše kritikou nevyzpytatelnosti osudu. Je to připomínka toho, že zlo může mít někdy neuvěřitelné štěstí, ale ani to netrvá věčně.
Nakonec ho stejně čekala jen propast a opovržení celého světa.
_________________________
Použité zdroje: YouTube.com / Tankista
