Článek
Chystaná dohoda EU se sdružením Mercosur se dotýká i nás. Při hlasování v evropském parlamentu ovšem právě čeští tzv. patrioti z ANO i mimo ně svými hlasy zablokovali (zkomplikovali) přijetí. Rozhodl jsem se tuto složitou problematiku zpřístupnit.
Předem varuju. Dopady dohody se týkají budoucnosti, kterou neznáme a můžeme jen odhadovat. VELMI se liší segment od segmentu, ba produkt od produktu, a tedy i firmu od firmy; jsou různé pro jednotlivé evropské země (dáno strukturou jejich ekonomiky) a mění se v čase. Je to zkrátka systém složitý jako svět sám.
Co je to Mercosur
Je to taková „malá jihoamerická EU“. Sdružuje jen čtyři země, ale ty největší a nejdůležitější - Brazílii, Argentinu, Uruguay a Paraguay. Venezuela tam byla, ale vyhodili ji z celkem logických důvodů, a Bolívie je v procesu přijímání. Z těch silnějších zemí tam chybí třeba Chile a Kolumbie. Ostatní země Jižní Ameriky jsou „přidružené“, tzn. odstaňují vnitřní bariéry obchodu, vztahů s dalším světem se to netýká.
I tak Mercosur sdružuje území s cca 270 milióny lidmi (EU = 450 m), s ekonomickým výkonem 3 biliónů dolarů (EU = 22 biliónů). V populaci to tedy není tak vzdálené, v ekonomickém výkonu je rozdíl obří, asi osminásobný. Evropské země jsou dramaticky bohatší a ekonomicky výkonnější.
Důležitý je objem vzájemného obchodu. Je jednak velmi vyrovnaný, ale především dost malý: 55-56 miliard EUR jedním i druhým směrem. Vzájemný obchod tak tvoří dvě promile evropského HDP. A jak byste asi čekali, země EU vyvážejí do zemí Mercosuru především pokročilejší výrobky (strojařina atd), opačným směrem jdou spíše primární suroviny a zemědělské výrobky.
Mercosur vznikl hlavně jako celní unie mezi svými členy (v tomto podobný EU, odstranění vnitřních bariér) a až postupně se dostává do situace, kdy vystupuje jako aktivní sdružení i vůči zbytku planety.
Vysoká cla i další překážky
Dosud malá úroveň obchodu je jistě daná vzdáleností (doprava prodražuje a taky dlouho trvá, protože je námořní - měsíc i víc, a to jde o dopravu přístav-přístav. Přičtěte další řadu dní pro přepravu ze zdrojového do cílového bodu, takže reálně tak dva měsíce. To obchodu nepomáhá.
Současně ale mezi zeměmi EU a Mercosuru (i dalšími jihoamerickými státy) panují vysoké celní překážky, další tarify (např. kvóty) a různé další „nenápadné“, ale zcela záměrné překážky. Místní výrobci tu i tam tvoří silnou lobby a chtějí se bránit před levnějším dovozem. Proto je taky obchod zatím malý.
Cla jsou i přes 30% a dlouhodobě je uvaluje právě Mercosur. Na evropské automobily je 35%, na oděvy a obuv též 35%, na víno 27%, na lihoviny 25%, na většinu dalších výrobků okolo 20%, chemie 18%, farmacie 14%. (Je tam ale spousta výjimek, tohle je “big picture”).
V opačném směru (dovoz do Evropy) jsou cla nižší. Nebudu je vypočítávat, protože ta struktura je dost komplikovaná. Typicky nejsou vyjádřeny v procentech, ale jako pevná přirážka, např. „7 Kč na kilo cukru“ a podobně, nebo v kombinaci. Někde jsou uvalena antidumpingová cla proti konkrétní zemi, nikoli na celý Mercosur (typicky na biodiesel z Argentiny, kde je to kolo 25%). Podle metodiky WTO je výše celního a jiného zatížení na výrobky ze zemí Mercosuru asi 5%, ale divoce to lítá mezi komoditami.
Platí nicméně, že cly se brání víc Mercosur než Evropa, a tedy plošné odstraňování víc pomůže evropským exportním firmám než naopak.
A co se tedy má nyní změnit?
Jednou větou: většina cel a dalších překážek mizí nebo se snižuje, ale v citlivých komoditách si obě strany uhájily svoje zájmy.
Mercosur má úplně odstranit (vynulovat) cla na 91 % dovozu z EU, ne okamžitě, ale postupně. EU odstraní cla na „většinu“ dovozu z Mercosuru, ponechá tarify (přirážky) na některé citlivé zemědělské komodity. Evropské firmy by měly získat přístup k veřejným zakázkám v Mercosuru za rovných podmínek (no, uvidíme).
Docela důležité a pracně vyjednané byly tlaky na Mercosur vůči udržitelnosti - tedy že EU zjednodušeně říká „chcete s námi obchodovat bez překážek? Tak fungujte podobně udržitelně jako my“. Jinak obchod nebude. Velkým tématem v Jižní Americe je například odlesňování amazonského pralesa - ekosystému důležitého pro celou planetu. Právě tak by měly být na exportující firmy ze zemí Mercosuru uplatňována podobná pravidla jako jsou v EU (hygienické a environmentální standardy).
Stejně jde o to zemědělství
Zatím vše v pohodě - v čem by tedy mohl být pro Evropu problém? Samozřejmě jde o zemědělské a potravinářské výrobky, tedy o segment, který si evropské země extrémním způsobem chrání. Společná zemědělská politika znamená masivní dotace do zemědělství a potravinářství a když to nestačí, sázejí se cla, přirážky a jiná omezení či nastavené vysoké standardy (pesticidy atd).
Je na jinou diskusi, zda to je dobře nebo špatně - faktem je, že zejména kvůli vysokým osobním nákladům by dovozy z levnějších zemí učinily domácí produkci nekonkurenceschopnou. A Jižní Amerika je zemědělsko-potravinářská velmoc: mají výborné podmínky, obří plochy, jsou levní a umějí to.
Mercosur pochopitelně chce lepší přístup na evropský trh, takže se zde dosáhlo kompromisu v podobě nastavených limitů. 99 000 tun hovězího, stále s clem 7.5%, 180 000 tun drůbeže zcela bez cla, zrušení cla na cukr (třtinový), 45 000 tun medu a 60 000 tun rýže, obojí bez cla. Povinností jsou vysoké, „evropské“ standardy kvality.
Současně se otevírá trh pro evropské potravináře, kteří dokáží uspět se „zušlechtěnými“ výrobky, jako jsou sýry, víno nebo cukrovinky). Tam měl Mercosur vysoká cla.
Výhry a prohry pro Českou republiku
Standardně platí, že na odstranění cel vydělají spotřebitelé. Tak je tomu vždy a platí to i zde. Pomůže to výrobcům a jejich dodavatelům v automobilovém průmyslu, kde pracují desítky tisíc lidí a živí to stovky domácích firem. Právě tak i dalším firmám ze strojírenského a chemického průmyslu.
Jediný negativní dopad bude na zemědělství a potravinářství - a odsud asi tušíte, proč Babišova sekta v europarlamentu, tedy „ti, co pracují pro naše lidi“, dohodu nechce a blokuje ji jako jeden muž. České zemědělství a potravinářství vyznačuje znaky oligopolu, kdy skupina obřích hráčů víceméně ovládá trh (dodávky do supermarketů), vedle nich živoří malí farmáři a výrobci, kteří ale v součtu mnoho neznamenají a do marketů nemají otevřené dveře. Důsledkem jsou samozřejmě vysoké ceny potravin, srovnatelné s nákladově (mzdy) až násobně dražším Rakouskem a Německem.
EU si přitom dala do smlouvy docela rozsáhlé ochrany. Například kvóty na hovězí a drůbeží se týkají jen jednoho procenta evropské spotřeby (!!), tedy dopad je marginální. Ale pro naši agrolobby je každá kačka dobrá. Vidíme tu opakující se vzorec: vládnoucí agrolobby si vezme jako rukojmí celou Českou republiku kvůli titěrnému dopadu na zisky pár superbohatých agrobaronů.
Přístup k vzácným kovům v Jižní Americe (?!)
Toto se často zmiňuje, ale s dovolením bych mírnil nadšení. Je pravdou, že tzv. vzácné kovy (správnější je “vzácné prvky”) se zejména v Brazílii vyskytují hojně - tvrdí se, že země drží 20% světových zásob, byť je to zase prvek od prvku různě, těžba je obtížná atd., a ne každý vzácný prvek je něco, bez čeho se lidstvo neobejde.
Dohoda neobsahuje žádná ustanovení, dle kterého mohou evropské firmy vlítnout do Brazílie a začít tam těžit jako o závod; jihoamerické země si svoje nerostné bohatství hlídají. Definuje ale bezbariérový obchod: žádné daně, žádné kvóty, rovný přístup. A pokud se zrealizuje i možnost evropských (těžařských) firem účastnit se veřených zakázek v zemích Mercosuru, tak i těžba. Ale pozor, těžba neznamená automaticky „vytěžil jsem, tak si to můžu vzít a odvézt“.
Hlavní dopad ale vidím v geopolitice
Sečtěme si pár čísel z úvodu článku. Vzájemný obchod EU-Mercosur tvoří dvě promile evropského HDP, tedy dva haléře z desetikoruny. I kdyby se zdvojnásobil, což není zas tak jednoduché, budou to čtyři haléře. Přímý ekonomický dopad bude malý.
Větší význam vidím spíš v otevření těchto trhů pro evropské byznysy, které země Jižní Ameriky (celkem skoro půl miliardy lidí!) dnes docela často úplně vynechávají. To je obrovský potenciál, který by nyní začal „rozmrzat“, ale tohle zabere desetiletí.
A úplně největší význam a pozitivní smysl je v „geopolitice“. Evropa (nejen EU) byla dlouhodobě trošku moc zahleděná do sebe a když už, tak pro ni bylo klíčové atlantické partnerství, tedy s USA/Kanadou. Zbytku světa - tedy tomu, kde žije sedm miliard lidí z celkem osmi - se moc nevěnovala. Jenomže atlantické partnerství se najednou ukazuje jako křehké, když se z dlouholetých přátel v USA stávají… možná dokonce nepřátelé. Evropa tak musí začít objevovat jiné partnery (a do budoucna i přátele) všude po světě, ne a nejen kvůli nim, ale kvůli nám samotným. Dohoda s Mercosurem není jistě první, ale je to velmi důležitý signál, že touto cestou jdeme.
A po Mercosuru musí přijít na řadu Afrika. Nejbližší, nejdůležitější, nejvýznamnější kontinent s obrovským potenciálem; akorát první krok je zbavení se pitomých předsudků. O tom někdy příště.
