Článek
Právě dnes vzpomínáme, alespoň někteří, na 103. výročí úmrtí našeho, zatím posledního, českého krále Karla III., markraběte moravského a vévodu slezského.
JCKV Karel se narodil 17. 8. 1887 na zámku Persenbeug v Dolním Rakousku jako řadový arcivévoda. Jeho otcem byl JCKV Ota František Josef, synovec císaře Františka Josefa I., svým způsobem života černá ovce rodu, jeho matkou byla zbožná princezna Marie Josefa Saská, potomek krále Jiřího z Poděbrad, která na počátku výchovy měla na syna velký vliv. V té době nikdo nepočítal s tím, že by se malý arcivévoda Karel mohl kdy stát císařem. V té době mělo před ním nárok na trůn několik dalších členů rodu. Především syn císaře, korunní princ Rudolf, dále jeho dědeček Karel Ludvík, strýc František Ferdinand d´Este, jeho otec a teprve pak přicházel na řadu právě narozený Karel. Osud však důkladně zamíchal kartami, takže 16. listopadu 1916 to byl arcivévoda Karel, který usedl v nejhorší možné době na císařský trůn.
Život blahoslaveného Karla zmapovali již podrobně mnozí odborníci věnující se tomuto výjimečnému panovníkovi, takže jen stručně a se zaměřením zejména na země Koruny české.
Arcivévoda Karel ze svého života prožil významnou část u nás a ke zdejším obyvatelům měl vřelý vztah. Už z jeho postavení vyplývala jeho služba v armádě. Po ukončení studia na gymnasiu nastoupil 1. X. 1905 na vojenský výcvik u dragounů v Chudeřicích, v dalším roce byl převelen do Staré Boleslavi, kde mu byla služba na 2 roky přerušena a studoval v té době na Karlo-Ferdinandově universitě a vyučovali ho profesoři německé i české části. Arcivévoda uměl dobře česky a někteří pamětníci v Brandýse nad Labem v devadesátých letech říkali, že jeho čeština měla pražský akcent.
Po ukončení studií se v létě 1908 vrátil ke své posádce a žil na zámku Brandýs nad Labem, který v té době patřil lotrinským Habsburkům, Leopoldu II. Toskánskému a jeho synovi, vědci Ludvíku Salvátorovi, který se tam většinou nezdržoval. Sem si také po svatbě přivezl svoji manželku Zitu, s níž zde prožili nejkrásnější roky svého života a byli ve městě a okolí velmi oblíbeni.
Na počátku r. 1912 byli dragouni převeleni do Haliče, do Kolomyj, tam však při jezdeckých manévrech Karlův kůň uklouzl a arcivévoda utrpěl zranění, po němž byl převezen do Vídně, kde se vyléčil a nastoupil jako major ke 39. pěšímu vídeňskému pluku. Po morganatické svatbě Františka Ferdinanda d´Este už bylo jasné, že po smrti svého strýce je nástupnictví na trůn. Vše se urychlilo vraždou v Sarajevu a tak po smrti císaře Františka Josefa nastoupil jako císař Karel I.
Od počátku panování měl Karel I. na mysli co nejrychlejší ukončení válkyi za cenu určítých územních ztrát. Císař jako jediný z nejvýš postavených osobností na válečném poli se pohyboval v bojových zónách a osobně viděl to utrpení. Jako věřící a citlivý člověk na konci války měl obrovský zájem. Bohužel proti stála Itálie (měla od států Dohody slíbené územní zisky na úkor naší monarchie), zájem na ukončení nemělo ani Německo, které do konce živilo naděje na vítězství. Takže svět a zejména Evropa si musela kalich hořkosti vypít až do dna.
Paradoxně nejvíce utrpěl císař Karel, pomineme-li vyvražděnou carskou rodinu, který tolik usiloval o mír. Byl vyhnán ze země, okraden a monarchie se ke škodě všech rozpadla a následně se naplnila jeho prorocká slova, že pokud dojde k rozpadu, jednotlivé nově vzniklé státečky se stanou snadnou kořistí Německa nebo Ruska. Jak víme, došlo na obojí a my si „užili“ zhruba půl staletí nejhorších totalit, které lidstvo vymyslelo. Nejprve nacistické a následně té komunistické.
Po odchodu do exilu se Karel ještě pokus ujmout trůnu v Uhrách, kde se však dočkal zrady od admirála Horthyho a situaci nechtěl hrotit do občanské války. Následně byl poslán do vyhnanství na Madeiru, kde právě 1. dubna 1922 ve 12 hodin a 23 minut umírá, dá se říct, mučednickou smrtí ve velkých bolestech na zápal plic. Do konce svého života se modlil i za nás, obyvatele zemí Koruny české.
Když jsem hned na počátku článku zmínil ZATÍM poslední, znamená to, že by posledním našim králem nemusel být. Současným legitimním následníkem je jeho vnuk, JCKV Karel a hned po něm následuje pravnuk, princ (i český) Ferdinand Zvonimír.
