Jak jsme reklamovali myčku. A stálo to víc než jen peníze za dopravu

Letos na jaře se nám nějak sešly peníze, které nebylo potřeba investovat do ničeho akutního. Prostě částka navíc, se kterou jsme nepočítali. Nastala zásadní otázka: „Co koupíme?“

Nechtěli jsme rozházet peníze za koniny. Takže naše dvoučlenná rodinná rada rozhodla, že si pořídíme myčku nádobí, kterou jsme neměli, a novou pračku, jelikož ta stará, už osmnáctiletá, dosluhuje. Jistý prodejce elektroniky měl akce, takže jsme oboje pořídili za fajn cenu. A zbylo i na ty koniny. Objednali jsme spotřebiče, dopravu na konkrétní den, odnos až do kuchyně a koupelny, odvoz staré pračky, zaplatili a těšili se, že naše domácnost v březnu roku 2026 zažije technologický upgrade a vstoupí díky němu do 21. století.

Oboje přišlo ve sjednaném termínu, manžel myčku i pračku zapojil a nastala Nirvána. Už žádná houbička na nádobí! Žádné leštění skleniček a drhnutí hrnců! Další výhodou bylo, že použité nádobí šlo hned do myčky a kuchyň pořád vypadala uklizená. Dokonalé!

Bylo asi 19. července. Osm hodin večer. Nacpala jsem nádobí do myčky a zapnula ji. Všechno jsem udělala úplně stejně jako jindy. Myčka se spokojeně rozběhla a já jsem se neméně spokojeně přesunula do vedlejší místnosti k seriálu. Zhruba za patnáct minut jsem ucítila podivný zápach. Jako když se něco pálí. To by na začátku léta nebylo nic podivného, kdekdo v sousedství griloval nebo opékal buřty. Po chvilce mi došlo, že tohle není vůně hořícího dřeva, která jde dovnitř otevřeným oknem. Tohle smrdí jako spálená guma! Vyskočila jsem z křesla a pro jistotu jsem prošla dům. Zápach byl nejsilnější v kuchyni. Kolem myčky! Přivolala jsem manžela, abych mu řekla, že myčka smrdí. Prozkoumal situaci a já jsem to pozorovala z bezpečné vzdálenosti.

„To nic nebude,“ oznámil mi manžel právě ve chvíli, kdy se ze zadní části myčky začalo kouřit.

Hm… Nic nebude. Jasný. Následovaly manévry jak při záchraně světa. Rychle pochytat psy, aby k myčce nelezli, vypojit spotřebič ze zásuvky a minimálně se pokusit zjistit, jestli myčka hoří nebo ne. O chvilku později bylo jasné, že kouř zmizel, smrad ne. Asi se mu u nás líbilo, protože i přes vydatné větrání s námi smrádek pobyl ještě další dva dny.

Nebudu kecat, odmítala jsem myčku znovu zapnout. A to i přesto, že uvnitř byla voda a mycí cyklus byl uprostřed. Radši jsem vyndala nádobí a umyla ho ještě večer v ruce. Houbička na scénu! Ráno přišlo první dějství naší tragikomedie. Myčka byla čtyři měsíce stará. Takže reklamace… Založení reklamace bylo velice snadné. To mě naplnilo přehnaným optimismem, za který bych si dneska nafackovala. Přišel e-mail, že protože reklamujeme nadrozměrné zboží, do čtyřiadvaceti hodin přijdou pokyny, jak postupovat dál. A tak jsme čekali. Dvacet čtyři hodin uplynulo jako nic. A nedělo se nic. Tak se manžel rozhodl, že zavolá na infolinku onoho prodejce. Po zhruba půlhodinovém čekání, během něhož byl třicetkrát požádán o trpělivost s tím, že jsou operátoři vytíženi, a po dvacaterém ujištění, že ‚Váš telefonát je pro nás důležitý, nezavěšujte, prosím‘, byl konečně přepojen. Žena na druhé straně mu řekla, že přece přišel e-mail, že pokyny přijdou e-mailem a máme být trpěliví. Manžel upozornil, že to bylo před dvěma dny a je tam lhůta čtyřiadvacet hodin. Načež dáma musela uznat, že to je pravda, a že se na to tedy podívá. Člověk by očekával, že se podívá hned a alespoň řekne, kde se stala chyba, že nic nedošlo. A ono ne… Slíbila, že do hodiny zavolá.

Hádejte, co? Správně! Nezavolala! Rozhodli jsme se dát jim čas do druhého dne. Přece jen, tahle společnost asi vnímá čas jinak. Nikdo sice nezavolal ani druhý den, ale alespoň přišel e-mail se seznamem smluvních servisů různých značek a kontaktů na ně. Prošli jsme ten seznam třikrát! Značka naší myčky tam nebyla. Chtě nechtě museli jsme znovu volat na infolinku, abychom je o tomto nedostatku informovali. Hovor tentokrát přijal mladý muž, který manžela ujistil, že v seznamu daná značka určitě je. Poté, co byl informován, že opravdu, ale opravdu není, seznam sám zkontroloval. Překvapeně zkonstatoval, že tam značka skutečně není. Tentokrát bylo řešení situace o poznání rychlejší. Operátor byl schopný dohledat jiný seznam (nejspíš extra tajný), na kterém byla značka naší myčky, a dokonce i kontakt na servis. K našemu údivu kontakt okamžitě zaslal do e-mailu.

Kontakt na servis byl odkaz, na kterém se vyplnil formulář s tím, že servis se do dvou dnů ozve. Abychom si to zrekapitulovali. Myčka klekla v neděli. V pondělí jsem nahlásila reklamaci. Ve čtvrtek jsme dostali kontakt na servis a měli jsme čekat dva dny. Naštěstí se servisák, říkejme mu MyčkaPán, ozval v pátek. Nechal si popsat problém, vyslovil hypotézu týkající se problému a nabídl pondělní termín, že se přijde podívat.

Přesně na čas přijel bodrý MyčkaPán. Nejpříjemnější člověk, se kterým jsme během celého reklamačního procesu přišli do styku. Zároveň i člověk, se kterým jsme přišli do styku nejvíckrát. Okouknul myčku, potvrdil svůj odhad na vyhořelý kondenzátor a zašel se podívat do auta, jestli má náhradní. Měl! Výměna zabrala pár minut. Poté zapnul mycí program a nechal ho chvilku běžet. Pak program zastavil a řekl, že opraveno. Poté se rozloučil, že kdyby něco, máme volat přímo jemu, že to bude rychlejší. Odjel a já se rozhodla spustit program oplachu, aby se myčka propláchla od týden starých zbytků vody.

Program se v polovině zastavil a myčka začala blikat a pípat. Hlásila chybu. Honem jsem hledala manuál, abych se podívala, co té potvoře zase vadí. Podle popisu chybové hlášky byla voda někde, kde by být neměla. Výborně! Takže v podstatě nová závada. MyčkaPán přijal telefon skoro hned. Poradil nám, abychom myčku naklopili, jestli vyteče voda. Vytekla. Prý se voda dostala do dolní vany mimo okruh. Když se vylije a vana vyschne, mělo by to fungovat. Kdyby ne, ať ráno zavoláme. Vyhrála varianta „kdyby ne“. MyčkaPán přijel ve středu. Zkontroloval oddeklovanou myčku v chodu a zkonstatoval: „Ono ch*ije čerpadlo! To jsem u nový myčky ještě neviděl!“

Ještě u nás objednal nové čerpadlo, sdělil nám, že by mělo přijít do deseti dní a odfrčel. Za deset dní se skutečně ozval. Čerpadlo přišlo! O nějaké dva dny později MyčkaPán přijel, namontoval nové čerpadlo, spustil program a myčka jela. Po pěti minutách program zastavil a řekl, že to funguje.

Opět jsem pustila program oplachu. V polovině se rozezněla stará známá blikací a pípací diskotéka! Stejná chyba. MyčkaPán už v telefonu zněl trochu zoufale. My asi taky, protože byl téměř konec třicetidenní lhůty pro opravu v záruční době. Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že myčka je v kopru. S tím se ale asi nějak nechtěl smířit MyčkaPán. Přijel, oddekloval myčku a zkontroloval situaci. Načež prohlásil: „Ono ch*ije i to nový čerpadlo! Ty v*le vy máte smůlu, ono je asi vadný z výroby! To jsem ještě neviděl!“

Zkonstatoval, co jsem tušila. Oprava se nestihne, protože do konce lhůty zbývaly tři dny. Nabídl prodloužení lhůty nebo protokol o tom, že se oprava nestihne. Zvolili jsme to druhé a doufali, že je konečně konec. V tu chvíli jsem si přála jediné. Ať ten krám někdo odveze, vrátí peníze a celé to skončí!

Protokol jsme dostali 21. srpna. V den, kdy končila třicetidenní lhůta pro opravu. Našla jsem na stránkách prodejce postup, co dělat, pokud k takové situaci dojde. Podle instrukcí jsem odeslala protokol a žádost o vrácení peněz na e-mailovou adresu. A čekala jsem. Den, dva, tři, čtyři… Moje trpělivost procházela nečekanou zkouškou. Až jsem nevydržela a napsala jsem na podporu. Chtěla jsem všechno radši písemně. Operátor mě ujistil, že na případu pracují a zaurguje to. A padla lhůta na už klasických čtyřiadvacet hodin. A nic! Další kontakt s podporou a já už byla trochu neodbytná. Dobře, uznávám… trochu víc neodbytná. Ale neslo to své ovoce! Nejprve jsem dostala informaci, že to zaurgují a informace budou do čtyřiadvaceti hodin. Opáčila jsem, že děkuju, to už jsem slyšela, informace chci hned. Světe, div se, najednou to šlo. Operátor obratem poslal formulář pro svoz. Já ho vyplněný obratem odeslala. Přišla automatická odpověď s tím, že se ozvou. Hádejte, kdy? Správně! Do čtyřiadvaceti hodin! Tentokrát ale slovo dodrželi a svoz potvrdili.

Přišel den svozu. Odvoz byl naplánovaný mezi osmou ranní a třetí odpolední. Já se srdceryvně loučila s myčkou a čekala jsem, až venku zastaví auto, které nám ji vyrve z milující náruče. Jenže auto pořád nejelo. Poledne, nic. Dvě odpoledne, nic. Tři… A opět nic. V 15:40, tedy celých 40 minut poté, co měl být ten pekelný stroj z baráku, volal řidič svozu.

„Dobrej, šéfe, jste doma?“ ozvalo se v telefonu vesele. Po potvrzení, že „šéf“, ať je to kdokoliv, je doma, že doma jsem já, manžel, psi, dokonce jsou doma i rybičky, řidič pokračoval: „Tak do hodinky budeme u vás, jo? Vím, že je to dřív, ale takhle nám to vyšlo!“

„Moment, jak to, že až za hodinu? Měli jsme to objednaný do tří,“ namítl manžel.

„No vidíte, šéfe! A nám to vyplánovali na šestou. Tak my frčíme, nashle!“

No… Aspoň jsme konečně věděli, kdo je šéf. Já jsem „šéf“ rozhodně být nemohla. Já jsem totiž tou dobou už rezignovala. Na všechno. Na šéfovskou pozici, na pozici vítěze recitační soutěže Pražské vajíčko 1998, na funkci člověka i na pozici člena Knižního klubu. Absolutní rezignace. Pekelný stroj odvezli ve čtvrtek.

Následující den jsem psala na podporu, protože myčka pryč, papíry pryč, moje naděje i výra v lepší zítřky a novou myčku pryč, ale nikde žádné potvrzení, že někdo rozbitou myčku převzal. Na můj dotaz, kdy dostaneme nějaké informace nebo potvrzení, mi operátorka odpověděla něco ve smyslu: „Až to zpracujou, vydržte, ju?“

Naštěstí byla ta komunikace písemná, protože jsem se v tu chvíli proměnila v dlaždiče kříženého s námořníkem. Z mého slovníku se červenala i lednička. Horší to bylo ve chvíli, kdy operátorka chat jednoduše ukončila.

V pondělí se opět nic nedělo. A pravděpodobně jsem narazila i na stejnou operátorku podpory, protože po slovech: „Oni to zpracujou, vydržte,“ mi opět ukončila chat. No, tak jsem založila nový. Dostala jsem se k někomu jinému. Operátor si nechal celou anabázi převyprávět, načež mi řekl, že zpracování bývá do týdne, zpravidla do tří dnů od svozu. Ujistil mě, že přijde e-mail. Neujistil mě, že opravdu myčku mají, protože to zjistí, až když to zpracujou.

Ve čtvrtek to byl týden, co svoz proběhl. A… Nic. Podporu už jsem brala jako partu kámošů, tak jsem jim zas napsala. Operátor mě ujistil, že to zaurguje a ozve se ještě ten den. Čekali jste, že se ozval? Já taky ne. V pondělí jsem kámošce podpoře psala znovu. Opět jsem zjistila, že mám vyčkat. A že proběhne další urgence. To už jsem hledala adresu, kde jim to vysvětlím osobně.

V úterý 8. září už jsem šla za kamarádkou podporou s tím, že chci telefonní číslo na reklamační oddělení. Kámoška podpora mi řekla, že žádné nemají. A co že po nich chci. Po sto osmnácté jsem vysvětlila problém, operátor projevil pochopení a slíbil, že to zaurguje. To už jsem nevydržela a zeptala jsem se, co mám dělat, pokud se zase nebude nic dít. Operátor odepsal: „Není důvod očekávat, že by se nic nedělo.“

Takový záchvat smíchu, jako po téhle větě, jsem dlouho neměla. Jenže on měl pravdu! Ve středu 9. září přišlo rozhodnutí o uzavření reklamace! Společně s informací, že nám vracejí částku za myčku.

Peníze přišly 11. září. Konečně! Bez devíti dnů to trvalo dva měsíce. Stálo nás to peníze za dopravu, které nevrátili, protože dopravu dodali, že jo. Taky to stálo čtyři dny dovolené, které jsme si museli vzít, když k nám jezdil MyčkaPán. Psychickou újmu nepočítám.

A víte, co? My se nedáme! Objednali jsme novou myčku. Lepší. Takovou tu, co sama otevře dveře, když domyje. Na nás si nepřijdou!

A jestli se teď ptáte, zda jsem se po téhle zkušenosti poučila, odpověď zní: samozřejmě. Příště si koupíme myčky rovnou dvě. Jednu na nádobí a druhou na reklamace. Protože tohle si člověk rozhodně chce zopakovat!