Článek
Tak jsem si přečetl článek o dárku pro legendárního brankáře Ivo Viktora, kterému byl darován elektrický vozík, protože má potíže s pohybem. Jako sportovec byl naprosto vynikající, ale já na něj mám vzpomínku jako na člověka. Musím říci, že si ho nesmírně vážím jako člověka, který dosáhl mnoha úspěchů, ale zůstal naprosto skromný a chápavý.
Osobně jsem ho poznal před mnoha lety, kdy pracoval jako trenér juniorky Dukly Praha. V té době pořádala Viktorka Žižkov zimní turnaj na hřišti na Ohradě, kterého se mimo některých „B“ mužstev ligových týmů, účastnilo i mužstvo juniorů Dukly, které pan Viktor trénoval.
Před jedním z naplánovaných hracích dnů bylo vskutku hnusné počasí, takže škvárový povrch hřiště byl rozbahněný a utkání byla pro nezpůsobilý terén odvolána. Já jsem v té době pracoval jako správce tohoto hřiště a mimo jiné jsem měl na starosti i jeho údržbu. Když téměř všichni odešli, přišel za mnou pan Viktor s prosbou, jestli by si mohli i na takovémto blátě zatrénovat, protože již další dny odjíždějí s mužstvem na turnaj do Itálie do Viareggia a trénink by jim chyběl. Je pochopitelné, že jsem mu rád vyhověl, protože jak jsem již dříve uvedl, jeho chování bylo velice vstřícné a pohodové.
Tím to ale neskončilo. Po návratu z turnaje za mnou pan Viktor přišel a děkoval mi za to, že mohli na Ohradě trénovat, protože terény na turnaji byly zrovna ten rok také rozblácené a oni měli z domova na nich natrénováno a i nejen díky tomu, (dle jeho slov), ten turnaj vyhráli. Velmi mne jeho slova potěšila, protože ne každý (a nejen trenér) se takto, při jednání s obyčejnými zaměstnanci zachová.
Dodnes na něj vzpomínám jako na velice slušného, nekonfliktního a milého člověka, kterému přeji jen to nejlepší a aby mu zdraví stále sloužilo alespoň tak jako dosud.
