Článek
Vláda chce zdražit vodu. Dvě miliardy už má v rozpočtu, zákon k nim neexistuje
Vláda si do rozpočtu na příští rok napsala dvě miliardy korun z poplatků za čerpání podzemní vody. Peníze mají své místo v tabulce, jenže zákon, podle kterého by je stát vybral a ministerstvo zemědělství dostalo, dosud nikdo nenapsal. Národní rozpočtová rada to říká nahlas: takový příjem není v souladu s existující ani navrhovanou legislativou. A ministr Šebestyán (SPD) u toho tvrdí, že se domácností nic nedotkne — zatímco jeho vlastní úředníci připouštějí, že lidé napojení na veřejný vodovod mohou zaplatit víc.
Dvě miliardy na straně 15
Není to řečnická figura. V dokumentaci sněmovního tisku k rozpočtu na rok 2027 je u kapitoly ministerstva zemědělství vedený příjem z poplatků za odběr podzemní vody ve výši dvou miliard korun. Celkové daňové příjmy téhle kapitoly jsou v závazné příloze stanoveny na 2,012 miliardy. Voda tedy nese prakticky celý ten ukazatel. Žádná rezerva, žádná poznámka pod čarou.
Pro srovnání: dnes ten poplatek vynese dohromady asi 700 milionů ročně. Vláda tedy počítá s téměř trojnásobkem.
Ministr by „rád otevřel debatu“. Rozpočet už debatu nepotřebuje
Ministerstvo zemědělství zatím nemá hotový návrh. Má záměr: přiblížit poplatek za podzemní vodu tomu, co se platí za vodu povrchovou. Dnes je rozdíl výrazný — za kubík podzemní vody určené k zásobování pitnou vodou se platí 2 koruny, sazba se od roku 2001 nezměnila, zatímco za povrchovou vodu se podle povodí platí od 5,26 do 9,09 korun.
Argument ministerstva je věcný a sám o sobě obhajitelný: nižší cena podzemní vody motivuje odběratele sahat po tom zdroji, který se obnovuje nejpomaleji a který v suchých letech chybí jako první. Ochrana podzemních zdrojů skutečně stojí za vážnou debatu.
Jenže debata má jednu nepříjemnou vlastnost — může skončit jinak, než si navrhovatel přál. Dvě miliardy v rozpočtu už žádný takový risk nepřipouštějí. Pořadí je obrácené: nejdřív příjem, pak zákon, pak analýza.
A dá se z toho dopočítat i to, co ministerstvo neřeklo. Aby poplatek vynesl dvě miliardy, musel by při stejném objemu odběrů vzrůst přibližně na trojnásobek — tedy z dnešních 2 korun na nějakých 6 korun za kubík. To už není „přiblížení“. To je plné srovnání s povrchovou vodou, a to rovnou, ne po etapách. Richard Brabec zkoušel v roce 2016 dostat sazbu na 6 korun v průběhu šesti let a svůj návrh stáhl, když se proti němu zvedly odbory, obce i tehdejší koaliční partner.
Poplatek odvede vodárna. Zaplatí ho vaše domácnost
Tady je ten rozpor, který by měl zajímat každého poslance, co bude o rozpočtu hlasovat.
Ministr Šebestyán ujišťuje, že se změna domácností nedotkne, protože poplatek se platí jen z odběrů nad 6 000 kubíků ročně. To je formálně pravda — žádný majitel studny nic platit nebude. Nad tou hranicí jsou vodárenské společnosti. Jen se poněkud zapomíná dodat, komu vodárna svoji vodu prodává.
Ministerstvo zemědělství to přitom samo přiznalo, když se ptaly Seznam Zprávy: domácnosti napojené na veřejné vodovody mohou zaplatit více na vodném. Dvě větě dvou úrovní jednoho úřadu. Jedna pro mikrofon, druhá do odpovědi novináři.
Nový náklad u odběratele se nerozplyne. Promítne se do ceny — a nerozloží se rovnoměrně. Obce a regiony, které jsou na podzemní vodě závislé, ho ponesou celý. Města s povrchovým zdrojem o něm nemusí ani vědět. Platba za vodu je navíc nejslepší daň, jakou známe: nezajímá ji, kolik má domácnost na kontě, jen kolik lidí se v ní umyje.
Komu dnes ty peníze vlastně patří
Podle § 88g vodního zákona se výnos poplatku dělí na polovinu mezi kraje, na jejichž území se odebírá, a Státní fond životního prostředí. Ministerstvo zemědělství mezi příjemci není. Vůbec.
Rozpočtová rada k tomu dodává detail, který celou věc dovádí do absurdity: Státní fond životního prostředí má ve svém vlastním návrhu rozpočtu na rok 2027 s tímhle příjmem dál napsaných 340 milionů. Dvě ministerstva počítají s částečně stejnými penězi, přičemž jedno z nich na ně nemá nárok a druhé má nárok na polovinu.
Tři možnosti, žádná bezplatná
Jak to může skončit? V zásadě třemi způsoby, které se mohou i kombinovat.
Zákon se změní, sazba vzroste a výnos se přerozdělí ve prospěch ministerstva. Stát dostane víc, účty odběratelů mohou stoupnout a kraje s fondem mohou přijít o část toho, co mají dnes.
Nebo se jen přesype to, co už se vybírá. Pak ale platí jednoduchá aritmetika: ze současných 700 milionů se dvě miliardy neudělají, ani kdyby stát krajům a fondu nedal ani korunu.
Nebo příjem nenastane a v rozpočtu bude chybět dvoumiliardová položka. A protože jsme v Česku, nikdo nebude hledat, kde se stala chyba v kalkulaci — bude se hledat, komu se dvě miliardy seberou jinde. Zkušenost říká, že se obvykle hledá tam, kde se nikdo neumí ozvat.
Co má vláda vysvětlit, než se bude hlasovat
Ptát se není opozicionářství, je to popis práce poslance. A otázky jsou tentokrát velmi konkrétní. Jsou čtyři.
1. Z jaké sazby a jakého objemu odběrů ty dvě miliardy vznikly? Jinými slovy: existuje k tomu propočet, nebo je to kulaté číslo, které se hodilo do tabulky? Rozdíl mezi dnešním výnosem a rozpočtovanou částkou je skoro trojnásobný, takže ten propočet musí někde být.
2. Jaký zákon má umožnit, aby výnos šel ministerstvu zemědělství — a kdy ho vláda předloží? Dnes podle vodního zákona ministerstvo zemědělství mezi příjemci není. Bez změny zákona ten příjem nemůže nastat, a rozpočet se schvaluje teď.
3. Kolik po té změně zůstane krajům a Státnímu fondu životního prostředí? Dnes mají každý polovinu. Fond navíc se svou částí ve svém vlastním rozpočtu na příští rok dál počítá.
4. Jaký dopad na vodné vláda očekává? V korunách za kubík, ne v ujištěních. A zvlášť pro obce, které jsou na podzemní vodě závislé — tam nejde o průměr.
Ochrana vodních zdrojů si zaslouží vážnou debatu. Stejně vážnou debatu si ale zaslouží účet, který za ni někdo zaplatí. Vláda už se dvěma miliardami počítá. Dokud neřekne, podle jakých pravidel je získá a na koho ten nový náklad dopadne, je to jen číslo napsané do kolonky, u kterého se předpokládá, že si ho nikdo nepřečte.
A domácnostem opravdu nestačí ujištění, že poplatek odvede vodárna
Podpis
