Článek
Magazín DejinySveta.cz, který téma zpracoval ve svých nedávných materiálech, posbíral dostupné archivní podklady, veřejné databáze i oficiální výzkumy či zdroje a přinesl jejich ironicky neuhlazený obraz. Nehraje si na badatele z devadesátých let – jen skládá dohromady to, co po režimu zůstalo, a ukazuje, jak absurdně precizně dokázal stát proměnit hranici v nástroj proti vlastním občanům. A protože samotná logika tehdejší moci je parodií sebe sama, je zcela na místě přiblížit ji s ostrou ironií, bez kosmetiky a bez milosti, kterou si fakta nezaslouží.
Právě proto si tohle téma říká o popis bez milosti, s ironií a s takovou ostrostí, jakou si historická fakta zaslouží.
Když stát brání „šťastný lid“ tím, že ho zastřelí
Dráty, miny, kulky, elektrické zátarasy a vycvičení psi. Ne, nejde o výčet rekvizit z hororu, ale o oficiální arzenál komunistického Československa proti lidem, kteří chtěli jediné – odejít. Mezi roky 1948 a 1989 zemřelo na hranicích s Rakouskem a Západním Německem nejméně 282 lidí. Kulky poslaly do země 145 z nich, 96 usmažila elektřina, další roztrhaly miny, zlomila zranění nebo je rozsápali služební psi. Mezi mrtvými byli muži, ženy i mladiství. Režim se oháněl ochranou státu, ale ve skutečnosti chránil jen sám sebe před pravdivým pohledem do zrcadla.
Ústav pro studium totalitních režimů dnes připomíná jejich jména, fotografie i osudy. Archivy vyprávějí příběhy lidí, kteří nechtěli nic víc než život mimo zemi, která se tvářila jako ráj, ale fungovala jako klec. Paměť nesmí zmizet – a už vůbec ne v zemi, kde se dějiny tak rády přetvářely podle potřeby.
Historici ÚSTR zpřístupnili veřejnosti nejen tragédie, ale i důsledné seznamy obětí. Jejich počet se podle aktuálních výzkumů blíží 288. Ironií osudu je, že poslední člověk zemřel v roce 1989 – v době, kdy se režim už rozpadal, ale jeho vražedné návyky zůstávaly v plné síle.
Shromažďovat podklady je detektivka bez spisů. Mnohé zásahy se nevedly v žádných oficiálních dokumentech, a tak zůstávají na svědomí svědectví, rodinné archivy a záznamy těch, kteří přežili. Přesto historici dokázali sestavit přesné rekonstrukce smrtí, identit i okolností.
Po roce 1989 se případy konečně dostaly na stůl vyšetřovatelům. Výsledek? Drtivá většina viníků unikla spravedlnosti, protože „jednali podle tehdejších předpisů“. Doslovně! Režim vraždil, paragrafy to kryly a soudy po revoluci jen stěží odmazávaly to, co bylo trestné už svou podstatou.
Jediný, kdo se k věci postavil důsledně, bylo sousední Německo. Po pádu Berlínské zdi stíhalo 270 případů, vyneslo 230 rozsudků a posílalo viníky za mříže bez výmluv.
Osudy, které přežily jen díky náhodě
Mezi nejsilnější příběhy patří případ sedmnáctiletého Václava Krbečka z roku 1953. Mladík chtěl uniknout do USA za příbuznými. S buzolou prošel minami, podhrabal se pod dráty, překonal absolutní peklo. Jenže když už měl svobodu doslova na dohled, pohraničníci spustili palbu.
Přežil jen o centimetry. „První rána prošla tři centimetry nad srdcem a znehybnila mi levou ruku…další rána prošla kolem páteře a mám ji dodnes,“ vzpomínal později.
Střelec po roce 1989 vypověděl, že si „na nic nepamatuje“. Případ skončil bez rozsudku. Paměť byla prý opotřebovaná, zato svědomí zůstalo netknuté.
Miroslav Lehký z ÚSTR k tomu dodal, že jen dva pohraničníci projevil někdy známku lítosti. Jeden tvrdil, že kdyby věděl, co služba obnáší, nikdy by do ní nešel, druhý se rozplakal. Na pozadí tisíců uniforem je to žalostně málo.
Útěky byly často šílené – ale promyšlené. Někteří šli pěšky, jiní stavěli balóny, vor, nebo upravili staré auto na létací stroj. Bratři Adam a Rudolf Janouškovi v roce 1953 uprchli přes Šumavu traktorem Zetor. Další dvojice přeletěla dráty na podomácku sestaveném kluzáku. Někteří pluli přes Dunaj na vlastní loďce.
Všechny tyto příběhy spojuje jediné: pevné rozhodnutí, že stojí za to riskovat život výměnou za možnost vůbec nějaký mít.
Utajené mapy, odsun obyvatel a ticho jako nástroj moci
Železná opona nebyla jen dráty. Systém zasahoval hluboko do životů lidí v příhraničí. Vesnice byly vystěhovány během jediné noci, domy zapečetěny, rodiny roztrhány. Ti, kdo žili příliš blízko svobody, byli označeni za riziko a přesouváni hluboko do vnitrozemí. Bez odvolání, bez vysvětlení, bez šancí.
Existovaly tajné mapy, které určovaly, kdo smí v pásmu žít, vlastnit pole nebo se pohybovat. Každý kontakt s cizinci mohl skončit výslechem.
Důvěra mezi sousedy byla rozbitá strachem, že kdokoliv může být informátor. Státní bezpečnost navíc využívala pasové kontroly jako páku šikany. Do mnoha oblastí jste se mohli vydat jen na povolení, které neudělili, když se jim nelíbila barva vašeho kabátu nebo historie vaší rodiny. Mladí lidé z pohraničí byli často odmítáni na vysoké školy – jen proto, že se narodili na špatném místě.
Preventivní zatýkání před svátky a návštěvami delegací bylo běžné. Stejně tak psychické zhroucení pohraničníků, kteří prošli rok trvající službou, mnozí skončili v psychiatrických léčebnách. O jejich příbězích režim mlčel. Nebyli to hrdinové, ale důkaz, že systém drtil všechny – i ty, kdo mu sloužili.
Děti pohraničníků vyrůstaly ve zvláštních školách, kde se učilo o zátarasech jako o ochraně proti západu a o uprchlících jako o zrádcích. Pravda byla zakázané slovo, lež standardní vyučovací materiál.
Statistiky, které mají tváře, a smrt, která měla být zapomenuta
Přes hranice se pokusilo odejít více než 260 tisíc lidí. Nejmenší část z nich zaplatila životem, další zdravím, jiní mnohaletým vězením. Smrt 282 osob není číslo – jsou to konkrétní lidé: studenti, dělníci, lékaři, rodiče. Režim je neviděl jako občany, ale jako narušitele.
Mnohé oběti byly pohřbeny bez vědomí rodin, některé zpopelněny bez vydání ostatků. Zásahy byly legalizovány interními protokoly a výsledkem byla léta trvající bolest přeživších. Pravda se často ukázala až po roce 1989 díky náhodným nálezům či svědectvím bývalých příslušníků.
Hranice nebyla jen překážkou v krajině – byla symbolem totální kontroly nad životem, pohybem i smrtí.
Cena svobody je jméno každé oběti
Příběhy těch, kteří zahynuli, nejsou jen součástí učebnic. Jsou mementem. Varováním před režimem, který se nebál střílet do vlastních dětí, pokud se pokusily žít jinak. Jejich smrt nebyla náhoda. Byla výsledkem systému vystavěného na strachu, moci a poslušnosti.
Aby nezmizeli z paměti, musíme o nich mluvit. Vyprávět jejich osudy. Připomínat, že svoboda není samozřejmost, ale v mnoha případech vykoupená krví.
Hranice dnes nejsou z ostnatých drátů, ale zapomnění a ticho umí být stejně nebezpečné.
A právě proto je nutné je přerušit. Mluvit nahlas. A nikdy nedovolit, aby se historie opakovala v tichu.
_____________
Použité zdroje: zelezna-opona.cz, dejinysveta.cz, ustrcr.cz
