Článek
Ne, že by se tam nevyskytovalo mazáctví, ale rozhodně nebylo v tak drsné podobě. Byl jsem zařazen do funkce psovoda pohraniční roty. To znamenalo, že se po službě v první řadě postaráš o psa a až potom o sebe. Je fakt, že když jsem jako osmnáctiletý vykulený kluk šel poprvé do služby, tak jsem se bál každého zvuku ve tmě. Hned první službu, kterou jsem sloužil s pramazákem - což byl kluk o dva roky starší, který to měl do civilu opravdu za pár - vyděsil mne dupot, až po chvíli , kdy jsem se už připravoval na zadržení spekulanta, jsem zjistil, že to je ježek. Připadal jsem si jako blb. Ale v noci a v nepřístupném terénu se zvuky nesou úplně jinak než ve dne a navíc jsem byl vyplašený.
PŠM , kde nám nalévali do hlavy všechny ty nesmysly o zlých imperialistech, jsme také všichni museli absolvovat. Naučit se různé zákony a řády bylo rovněž nutné, ale umět u toho používat svůj rozum bylo důležité. Současně se u nás na rotě objevovali příslušníci VKR a snažili se nás vytěžovat k tomu, abychom se hlídali a případně udávali navzájem.
Přiznávám, že jsem byl členem ČSM a stal jsem se na vojně vedoucím pionýrů z nedaleké vesnice. Mělo to své výhody, protože jednou týdně se konala pionýrská schůzka a musela mi proto být upravena služba tak, abych se jí mohl zúčastnit. Vypadl jsem vždy rád ze zaběhnutého vojenského řádu a dostal se do normálního života. Dětem se po domluvě s nadřízenými předváděla naše činnost - výcvik služebních psů, včetně zadržení narušitele a ony nám zase brigádně pomáhaly vybírat kamení z orných pásů.
Do služby jsem jako bažant chodil zpočátku vždy s nějakým mazákem, který dělal velitele hlídky. Já jako psovod jsem chodil se psem vždy první a měl jsem za úkol provádět kontrolu drátěného zátarasu - signální stěny. Protože někteří mazáci se vyžívali v prohánění nás bažantů, měli k tomu i své metody. Např. věděli, kde chybí skobičky, jimiž byly připevněny ostnaté dráty na signální stěně, pokud jsem to přehlédl a neoznačil mu to signálem baterkou, tak mne zastavil po projití celého úseku a oznámil mi, že jsem to přehlédl a musel jsem se poklusem vrátit a chybějící skobičky najít.
Další buzerující akcí býval jakýkoliv úklid, ten prováděli pouze bažanti a bylo při tom dost frustrujících prací, třeba čištění spár mezi dlaždicemi zubním kartáčkem a podobně. Když měli mazáci 300 (dní do civilu) museli jsme nastoupit v pyžamech s přílbami na hlavách a na nich zapálenou svíčku, která nesměla zhasnout. Takové věci jako dělání kliků a pod., abych dostal dopis , který mi přišel z domova, tak to patřilo k samozřejmostem.
Dva dny se sloužilo a třetí den bývalo školení a výcvik. Před ním se chodilo na vycházky, ale ty byly umožněny pouze některým bažantům, mazáci šli všichni. Zhruba po půlročním pobytu se začínala situace normalizovat a rozdíly mezi bažanty a mazáky se docela smazávaly, ne sice u všech, ale situace se stávala normální. Někteří z nás se stávali veliteli hlídky a tak spolu chodili do hlídek i dva bažanti. Jeden den v týdnu bývalo hraniční volno. Jako bažanti jsme si ho moc neužili, protože nás mazáci zaměstnávali, ale později to bylo už v pohodě. Před volnem bývaly i delší vycházky.
Za celou svou dobu vojenské služby jsem zažil dva zadržené. Jedním z nich byl německý důchodce, který při hledání hub přešel státní hranici a jeden z aktivních vojáků ho zajal. Druhým byl mladík který přelezl signální stěnu a byl hlídkou zadržen. Byl jsem jedním z těch, kteří byli přítomni při jeho prvním výslechu a udivovalo mne, proč utíká přes Československo, když chce do NSR, se kterou mají společné hranice. Jeho vysvětlení mi tenkrát vyrazilo dech. U nás, když ho chytneme, tak voláme Stůj, kdežto na jejich hranici s NSR je minové pole a nejdřív se střílí a pak teprve volá, proto utíká přes ČSR.
Dnes po šedesáti letech vzpomínám jen na to dobré, co jsem tam zažil, a to špatné jsem ze vzpomínek vytěsnil, ale přesto si myslím, že se nemám za co stydět. Jako záložák jsem byl povolán k pohraničníkům na cvičení na Šumavu, ale to je už jiná historie.
