Článek
„Můj život u pohraniční stráže, kde jsem si měl odkroutit vojnu, nebyl jenom samé utrpení. Kdybych tohle tvrdil, kecal bych. Jasně, nemůžu zapomenout na to, co nám lili do hlav, jak ze zoufalých lidí, kteří se snažili dostat za lepším životem, udělali nepřítele a hrozbu… Ale tvrdit, že jsem dvacet čtyři hodin trpěl, by bylo jednoduše nefér,“ vypráví pohraničník.
Budeme mít vajíčka!
Ten den jsem měl volno a náhodou jsem narazil na chodbě na řidiče, když hledal svobodníka, který by mu dělal velitele vozu, když pojede na nákup a na poštu.
„Pojeď se mnou na nákup. Dáme si někde něco na zub,“ lákal mě, abych souhlasil s tím, že obětuji půlden.
„Ale… No tak jo,“ souhlasil jsem, když jsem viděl jeho psí oči.
A taky mě lákalo, že si koupím něco dobrýho. Dojeli jsme do města, obešli, co bylo potřeba, a pak jsme se vydali na náměstí, kde jsme měli v plánu zajít do cukrárny. Tam zrovna probíhaly trhy. Prodírali jsme se davem, když jsem zaslechl kvokání. Rozhlédl jsem se. Kousek od nás byl stánek s prodejem drůbeže.
„Ty bláho! Mám skvělej nápad!“ hulákal jsem na kolegu, abych přeřval dav okolo. „Koupíme si dvě slepice a každej den budeme mít vajíčka! Pochutnáme si.“
Řidič se na mě díval jako na blázna. Pak ale uznal, že míchaná vejce nebo omeleta nám vojenský jídelníček rozhodně zpestří. Na to, co budou jíst ty slepice, nebo kam je vlastně dáme, jsme ani nepomysleli. O chvíli později jsme kráčeli náměstím se dvěma slípkami v jutovém pytli.
Dostat slepice do kasáren nebyl problém, protože jsme šli zadem. Ale co dál?
„Dáme je ke mně,“ navrhl jsem a měl na mysli maličkou kancelář, kterou mi jakožto knihovníkovi přidělili.
Tam byla vysoká skříň se šanony. Tu jsme vyklidili a slepice tam zavřeli. Pak nám došlo, že to asi není dobrý nápad, protože drůbež potřebuje vzduch. A tak jsme dveře pootevřeli tak, aby slepice nemohly ven, zároveň aby jim tam šel vzduch. Do dvířek jsme přivřeli stoh papírů a zapřeli je židlí. Skoro jsme si až gratulovali k tomu, jak geniálně jsme to vymysleli. Kancelář jsem zamkl a šli jsme si po svém. Za hodinu mi došlo, že slepice potřebují pít. Šel jsem k psím kotcům, tam jsem ukradl nepoužívanou misku, donesl ji do kanceláře a slepičkám dal vodu. Zopakoval jsem proceduru se zavřením dveří, papíry a židlí.
Ráno jsme se sešli před kanceláří celí natěšení, že budou první vajíčka. A ono nic! Řidič strávil dopoledne tím, že tajně trhal trávu a sháněl, co dalšího by drůbež mohla jíst. Pak donesl trávu a talíř se zbytky do kanceláře. Zamkli jsme se tam, nechali slípky proběhnout a dali jim jídlo. Spokojeně pokvokávaly. Trávu jsme jim nasypali do skříně, vyměnili jsme jim vodu a zase jsme je zavřeli. Museli jsme taky posbírat kuřince.
Druhý den opět žádné vejce. To už mi trochu dělalo starosti. Stejně jako to, že skříň je pro dvě slípky asi malá. A tak jsem se zamkl v kanceláři a na celé dopoledne milé slepičky pustil. Věděli jste, že některé slepice řvou při snášení vejce jako šílené? Já ne. Jedna ze slepic právě snášela a ječela, když kolem mojí kanceláře procházel velitel. Nemohl si toho hluku nevšimnout. Bušil na dveře zamčené kanceláře a hulákal jak šílenec. Víc než ta slepice. Vystřelil jsem ze židle a ve snaze co nejdřív odemknout jsem rozšlápl to vzácné vejce!
Dostal jsem takovou držkovou, že to snad kancelář knihovníka ještě nezažila. Až jsem se bál, že velitele trefí. Slepice jsem o půl hodiny později nesl v pytli do vsi, abych je udal někomu z místních. A tak skončila naše snaha trochu si vylepšit jídelníček.
Speciální filmový sestřih
Když někam zavřete hromadu mladých kluků, kterým blázní hormony, začnou zákonitě dřív nebo později myslet na čuňárny. A tak kdysi dávno, dlouho před tím, než jsem tam byl já, někdo vymyslel, jak si tuhle potřebu trochu vykompenzovat. Součástí kasáren byl promítací sál. Do něj byl přidělen promítač z řad vojáků základní vojenské služby. A jako každý nový promítač byl i on zasvěcen do tajemství Sestřihu. Sestřih byl něco jako jednorožec. Všichni jsme o něm věděli, vidět ho ale směl jen málokdo. Byl určený výhradně pro mazáky. Když jsem měl pár měsíců do konce vojny, přiběhl za mnou můj kamarád Karel.
„Večer bude Sestřih!“ oznámil mi nadšeně.
„Kecáš!“ zareagoval jsem a začal se na večer těšit.
Teď bych vám možná měl vysvětlit, co onen Sestřih vlastně byl. Do kina pravidelně chodily cívky s filmy. Film se promítl, pak se poslal dál a přišla nová cívka. Kdysi dávno, snad dvacet let předtím, než jsem byl na vojně já, někoho z promítačů napadlo, že by vytvořil Sestřih. A od té doby, kdykoliv byla ve filmu erotická scéna, promítač ji vystřihl a přilepil do Sestřihu. Za ty roky vznikly hodiny a hodiny na sebe navazujících erotických scén. Když měl noční službu lampasák z řad mladých vojáků, který se někam zavřel a my mu byli fuk, sešli se mazáci v kině a Sestřih si pouštěli.
A teď přišla řada na nás! No… Kdyby to člověk sledoval sám nebo v dámské společnosti, byl by to asi jiný zážitek. Ale se šesti klukama, když jste všichni posilnění alkoholem domácí výroby? Chechtali jsme se tomu jako blázni.
Nalej!
Co kromě holek může mladým klukům chybět? Alkohol. Jak pravil klasik: „Chlast, slast.“
Jenže kde vzít alkohol uprostřed lesů? Tak jsme si „vypomohli“ sami. Vyrábělo se cosi, co chutnalo jako vermut. Aspoň se nám to tak zdálo a my jsme tomu říkali Vermut. To se vzala pětilitrová lahev od okurek, do ní se dala rýže, cukr a voda. Do víčka se udělalo pár dírek, zavřelo se to a celé se to dalo za okno, ideálně na sluníčko. A nechalo se to kvasit. Za pár týdnů se tekutina přecedila a „Domácí vermut“ byl na světě. Pak se to přelilo do lahví a dobře schovalo.
Kromě Vermutu jsme vyráběli i „Borovičku“. Říkal jsem, že jsme byli v lesích. Vždycky se šlo na výpravu. Trhaly se mladé, světle zelené konce borovicových větviček. Když se sehnal líh, naložily se ty větvičky do lihu. Když se líh nesehnal, dobře posloužila i francovka. Zase se to dalo do sklenice a za okno. Pít se to dalo, ale… já měl radši Vermut.
Měli jsme tam i pár frajerů, co pili cokoliv, v čem byla trocha alkoholu. Francovku, líh, dokonce i okenu. Toho jsem se já ale neúčastnil.
Schovej je!
Trávil jsem volný večer v kanceláři knihovníka. Se mnou tam byl ještě jeden kamarád. Kecali jsme, hrálo rádio, a na chodbách vládl chaos, protože noční měl mladý lampasák. Běžně jsem se v kanclu zamykal, aby mi tam nikdo nelezl a já měl od všech pokoj. Někdo zabušil na dveře.
„Otevřete, vo*ové!“ hulákal zvenku známý hlas.
Odemkl jsem. Na chodbě stál můj kamarád, Psovod. A kolem ramen mu visela holka! Nevěřícně jsem otevřel pusu. Za nimi stála druhá slečna.
„Poslali nás hledat se psem stopu,“ vysvětloval, zatímco se tlačili dovnitř. „Narušitel samozřejmě nikde, ale potkal jsem holky!“
„Jak jste je sem dostali?“ ptal jsem se a myslel na řidiče, který je všechny musel přivézt.
„Normálně, před vrátnicí se holky skrčily. Půjč nám kancl,“ vybídl mě.
Než jsem stihl zareagovat, rozhostilo se na chodbě ticho. To bylo divné, protože do té chvíle tam byl slušný cirkus.
„Kontroláááá!“ ječel dozorčí.
Tím se to vysvětlilo. Někdy se lampasáci rozhodli, že udělají noční přepadovou kontrolu. Kdekoliv jinde to dávalo smysl. Ale ne u nás v pohraničí, kde museli projet hlídanými vraty a jet dalších deset minut lesem, než se k nám dostali. A služba u vrat nás vždycky včas varovala telefonem. Střelil jsem pohledem po dvou slečnách.
„Schovej je! Do skříně!“ sykl jsem a otevřel dvířka vysoké skříně na šanony.
Ano, té skříně, kde jsem se pokoušel chovat slepice. Protestující slečny jsme nasoukali dovnitř a poučili je, že za žádnou cenu nesmí vylézt a musí být zticha. Pak jsem zamkl kancelář a my kluci jsme se přesunuli do pokoje, kde jsme se tvářili, že jsme tam odjakživa.
Do kanceláře naštěstí nikdo jít nechtěl. Kontrola proběhla rychle, protože všechno bylo v pořádku. To bylo taky štěstí. Vrátili jsme se do kanceláře a museli jsme ocenit, že holky byly jako myšky. Na rozdíl od těch slepic tenkrát. Psovodovi jsem kancelář půjčil, ale brblal, že toho moc nestihnou, protože je domluvený s hlídkou, že nahlásí podezřelý pohyb. To si domluvil, aby mohl holky odvézt zpátky a měl důvod vyjet mimo kasárny.
Když mi pohraničník tyhle historky po letech vyprávěl, smál se snad stejně jako tehdy. Pak ale připomněl, že sranda sice občas byla, ale toho špatného tam zažil nesrovnatelně víc.
„Ale byla to prostě doba, kdy jsme byli mladý a vymýšleli jednu kravinu za druhou. A dvě slepice v kanceláři knihovníka jsou jen jednou z nich,“ uzavírá vyprávění.
