Záchranka není taxi zdarma. Přesto vozí pacienty, kteří ji nepotřebují. Proč?

Zdravotnická záchranná služba se stala obětí vlastní nepřetržité dostupnosti. Zatímco ordinace zavírají, telefony praktických lékařů mlčí a pohotovosti bývají vzdálené, linka 155 funguje pořád. Zákon o zdravotnické záchranné službě ji však neurčuje pouze pro pacienty přímo ohrožené smrtí, jak se někdy zjednodušeně tvrdí. Pomoc je určena také při náhle vzniklém závažném postižení zdraví, intenzivní bolesti nebo stavu, který by bez rychlého zásahu mohl zanechat trvalé následky. Rozdíl mezi takovou událostí a několik měsíců trvající bolestí zad je přesto zřejmý. Pražští záchranáři v roce 2025 řešili více než 146 tisíc událostí, zatímco na Vysočině zaznamenali rekordních 52 258 výjezdů. Samotná čísla neprozrazují, kolik zásahů bylo zbytečných, ale ukazují, pod jakým tlakem systém pracuje.

Oblíbené tvrzení, že v devadesátých letech jednoduše zanikla lékařská služba první pomoci, je příliš hrubou zkratkou. LSPP se v jednotlivých regionech postupně měnila, omezovala a přesouvala, avšak ještě Zdravotnická ročenka České republiky 2003 její činnost statisticky sledovala. Slábla především někdejší návštěvní složka, kdy lékař v odpoledních a večerních hodinách přijížděl za pacientem domů.

Dnešní právní řád nadále zná lékařskou pohotovostní službu, nikoli však jako univerzální večerní ambulanci na kolech. Od roku 2026 ji zákon o zdravotních službách pevněji váže na nemocnice s urgentním příjmem, u dětí na poskytovatele akutní lůžkové pediatrické péče. Mezi zavřenou ordinací a nemocnicí tak v mnoha místech vznikla praktická, nikoli právní mezera. Do této mezery dnes až příliš často vjíždí sanitka.

Výsledkem je každodenní směšování akutní medicíny, návštěvní služby, pohotovosti a obyčejné dopravy. Bolest zad trvající několik měsíců bez náhlého zhoršení zpravidla patří praktickému lékaři, rehabilitaci nebo ambulantnímu specialistovi. Drobné říznutí do prstu, svědění oka či žádost o změření tlaku rovněž obvykle nevyžadují výjezd posádky RZP. Chronické onemocnění se však může náhle dramaticky zhoršit, a proto nelze člověka odmítnout jen podle názvu jeho diagnózy. Rozhodující je aktuální stav, intenzita obtíží, rychlost jejich vzniku a riziko z prodlení. Národní zdravotnický informační portál správně připomíná, že při nejistotě je možné na linku 155 zavolat a nechat situaci posoudit kvalifikovaným operátorem. Zneužitím není poctivá obava laika, ale vědomé používání záchranky jako pohodlné náhrady běžné péče.

Věta „kdyby něco, zavolejte si záchranku“ se stala oblíbeným administrativním únikovým východem.

V akutním život ohrožujícím stavu je samozřejmě správná, avšak jako univerzální rada pro každou komplikaci představuje profesní rezignaci. Součástí primární péče registrujícího praktického lékaře je podle zákona vždy návštěvní služba. Jak vysvětluje oficiální pacientský portál NZIP, praktik ji má zajistit zejména pacientovi, který se kvůli zdravotnímu stavu nemůže dostavit do ordinace. Neznamená to ovšem, že každý praktik drží čtyřiadvacetihodinovou domácí pohotovost. Mimo jeho ordinační dobu řeší náhlé, avšak nikoli život ohrožující zhoršení zdravotního stavu lékařská pohotovostní služba. Odmítání oprávněné návštěvní služby během provozu ordinace však nelze omlouvat automatickým přesměrováním pacienta na číslo 155.

Nepřesná je také představa, že praktičtí lékaři dostávají kapitační platbu přímo za noční návštěvy každého pacienta. Jejich péče se hradí kombinací kapitace a výkonových úhrad, přičemž systém počítá také s návštěvní službou a dopravou zdravotnického pracovníka. Úhradová vyhláška pro rok 2026 dokonce výslovně odděluje čas návštěvní služby od sjednaných ordinačních hodin. To ale praktiky nezbavuje zákonné povinnosti tuto péči svým registrovaným pacientům skutečně zajistit. Pokud ordinace nepohyblivému chronicky nemocnému člověku nabídne pouze číslo záchranky, přesouvá vlastní část odpovědnosti na podstatně dražší článek systému. Takový postup zatěžuje posádku, dispečink i nemocniční ambulanci. Zdravotní pojišťovny by proto měly mnohem důsledněji kontrolovat nejen počet vykázaných výkonů, ale také skutečnou dostupnost péče. Bez této kontroly zůstává kapitace jistá, zatímco odpovědnost putuje po telefonu dál.

Přetížení se nakonec přelévá do nemocnic, kde pohotovostní a urgentní pracoviště suplují vše, co se nepodařilo vyřešit v primární péči.

Lékařská pohotovost je určena pro jednodušší akutní obtíže bez zjevného ohrožení životních funkcí.

Urgentní příjem má naopak zvládnout náhlé závažné stavy, nestabilní pacienty a nemocné přivážené záchrannou službou.

Na obou místech se však potkávají lidé s infarktem, mozkovou mrtvicí či těžkým úrazem s pacienty, kteří své dlouhodobé obtíže začali řešit až večer. Pořadí neurčuje čas příchodu ani způsob dopravy, ale zdravotní stav zjištěný při třídění. Například urgentní příjem Fakultní nemocnice Brno výslovně popisuje triáž, při níž jsou pacientům podle vitálních funkcí a závažnosti přidělovány priority. Příjezd sanitkou proto neposkytuje vstupenku k okamžitému vyšetření. Stabilní pacient může čekat, zatímco člověk v bezprostředním ohrožení půjde oprávněně před něj.

Přesto se stále objevují lidé, kteří během ordinační doby k lékaři nejdou, protože je v čekárně mnoho pacientů. Po zavření ordinace zavolají záchranku s představou, že získali bezplatný odvoz a přednostní vstup do nemocnice. Takové jednání už není neznalostí zdravotnického systému, ale jeho vědomým obcházením. Posádka navíc nemusí každého vyšetřeného člověka automaticky transportovat, protože o dalším postupu rozhoduje zdravotní stav a medicínská indikace. Ani případný převoz nezaručuje rychlejší ošetření na pohotovosti nebo urgentním příjmu. Bezplatnost v okamžiku použití neznamená, že výjezd nemá cenu.

Každá posádka zaměstnaná pohodlností jednoho člověka může ve stejnou chvíli chybět u pacienta, kterému se právě zastavilo srdce.

Stejně nepřesné je kategorické tvrzení, že záchranná služba nesmí převážet opilé nebo zdrogované osoby.

Samotná opilost bez zdravotních komplikací skutečně není automatickou indikací k cestě sanitkou do nemocnice. Akutní intoxikace však může způsobit bezvědomí, poruchu dýchání, křeče, podchlazení, těžký úraz nebo selhávání životních funkcí. V takové situaci jde o skutečného pacienta bez ohledu na to, zda jeho stav zavinil alkohol, drogy nebo jiná látka. Zákon o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek dokonce zakazuje umístit na záchytnou stanici člověka ohroženého selháním životních funkcí, v bezvědomí, s neošetřeným zraněním či masivním krvácením. Takový člověk patří nejprve do zdravotnického zařízení schopného poskytnout odpovídající péči. Sanitka tedy nemá být úklidovou službou pro veřejný prostor, ale při závažné intoxikaci je její zásah plně oprávněný.

Záchytná stanice je určena člověku, který pod vlivem návykové látky nekontroluje své chování a bezprostředně ohrožuje sebe, jiné osoby, majetek nebo veřejný pořádek. Musí být současně vyloučen stav vyžadující nemocniční péči a s přijetím musí souhlasit určený lékař. Dopravu má podle zákona zajistit ten, kdo dotyčného vyzval k orientačnímu nebo odbornému vyšetření, což může být například Policie České republiky či obecní policie. V některých městech k tomu bezpečnostní složky skutečně používají upravená vozidla, ale lidové označení „dobytčák“ do odborného popisu nepatří. Problémem zůstává nerovnoměrná síť záchytných stanic a rozdílná místní praxe. Kolemjdoucí navíc nemůže na chodníku bezpečně rozeznat spánek po alkoholu od bezvědomí, krvácení do mozku, podchlazení nebo diabetického kolapsu. Pokud člověk nereaguje, nedýchá normálně, má křeče nebo viditelné zranění, je zavolání linky 155 správné.

Nejtvrdší rozhodování se odehrává na zdravotnickém operačním středisku. Dispečer pacienta nevidí, nemůže jej fyzicky vyšetřit a vychází pouze z informací, které mu sdělí volající.

Příběh nočního výjezdu posádky záchranné služby ve 03.20 hodin kvůli „svědění oka“ může působit jako dokonalý symbol absurdity, ale před vysláním posádky operátor pracuje s nejistotou a odpovědností.

Zákon mu ukládá vyhodnotit naléhavost, zvolit nejvhodnější řešení a rozhodnout, zda má výjezdovou skupinu vyslat. Riziko chyby je přitom výrazně nerovnoměrné: nevyslaná sanitka u skrytého vážného stavu může skončit tragédií, zatímco zbytečný výjezd se snadno obhájí opatrností. Tato asymetrie může podporovat alibistické rozhodování, ale sama o sobě nedokazuje zbabělost konkrétního dispečera. Řešením jsou jasné odborné protokoly, možnost bezpečné telefonické konzultace, zpětné vyhodnocování výjezdů a vedení, které pracovníka podrží i tehdy, když sanitku oprávněně nevyšle.

Do příběhu vstupují také peníze, jenže skutečnost je složitější než heslo „co výjezd, to zisk“. Pozemní záchranné služby jsou příspěvkovými organizacemi zřízenými jednotlivými kraji. Podle zákona o ZZS se jejich činnost financuje z veřejného zdravotního pojištění, ze státního rozpočtu a z krajských rozpočtů, které kryjí zbývající náklady. Úhradová vyhláška pro rok 2026 skutečně stanoví výkonové úhrady a navýšení o 1 550 korun za péči zahrnující přijetí tísňové výzvy a vykázaný výjezd. Z toho však nelze poctivě dovodit, že dispečer posílá sanitku kvůli finančnímu zisku organizace.

Velká část nákladů je fixní, protože základny, technika, dispečink a posádky musí být připraveny bez ohledu na počet zásahů. Výkonové financování přesto nesmí vytvářet prostředí, v němž je počet výjezdů důležitější než jejich oprávněnost. Veřejnost má právo vědět, kolik zásahů končí bez transportu, kolik jich souvisí s dlouhodobými obtížemi a jak organizace svou činnost odborně kontrolují.

Mladý zdravotnický záchranář obvykle nenastupuje do služby s představou, že bude fungovat jako noční praktický lékař nebo taxikář.

Přichází kvůli urgentní medicíně, resuscitacím, těžkým úrazům a možnosti zasáhnout ve chvíli, kdy rozhodují minuty.

Střet této motivace s opakovanými výjezdy k dlouhodobým bolestem, drobným poraněním či sociálním problémům může být mimořádně tvrdý. Nelze bez celostátních dat tvrdit, že každý absolvent po třech až šesti měsících vyhoří. Pocit profesní marnosti se však může objevit velmi rychle, zvláště když se k nočním směnám přidají agrese, manipulace a tlak na bezvýhradné plnění každého požadavku. Zdravotník pak neztrácí odhodlání proto, že by nezvládl těžkou medicínu, ale proto, že ji příliš často vůbec nemůže dělat. Systém tím spotřebovává motivaci lidí, do jejichž vzdělání a výcviku investoval značné prostředky.

Odpovědnost přitom neleží pouze na pacientech.

Nesou ji také praktičtí lékaři odmítající návštěvní službu, nedostupné pohotovosti, nedostatečná síť záchytných stanic, zdravotní pojišťovny i vedení záchranných služeb. Pokud management hodnotí hlavně počet uskutečněných výjezdů a trestá každé odvážnější rozhodnutí dispečera, vytváří kulturu preventivního vysílání sanitek. Jestliže naopak bagatelizuje rizikové volání, ohrožuje pacienty a zaměstnance. Profesionální řízení musí hledat rovnováhu mezi bezpečností, medicínskou potřebností a dostupnou kapacitou. Každý zbytečný výjezd by měl být podnětem k analýze příčiny, nikoli jen dalším číslem ve statistice. Teprve z takových dat lze zjistit, zda selhal pacient, praktik, pohotovost, sociální služba, policie nebo samotné operační středisko.

Veřejnost přitom nelze proměnit v amatérské lékaře a trestat ji za každou chybnou obavu. Při náhlé bolesti na hrudi, příznacích mozkové mrtvice, závažné dušnosti, bezvědomí, křečích, prudké neobvyklé bolesti, těžkém úrazu nebo rychlém zhoršení stavu je volání linky 155 namístě. Stejně správné je zavolat tehdy, když si člověk závažností stavu není jistý a pravdivě popíše všechny okolnosti. Dlouhodobé stabilní obtíže je však nutné řešit v ordinaci praktika nebo specialisty, případně prostřednictvím návštěvní služby. Náhlý problém mimo ordinační dobu, který neohrožuje život ani nezpůsobuje závažné postižení zdraví, patří na lékařskou pohotovost. Převozová sanitka (DRNR) se objednává na základě zdravotní indikace lékaře, nikoli prostřednictvím tísňové linky. Poctivý popis obtíží umožní operátorovi zvolit bezpečné řešení, zatímco zveličování příznaků bere pomoc někomu jinému.

Na úplný konec je třeba připomenout, koho při banálním výjezdu posíláme do terénu. Podle § 18 zákona č. 96/2004 Sb. získávají dnešní noví zdravotničtí záchranáři kvalifikaci absolvováním akreditovaného bakalářského programu; zákon současně zachovává odbornou způsobilost absolventům starších vyšších odborných a středoškolských oborů za stanovených podmínek.

Od roku 2026 musí nově kvalifikovaný záchranář před samostatnou přednemocniční neodkladnou péčí získat nejméně roční praxi v intenzivní péči nebo pracovat pod odborným dohledem. Není tedy doslova pravda, že každý sloužící záchranář bez výjimky vystudoval vysokou školu, ale současná cesta do této profese vysokoškolské vzdělání vyžaduje. Tito lidé se neučí roky proto, aby nahrazovali zavřenou ordinaci, vozili zdravého opilce nebo ve tři ráno řešili svědění oka.

Záchranná služba musí zůstat dostupná pro infarkty, mrtvice, bezvědomí, vážné úrazy, nehody a další náhlé stavy ohrožující život či zdraví.

Každý vědomě zbytečný výjezd není jen položkou na účtu pojišťovny, ale ukradeným časem posádky, která může být za několik minut potřeba jinde.

Až jednou sanitka k člověku v opravdovém ohrožení přijede pozdě, nebude už podstatné, zda ji zdržela pohodlnost pacienta, nedostupný praktik, alibismus dispečinku nebo špatně nastavený systém.