Článek
Zdržoval se v rohu, v přítmí, pěkně v pološeru. Tvrdil, že tam vlastně ani nechtěl vlézt. Běžel jenom kolem a na chvilku by se rád ohřál. Taky slyšel, že tu někteří kohouti dělají strašný bordel a že je třeba udělat pořádek. S tím většina slepic souhlasila. On ale nemá vůbec takový výzor, aby mezi nimi mohl déle pobývat. Ten špičatý kuní čenich po předcích mu přece nikdo nezarazí do tlamy. Jenže běhat po stromech, už ho přestalo bavit. A nakonec je tady mnohem tepleji, než v jakékoliv vlhké dutině. A začal velmi snaživě kvokat. Kvokal tak vábivě a dlouho, až ho mnohé slípky vzaly na milost. Řekly si, že nakonec v kurníku bude teď více bezpečno. Máme tady hodného dravce, o čemž se jim jinde nemůže ani zdát. A kuna Andrej se tu uhnízdila.
Lovit zatím chodila ven, protože zasvinit kurník zkrvaveným peřím nebo olízanými kostmi přece není příliš vhodné. Ovšem dostala od většiny slepic povolení umlčet ty nadurděné kohouty, často i klovající opozdilé slípky do křídel. Kuna Andrej to udělala, a navíc si kolem pracky omotala kohoutky jiné, perspektivní, známé. Nabrala si jich velký houf. Jenže oni všichni měli vlastní hlavu a kupodivu i vlastní myšlenky. Chtěli, aby ostatní v kurníku dobře zobali, snášeli vajíčka a čistili si peří. Prostě takové ty kohoutí nebo slepičí nápady. Vůbec nepřemýšleli jako kuna.
Co s nimi měl Andrej dělat? Takže jich většinu za kurníkem ve křoví buď zadávil nebo s ostudou vyhnal. Tedy pokud radši sami dřív neutekli do jiného slepičince. Kuna Andrej se tak pohodlně rozvalila v českém kurníku. A povedlo se. Je těžké naučit kunu zobat zrní, ale naučit slepice žrát občas maso, je jednodušší. Zdálo se, že vše je na dobré cestě.
Jenže pak přišly horší časy. Do slepičince byli dostrkání skutečně velcí kohouti. A ti na čas Andreje, byť v kožešině, přerostli. Drželi pospolu a on se musel zase stáhnout do rohu, do přítmí. Lovit se bude později, uvědomil si, ale v břiše mu kručelo.
Ti kokrhelové se za čas slípkám omrzí, povadnou jim jejich vypjaté hřebínky. Taky nevyhrabou tolik žížal a zrní, jak jsem nosil já, aby byly vykrmené k pozření. Musel se na chvíli uskrovnit, skrýt svůj špičatý čenich. Raději před sebe předstrčil, aby moc v kurníku nezacláněl, své dva vycvičené kury. Ti kokodákali skoro jako když vříská kuna. Protože je mlsně miloval, označil je za své zástupce. Ty sežeru až naposled, řekl si. A oni skutečně po slepičinci běhali a provolávali, že noví kokrhelové jim nic dobrého nepřinesou. Jenže stále se Andrej cítil v tom kurníku jaksi cize. Pak pochopil nové možnosti. Občas totiž ochutnal při nepatrném kousnutím i krev z krků kvoček. Maskoval to laškovnou hravostí. A stalo se něco zvláštního. Počal shledávat, že krev právě těch starších nosnic má něco do sebe. Je v ní věkovitá moudrost, setrvalost, touha po ochraně, která jim za pár kapek červené tekutiny vlastně stojí. Navíc přišel na super zajímavou věc. Ten, kdo se od něho nechá kousnout, se mu začíná v něčem podobat. Jeho samotného rafnout samozřejmě nesmí, ale dostane obrovskou chuť na jiné. Na ty, na které mu ukáže. Sledoval, jak se slípky podle toho chovají. Daly se do díla. Uvěřily všemu, co jim nakvokal.
Jde to úžasně, mnula si packy kuna Andrej. Ještě chvíli a zvolí mě nezpochybnitelným králem všech slepic. Jen jedna otázka mu občas vrtá hlavou. Co když z pár nosnic skutečně vytvoří pravé kuny. Nebude to problém i pro něj samotného?
Jak se český slepičinec vypořádá s touto zcela fenomenální evoluční výzvou, zůstává otevřené.
