Článek
V našem domě máme výtah. Je chytrý, moderní, s dotykovým displejem a pravděpodobně tajným účtem na Instagramu. Ale mně se prostě rozhodl dělat naschvály.
Sousedi si ho volají a jede. Já zmáčknu tlačítko – a on se rozjede opačným směrem. Nahoru. I když stojím v přízemí. Sám. S taškami. V dešti.
Minulý týden jsem do něj nastoupil a než jsem stihl zmáčknout patro, dveře se zavřely. S někým jiným. Zrcadlem. Ano, prostě se zavřely a nic. Stál jsem uvnitř, výtah nejel, jen jsme se zírali – já a můj zamlžený odraz. Po minutě trapnosti se dveře otevřely. A za nimi stála sousedka. Zeptala se, jestli si hraju na schovávanou. Jo, přesně to.
Včera jsem chtěl být chytrý. Zavolal jsem výtah přes appku. „To bylo nejvíc…“ Přijel. Hurá! Otevřel se, já nastoupil – a výtah se zasekl. Tři minuty nic. Pak se rozjel… do suterénu. Tam, kde končí naděje a začínají staré ledničky. A pak se vypnul. Dvacet minut jsem měl jako společnost prázdné přepravky a rozbitý vysavač.
Začínám mít pocit, že výtah funguje skvěle. Jen ne pro mě. Možná mě přehlasoval výbor SVJ. Možná mě nemá rád, protože jsem jednou kopl do jeho dveří, když mi zavřel před nosem. Nebo mě prostě zná… a ví.
__________________
Použité zdroje:
Tento článek je autorskou fikcí. Nevychází z žádných převzatých nebo faktických zdrojů. Vznikl jako humoristická glosa ze života. *
