Článek
Bývalého pohraničníka znám už celá léta. Nikdy mi ale neřekl, kam ho poslali na vojnu. Až celkem nedávno, když jsem se přímo zeptala, řekl, že střežil státní hranici socialistického Československa.
Proč o tom nemluvíš?
A ty bys mluvila? Víš, jaká je první otázka, kterou ti položí někdo, komu to řekneš? Zeptá se, kolik jsem zastřelil lidí. Je to jako cejch. Jednoduchá rovnice, která ale není pravdivá. Pohraničník nerovná se vrah. Nechci to zlehčovat. Oběti tam byly. Nebylo jich málo. A nebylo to správný. Za dva roky, co jsem tam byl, bylo několik zadržení. Nebyla už ale padesátá léta. Nestřílelo se do lidí bez varování. Spousta lidí si taky myslí, že jsme tam byli, protože nám to „politicky myslelo“. Nebo jsme byli prominentní synáčkové papalášů.
A bylo to tak? Byli tam takoví kluci?
Byli. Ale každý rok se tam protočilo šedesát kluků. Prominentních synáčků ve správném věku tolik není ani na celém světě. Ani s tím „politickým myšlením“ to nebylo tak horký. Nevyplňoval se speciální dotazník o tom, jak moc milujeme socialistickou vlast. Moji rodiče ani nebyli ve straně. Já taky ne. Předem se mě nikdo neptal, jestli tam chci nebo ne. Přišel povolávací rozkaz a já jsem musel jít. Člověk se na to nemůže dívat dnešníma očima. Dneska bych se aspoň pokusil nejít tam. Ale tehdy? Bral jsem to jako něco, co se musí přetrpět. Bylo mi celkem jedno, kam jdu. Štvalo mě, že musím odejít z domova a být, kde nechci. Předem jsem nemyslel na to, co mě tam čeká. Myslím tím to, co se týkalo hlídání hranice. U nás doma se o politice nemluvilo. Žil jsem tak, jak se tehdy žilo. Nebyli jsme disidentská rodina ani rodina, která „žrala“ režim. S opravdovou propagandou jsem se potkal až na vojně.
Do té doby vůbec? Žádný Pionýr, prvomájové průvody a podobně? To přece taky byla propaganda.
Ale jo, to jo. Jenže já to bral jinak. Průvod byla šance ulít se ze školy. Pionýr pro mě byly hlavně tábory, sranda s klukama, dobrodružství. Propaganda na vojně, to bylo jiný kafe. Víceméně od prvního dne ti tam vymývají mozek. Říkají ti, že za hranice utíkají jenom zločinci, vrazi, vězni, samé nebezpečné živly. Takoví, co nebudou váhat a ublíží nám. Ti, kdo nemají co ztratit. Že budeme stát v situaci, kdy to bude my, nebo oni. A teď si vezmi, že to říkají sotva dospělým klukům. Klukům, co jsou třeba poprvé takhle dlouho mimo domov. Jsou vyjukaný už jenom z toho.
A pak přijde politruk a začne vyprávět, jak ti půjde o život. O těch, kdo utíkají, mluví tak, až máš pocit, že to snad ani nejsou lidi. Takhle propracovaný to měli. Dehumanizovat je. Zásadně se mluvilo o „narušitelích“, nikdy o lidech. Častým opakováním člověk získal ne dojem, ale přímo jistotu, že to oni jsou problém. Nebezpečí. Zlo. Časem ti už ani nepřijde divný tvrzení, že sice hlídáš hranici, aby se někdo nedostal dovnitř, ale chytáš hlavně ty, kdo chtějí ven. Pak tu byly další věci, co hrály režimu do karet. Izolace, protože my jsme byli rota za drátama, kam se jen tak někdo nedostal. Psychicky to člověk nenesl lehce. Stejně jako šikanu.
Pozvánka na slavnostní přísahu. Z archivu pohraničníka
Byla tam jiná šikana než v jiných rotách? Myslím jiná než třeba u tankistů.
Já myslím, že jo. Hlavně proto, že my jsme byli mimo. Nikdo z venku se tam nehrnul, aby to hlídal. Děly se tam běžný věci, co jinde. Úklid, tedy rajóny, dělali zásadně nováčci, stejně tak měli zakázáno chodit do místnosti, kde byla televize. Nesmělo se ani na klub. To byla místnost s křesly, gramofonem a kulečníkem. Taková odpočívárna. Taky jsme měli zákaz pití kafe v armádní kantýně. Směli si ho kupovat až půlročáci, tedy ti, co tam byli už půl roku. Pak mazáci, ti, kdo měli do civilu rok. A samozřejmě supráci, kteří končili za půl roku. Děly se tam ale i horší věci.
Jaké horší věci?
Mám třeba jeden zážitek, kdy jsem se vracel ze služby. Protože jsem byl pátrač, nosil jsem pistoli. Čezetu. Samozřejmě i náboje. Když se šlo ze služby, měl dozorčí vyjít ven k nabíjedlu. To byla taková trubka, co vedla do země. Z pistole se vyndal zásobník a vystřelilo se do trubky, aby vyletěl náboj, který mohl být v komoře. Pak se uvnitř u stolku pistole odevzdávala. Jeden dozorčí byl líný přijít ven. Takže jsem proceduru u nabíjedla absolvoval sám. Pak jsem došel ke stolku, kde jsem pistoli předal. Dozorčí se zeptal, jestli je vybitá. Řekl jsem, že ano. On na to, jestli jsem si jistý. Nemohl to vědět, neviděl na mě k nabíjedlu. Následně mi pistoli bez zásobníku přiložil k hlavě a zmáčkl spoušť. Kdybych byl podobně líný jako on, měl tam náboj a vykašlal se na vybití, nemluvili bychom tu spolu.
Pak tu byl incident, kdy jsem naštval mazáka, protože jsem mu neprojevil dostatečný respekt, který si podle svého mínění zasloužil. Hned na místě mi pohrozil, že mě zmlátí. Jsem poměrně vysoký a on byl menší. Řekl jsem, že se takového skřeta nebojím a ať na mě zkusí sáhnout. Stáhl se a odešel. Večer jsem dostal za úkol dočistit ve sklepě brambory, které oloupala loupačka. Byl tam se mnou druhý kluk. Odcházeli jsme ze sklepa, kluk prošel, ale mě zastoupil cestu právě onen mazák. A tři jeho kumpáni. Povalili mě na zem, přímo na hromadu brambor. Než jsem se stihl rozkoukat, připoutali mi ruku k trubce u země. Pouta jsme běžně měli u sebe. Patřily k výbavě pohraničníků. Klíče k nim už ale ne. Mazáci ve sklepě zhasnuli, zavřeli dveře a odešli. V první chvíli jsem byl rád, že mě nezbili. Po chvíli ale vylezly krysy. Běhaly mi po nohách, po rukách, lezly po mně a snažily se dostat k bramborám. Představte si, že je vám 18. Sedíte v naprosté tmě. Úplně sám. A nevíte, jestli vás někdo najde. Minuty utíkají a vy panikaříte víc a víc. Krys přibývá a nemůžete utéct, protože ruku máte připevněnou nízko u země a zvrácenou dozadu. Pod vámi jsou brambory, které se při každém vašem pohybu převalují. Každou chvíli se vás dotkne krysa. K tomu vám ve sklepě začíná být zima.
Jak to dopadlo? Vrátili se?
Ne. Zavřeli mě tam v osm večer. Myslel jsem, že jsem tam celou věčnost, když se otevřely dveře. Byl to kluk z mého ročníku, který náhodou vyslechl, jak si mazáci povídají o tom, jak se mnou vyběhli, a smějí se tomu. Šel mě hledat. Sehnal klíčky od pout a vysvobodil mě. U pohraniční roty se chodilo do služeb a někdo byl pryč každou chvíli. Proto nebylo nikomu divné, že nejsem v pokoji. Hledat by mě začali až za dva dny, kdy jsem měl jít na pátrání. Tenkrát jsem to nikomu nehlásil. Bál jsem se, že by mi udělali něco horšího.
Jednoho kluka zmlátili tak, že skončil v nemocnici. To byl obrovský průšvih. Hodně mu ublížili. Přijela kontrarozvědka, den a půl to vyšetřovali, ty mazáky pak zatkli a normálně šli sedět.
Teď si představte, v jakým stavu máte psychiku, když na jedný straně musíte být pořád ve střehu před staršími vojáky. A zároveň chodíte do služeb, kde si myslíte, že jste v ohrožení, že narazíte na narušitele, který nezaváhá a ublíží vám. K tomu špatně spíte, jídlo nic moc, stýská se vám a jste na konci světa, kde vás obklopuje les.
Zmínil jsi, že jsi byl pátrač a chodil do služeb. Co to znamená?
To bylo moje zařazení. Jako pátrač jsem chodil v civilu po okolí. Hledal a hlásil jsem podezřelé lidi, auta, která jsem neznal a podobně. Byl to takový první filtr. Pohraničník v utajení. Pak existovaly takzvané kontrolní hlídky. To byl voják a psovod se psem. To se šel daný okruh po lese. Měl asi deset kilometrů. Nikdy tam nikdo nechodil, pes hledal stopu. Když ji chytil, volalo se na rotu pro poplachovou hlídku. Oni zadržovali narušitele. Na začátku služby nás informovali o tom, jaký vězeň odkud utekl a možná půjde přes nás. Někdy byl i ozbrojený. Pokud nebyl, neřekli to. Řekli nám, že pravděpodobně má zbraň. A pak nás, čerstvě plnoletý kluky poslali do lesa, kde nebyl nikdo, kdo by nám v případě potřeby pomohl. Doslova jsme jeden druhému svěřovali vlastní životy. Kdykoliv se mohl objevit někdo, kdo prošel bez povšimnutí. Kdyby se něco podělalo, byl kolega jediný, kdo stál mezi vámi a kulkou. Takhle nám to říkali. Šli byste tam? My museli. A když tam někdo byl, museli jsme se mu postavit. Donutili nás k tomu. Manipulací a strachem.
Zadržel jsi někoho?
Mohl bych lhát. Mohl bych říct, že ne a nikdo by to nezjistil. Pravda je ale jiná. V okolí v té době probíhala velká mezinárodní akce. Byla tam spousta turistů. Vědělo se, že mezi nimi bude někdo, kdo se pokusí utéct. Vždycky to tak bylo. Měli jsme tehdy takzvanou zesílenou ochranu státní hranice. Víc hlídek, víc pátrání, víc služeb.
Já, druhý pátrač a pomocník pohraniční stráže, dobrovolník z řad civilistů, který řídil, jsme autem objížděli vesnici. Najednou se před námi objevilo auto se značkou DDR. Východní Německo. Řidič auto zablokoval tím, že najel před něj. Vyběhli z něj dva vyplašení mladí kluci a zamířili do pole. Já je ale tenkrát viděl jinak. Jako hrozbu. Tak moc mi na školeních a politických školeních vymyli mozek. Ani jsem si to neuvědomoval. Ti kluci se nás hrozně báli. Stejně jako my jich. Přesto jsme běželi za nimi a zadrželi je.
Pořád jsem čekal, odkud vytáhnou zbraně. Nevytáhli. Já byl přesvědčený, že to udělají. Až když je pak prohledávali, došlo mi, že u nich nic nenašli. Jestli lituju, že jsem je zadržel? Snažím se tak nepřemýšlet. Kdybych je nechytil já, chytil by je někdo jiný. Není to omluva ani obhajoba. Jen čistý fakt. V tu chvíli jsem takhle nepřemýšlel. V hlavě mi vířilo jen to, co mi do ní natloukli. Zadrž je, než ti ublíží. Stalo se to hrozně rychle a vlastně úplně náhodou. Hlava v takové chvíli funguje jinak. Nemyslel jsem na ně jako na lidi. Tehdy ještě ne.
Co bylo dál? Zavřeli je?
Nevím. Neřekli nám to. Nejspíš je poslali do východního Německa a tam je odsoudili do vězení. Nás za odměnu povýšili do hodnosti svobodníka.
Měl jsi z povýšení radost?
Bylo mi to úplně jedno. Zajímalo mě jenom, jestli dostanu opušťák a budu moct jet domů. Nedostal jsem ho. Prominuli mi trest. Ten jsem dostal za to, že mě velitel praporu nachytal, jak spím v lese ve službě. Tak moc jsem to měl… někde. Šel jsem na pátrání, měl jsem být v lese. Bylo hezky. Já měl dlouhý kabát. Ten jsem si rozložil pod smrčkem, lehl si a usnul. K mojí smůle zrovna dělal velitel praporu kontroly hlídek. Probudil mě jeho řidič. Bylo vyšetřování, soud a já dostal podmíněný trest odnětí svobody. Zavřeli by mě, kdybych udělal další průšvih. A já jich dělal! Nebyl jsem dobrý voják. A už vůbec ne dobrý pohraničník. Namísto na hlídky jsem chodil na návštěvy k lidem do vedlejší vsi. Měli mě tam rádi. Pomohl jsem jim se dřevem nebo něčím kolem domu. Za to jsem dostal kafe, buchty, večeři nebo pivo. Poseděl jsem s nimi v chalupě, povídali jsme si, pak byl konec služby a já se vrátil do kasáren. Kdyby se na tohle přišlo, měl bych problémy. Neplnil jsem svoje povinnosti dost svědomitě.
Řekl jsi, že jsi tehdy na zadržené nemyslel jako na lidi. Kdy se to změnilo?
Při jiném zadržení. To jsem neudělal já. Já měl zrovna volno a byl jsem v kasárnách. Přišli pro mě a ještě jednoho, že máme jít hlídat zadržené narušitele, než si pro ně přijede kontrarozvědka, aby je vyslechli a zatkli. Na chodbě nám dali nabité samopaly a poslali nás do učebny, která sloužila jako dočasná zadržovací místnost. Uvnitř seděl mladý kluk a holka. Snažil jsem se na ně nedívat. Bál jsem se jich, nebudu lhát. Byli spoutaní, seděli na židlích, neozbrojení. My měli samopaly. A stejně jsem se jich bál. Pak jsem si všiml, že ta slečna pláče. Ta příšerná, zlá, nebezpečná narušitelka, jak nám je předem vykreslili, seděla na židli, třásla se a plakala. Byl jsem z toho v úplném šoku.
A tehdy mi došlo, že jsou to obyčejní lidé. Jako já, moji kamarádi nebo ostatní kluci na rotě. Dokonce jim bylo asi jako nám. Pak se nás ta holka německy zeptala, jestli ji zastřelíme. V tu chvíli jsem se málem rozbrečel i já. Oni o nás smýšleli stejně, jako my o nich. Trochu jsem se německy domluvil. Tak jsem ji uklidňoval, že určitě ne. A přiznal jsem se jí, že jsem se jich taky bál. Navzdory té hrozné situaci to dopadlo tak, že jsme si přes hodinu povídali. Dokonce jsme se i smáli. Ta slečna nám, když jsme odcházeli, každému vlepila pusu na tvář. Uvědomil jsem si, že i ona zjistila, že my jsme lidi. Celá situace mě šokovala tolik, že jsem o tom pak napsal dlouhý dopis rodičům. Psal jsem jim o tom, že tam chytáme skutečné lidi! Ten dopis mám schovaný.
Změnilo to nějak tvůj pohled na místo, kde jsi byl? Začal ses pak chovat jinak?
Můj pohled to změnilo. Začal jsem se víc zajímat o politiku a režim jako takový. Bylo tam pár kluků, co věděli mnohem víc než já. Začal jsem dělat něco, co jsem měl dělat už dávno. Ptát se. Teprve tehdy jsem třeba zjistil, proč existuje nějaký seznam zakázaných knih, zpěváků, filmů… Netušil jsem ani to. Neznal jsem slovo disident. Netušil jsem, co dělá StB. Asi to zní neuvěřitelně, vážně to tak ale bylo. Jasně, občas jsem něco zaslechl i dřív. Ale chybělo mi to hlavní. Zájem.
Co se týká chování, tak ne. Nedělal jsem jinak nic. Nevyhýbal jsem se službám, nevaroval jsem potenciální narušitele, nestal jsem se přes noc převaděčem ani disidentem. Do civilu mi zbývalo pár měsíců. A to bylo to hlavní, co mě zajímalo. Kdybych začal nějak „blbnout“, vyjadřovat se proti režimu, revoltovat nebo cokoliv jiného, zavřeli by mě. To jsem věděl. Chtěl jsem to tam prostě dokroutit v klidu.
Když se dneska ohlédneš zpátky, co cítíš?
Připadám si, že mě někdo zneužil. Uvědomuju si, jak hrozně banálně to zní proti všem mrtvým a zadrženým na hranicích. Proti těm, které mělo na svědomí to, čeho jsem byl součástí. Zároveň ale vím, že jsem to nedělal dobrovolně. Měl jsem tenkrát tři možnosti. Jít na vojnu, pokusit se emigrovat nebo se nechat zavřít za dezerci. Co byste si v osmnácti vybrali vy? Něco, co jste považovali za normu a prožil to naprosto každý dospělý kluk, tedy vojnu nebo něco jiného? Mě jiná možnost ani nenapadla.
Nejsem pyšný na to, že jsem hlídal hranice. Kdybych tehdy měl dnešní povědomí o světě, bylo by to jiné. Ale to přišlo až s informacemi a věkem. Nikde se tím nechlubím a ví o tom jen pár lidí. Kdyby mě dneska povolali, abych šel znovu, pokusil bych se utéct.
Nerozumím těm, kdo jsou na takovou vojnu pyšní. Chlubí se tím a čekají uznání. Kupují si uniformy pohraničníků, doma mají vlčáka, na výročí stojí čestnou stráž u pomníčku a navzájem se plácají po ramenou na sociálních sítích. Přesto nejen z vlastní zkušenosti vím, že i oni se nemohli dočkat civilu, když tam byli. Dnes tvrdí, jak by tam šli znovu. To je pro mě nejvíc nepochopitelné. Možná je to jejich způsob, jak se vyrovnat s minulostí. Možná stesk po starých časech, mládí a kamarádech. Snažím se je nesoudit. Nechci s nimi být spojovaný. Proto jsem chtěl nabídnout ostatním jiný pohled.
